36 CO 166/2022-97 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované poskytnout mu zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci a podepsané osobou oprávněnou jednat za žalovanou ve znění:„ [stát. instituce], jednající za [anonymizována dvě slova] jakožto orgán spravující [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna [anonymizováno], která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů“ (výrok I). Dále zamítl uplatněný nárok žalobce na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů [anonymizováno] ve výši [částka] (výrok III). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši [částka]. Svou žalobu odůvodnil tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon č. 159/2006 Sb.“ nebo jen„ [anonymizováno]“), který byl následně v rozporu s [anonymizována dvě slova] [ustanovení pr. předpisu], byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jeho soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ [anonymizováno]“). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS. [číslo] ze dne [datum]. K porušování práv žalobce docházelo od jeho nástupu do funkce až do [datum]. Žalobce vykonává funkci v menší obci, jeho známost je obecně dána výkonem funkce a byl donucen k „ majetkovému striptýzu.“ [anonymizována dvě slova] o žalobci si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobce tak státu vytkl, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jeho práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobci vznikla újma, kterou žádal odčinit. V rámci doplnění argumentace žalobce v doplnění žaloby [anonymizováno], že žalovaná zveřejňovala [anonymizováno] až do [anonymizováno] [rok] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž se jednalo o citlivé [anonymizováno] ze soukromí žalobce a tyto [anonymizováno] byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobce [anonymizováno], že jak před vydáním [anonymizováno] Ústavního soudu ČR, k němuž došlo [datum], tak po jeho vydání až do [datum] žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále [anonymizováno] neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od [anonymizováno] [rok] žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné [anonymizováno] neposkytuje již ani podle [ustanovení pr. předpisu], což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]. Žalobce dále [anonymizováno], že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů, a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, které jsou normou nižší právní síly. Žalobce rovněž nesouhlasil s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobce zdůraznil, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že § 14b odst. 1 písm. a), b), c) [anonymizováno] byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum], pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace zmiňovala žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. [značka automobilu] ÚS-st [číslo]. 4. Soud prvního stupně ve svém rozsudku ještě konstatoval, že projednávaná věc je přitom specifická tím, že právní zástupce žalobce (původně Mgr. [jméno] [příjmení]; nyní je právní zástupkyní Mgr. Tycová-Rambousková) opakovaně podával žaloby jménem různých žalobců, přičemž ve všech případech se tyto žaloby (a související podání) shodovaly téměř doslovně. Zdejší soud (jakož i soud odvolací) se tak již k podstatě projednávané věci vyjadřoval opakovaně, a to řádově v desítkách případů, přičemž v projednávané věci nebylo lze shledat jakýkoliv důvod, proč se od početné judikatury civilních soudů odchýlit. 5. Při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu podrobně popsaného v bodech 8. – 12. napadeného rozsudku. Vyšel tedy ze zjištění, že žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne [datum], když žádosti žalobce nevyhověla. Žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb., které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], [ústavní nález], publikovaným dne [datum] ve Sbírce, zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb., a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) [anonymizováno], i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané [anonymizováno] jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) [anonymizováno], následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizována dvě slova] na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) [anonymizováno] s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. Žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v [anonymizováno] budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat [anonymizováno] 6. Pokud jde o právní posouzení soud prvního stupně citoval čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích