36 CO 150/2022-138 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II). 2. Rozhodl tak o požadavku na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, kterého se žalobce spolu se zákonnými úroky z prodlení a smluvní pokutou zprvu domáhal z titulu nevrácené zápůjčky s tím, že tyto nároky vyplývají ze smlouvy o zápůjčce a následného písemného uznání závazku. Po námitce žalovaného, že tvrzený smluvní vztah nevznikl, když zápůjčka nebyla a ani neměla být realizována, tedy tvrzený právní důvod vzniku uznaného závazku neexistoval, žalobce změnil zásadním způsobem svá dosavadní žalobní tvrzení. Počal tvrdit existenci dluhu ze smlouvy o dílo, který za žalovaného jako objednatele díla převzal a uhradil zhotoviteli (své firmě [právnická osoba]), čímž žalovanému vznikla povinnost uhradit mu tuto dlužnou částku spolu s nárokovanými sankcemi. 3. Vyšel ze zjištění, že [právnická osoba], s. r. o., a žalovaný uzavřeli ústní smlouvu o dílo, na jejímž základě se společnost zavázala provést pro žalovaného stavební práce. Žalovaný [právnická osoba], s. r. o., neproplatil všechny fakturované práce v plné výši s tím, že dílo nebylo řádně dokončeno a vykazuje vady. Žalobce je spoluvlastníkem (jedním ze dvou společníků) a jednatelem této společnosti. Dne [datum] podepsali účastníci dohodu o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, kde na straně věřitele vystupuje fyzická osoba žalobce a na straně dlužníka žalovaný. V této dohodě žalovaný prohlásil, že si na základě ústní dohody o zápůjčce a vystavené vlastní směnky dne [datum] půjčil od věřitele částku [částka], kterou se zavazuje vrátit nejpozději do [datum] ve splátkách specifikovaných v článku II. této dohody. Zároveň článkem IV. smlouvy byla sjednána smluvní pokuta pro dlužníka za každý den prodlení ve výši [částka]. Žalobce však žalovanému předmět zápůjčky (finanční částku) nikdy neposkytl (osobně nepředal, ani nepřevedl na účet). 4. Uvedené skutečnosti posoudil zejména podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen„ o. z.“, upravujících převzetí dluhu (§ [číslo]), jeho uznání (§ 2053), smlouvu o zápůjčce (§ [číslo]) i náležitosti, povahu a výklad právního jednání (§ 551 až § 555). 5. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaný žádnou zápůjčku od žalobce nezískal, nemohl mu vzniknout ani dluh z titulu nepravdivého uznání tohoto závazku. Dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři, která odkazuje na neexistující zápůjčku, je simulovaným (zdánlivým) právním jednáním, ke kterému dle § 554 o. z. nelze přihlížet. Za situace, kdy neplatné uznání mělo ve skutečnosti zajistit plnění dluhu ze smlouvy o dílo (jiného závazku ze vztahu jiných účastníků), jejímž kontrahentem však žalobce nebyl, není k uplatnění žalobního nároku aktivně věcně legitimován. Možnou existenci tvrzeného závazku lze tak dovozovat pouze ze smlouvy o dílo, a to mezi jejími účastníky (spol. [právnická osoba], a žalovaným). Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl a úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal, když ten jejich úhradu nepožadoval. 6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém zopakoval či parafrázoval svou poslední skutkovou verzi. Opětovně zdůraznil důvody, které jej vedly k tomuto právnímu konstruktu. Uvedl, že důsledkem jejich právního jednání, jež vyústilo v uzavřenou dohodu o uznání závazku, bylo, že za žalovaného převzal existující dluh vůči své obchodní společnosti. Tím, že dluh nejprve nevyplacením podílu na zisku a následně i prokazatelným převodem finančních prostředků na účet své společnosti za žalovaného uhradil, má právo se po něm domáhat uhrazení tohoto převzatého a za něj splněného dluhu. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná mu i plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření odmítl žalobcovy odvolací námitky jako liché a irelevantní, nemající oporu v provedeném dokazování. Ohradil se zejména proti argumentaci žalobce, že uzavřením dohody o uznání dluhu převzal za žalovaného existující dluh vůči [právnická osoba], s. r. o., Zdůraznil, že z neplatné, nepravdivé dohody nelze dovodit, že žalobce převzal jeho existující dluh vůči jinému subjektu. V této souvislosti připomněl, že i žalobce připustil, že otázka existence dlužné částky byla mezi účastníky smlouvy o dílo sporná (nesporná skutečnost). Uvedl, že zjištěné skutkové okolností svědčí pouze o tom, že navzdory vytýkaným vadám se žalobce snažil pro svou společnost zajistit úhradu požadované částky, aniž by musel prokazovat řádné splnění díla, když bylo nepochybné, že bude čelit důvodným výhradám ke kvalitě a rozsahu provedených prací. Odvolacímu soudu navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a požádal o přiznání nákladů odvolacího řízení. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na něj odkazuje. 10. Uznání dluhu podle § 2053 o. z. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo, a je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. V daném případě však žalovaného důkazní břemeno ani netížilo, když absence dluhu ze zápůjčky je mezi účastníky nesporná (žalobce tuto skutečnost uznal). 11. V této souvislosti je pak třeba připomenout, že uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, kterým by dluh vznikl. Původní právní důvod vzniku řádně uznaného závazku tak trvá, což v projednávaném případě má za následek, že pokud mezi účastníky neexistoval žádný vztah ze smlouvy zápůjčce a ani jiný důvod uznání z jednostranného prohlášení žalovaného neplyne, pak toto právní jednání žádný závazek mezi účastníky nezaložilo. 12. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že dohoda o uznání závazku, jejíž obsah je zcela v rozporu se skutečností (mezi účastníky nesporné), nemůže zakládat existenci žalobního nároku, když se jedná o zdánlivé právní jednání (§ 554 o. z.), které nevyvolává sledované právní účinky (nezakládá nový závazek žalovaného a pohledávku žalobce). Původní žalobcem tvrzený závazek jeho [právnická osoba], s. r. o., v důsledku nepravdivého a neplatného uznání závazku nemohl doznat změn ani v osobě účastníků právního vztahu. Lze proto souhlasit s prvostupňovým soudem, že k uplatnění nároku z titulu dlužné ceny díla není žalobce aktivně legitimován. 13. Již jen nad rámec uvedeného lze podotknout, že záměna dlužníka je možná na základě dohody uzavřené mezi původním dlužníkem a osobou, jež se hodlá dlužníkem stát. Právnímu konstruktu žalobce o převzetí dluhu žalovaného vůči žalobcově [právnická osoba], s. r. o., kterým mělo dojít ke změně subjektu právního vztahu, však brání nesporná skutečnost, že v době sepisu dohody žalovaný zpochybňoval existenci svého dluhu, když měl výhrady k fakturované ceně s ohledem na tvrzenou existenci vad díla a nesprávný rozsah účtovaných prací. 14. K převzetí dluhu nestačí jenom pouhé jednostranné prohlášení nového dlužníka, že dluh přebírá, když jednostranné právní jednání nemůže mít za následek změnu v osobě dlužníka, a to ani, kdyby s ním věřitel prokazatelně souhlasil (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]). Bez významu pak není ani skutečnost, že ke změně v osobě dlužníka dochází až jednoznačným projevem vůle věřitele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), a tedy pokud věřitel právně relevantním (aprobovaným) způsobem souhlas neposkytl, účinky smlouvy o převzetí dluhu nemohly nastat. V situaci, kdy žalobce jako nový dlužník (přejímající dluh) je zároveň jednatelem a společníkem věřitele, pak takové jednání by bylo nezbytné hodnotit i s ohledem na možnou konkurenci jejich právních postavení (jediná osoba jednající za obě strany právního vztahu). 15. Konečně je třeba rovněž připomenout, že v daném případě nelze zvažovat ani bezdůvodné obohacení žalovaného vůči žalobci z titulu úhrady cizího dluhu (§ 2991 odst. 2 o. z.). V literatuře je sice sporné, do jaké míry je podmínkou účinného vyrovnání dluhu třetím subjektem souhlas ze strany dlužníka ([obec] in [příjmení] a kol., 2014, s. 2002 [číslo], [příjmení] in [příjmení], [příjmení],