36 CO 194/2022-74 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo žalované zaplatit každé žalobkyni částku [částka] se specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II). 2. Rozhodl tak o požadavku žalobkyň na výplatu paušalizovaného odškodnění zpožděného letu č. [anonymizováno] [číslo] z [obec] do [anonymizováno], který se konal [anonymizováno] [datum] a byl zpožděn o více než 3 hodiny. Důvodem zamítnutí obou uplatněných nároků byla skutečnost, že žalobkyně je neuplatnily v šestiměsíční lhůtě stanovené v ustanovení § 2553 zákona č. 89/1992 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), a žalovanou vznesenou námitku promlčení tak soud shledal důvodnou. 3. Dospěl k závěru, že žalobkyním nárok na kompenzaci za zpožděný let sice vznikl, ale je promlčen, když v řízení neprokázaly, že jej uplatnily dříve než předžalobní výzvou k plnění ze [datum]. Tvrzení o tom, že nároky řádně uplatnila [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [datum] v době, kdy je považovala za své na základě postoupení pohledávky, které následně postoupila zpět žalobkyním, zůstaly pouze v rovině jejich tvrzení. Neprokázaly, že dokument datovaný [datum] o uplatnění nároků prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno] byl žalované doručen. 4. Soud prvního stupně proto z důvodu promlčení žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když k jejich úhradě zavázal neúspěšné žalobkyně. 5. Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně včasné odvolání. Ohradily se proti užití § 2553 odst. 3 o. z. s tím, že přímo aplikovatelné Nařízení 261/2004, podle kterého je nezbytné postupovat, notifikaci nepožaduje a neupravuje. Namítly, že nelze omezovat jejich práva spotřebitele užitím ustanovení vnitrostátního předpisu a jeho krátkými lhůtami, když důsledkem aplikace občanského zákoníku by se dostaly do nerovného postavení oproti cestujícím z jiných evropských zemí, a byl by tak popřen účel Nařízení, kterým je ochrana cestujícího spotřebitele. Dle jazykového výkladu se navíc použité ustanovení občanského zákoníku týká vnitrostátních přepravních řádů. I pokud by se toto ustanovení na danou věc vztahovalo, je lhůta šesti měsíců určena k notifikaci vzniklé újmy a její výše u přepravce, nikoli k podání žaloby soudu. Lhůta k podání žaloby je pak standardní, tříletou lhůtou dle občanského zákoníku. [příjmení] žalované, která spočívá pouze na popření doručení výzvy zaslané [právnická osoba] [anonymizováno] (nesplnění notifikační povinnosti) se jim jeví jako ryze účelová s cílem vyhnout se plnění. Navrhly proto, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a v návaznosti na to i závěry právní. 9. Jak správně vystihl soud prvního stupně, podstatnou otázkou pro toto řízení bylo, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace předpokládané ustanovením § 2553 odst. 3 občanského zákoníku. S jeho závěry se odvolací soud zcela ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje. 10. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. nastránkách Evropské komise [webová adresa]). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § [číslo] výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že žalobě nebylo možné vyhovět. 11. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení). K tvrzení žalobkyň, že v daném vztahu jsou spotřebitelem, nemohl odvolací soud přihlížet (§ 205a o. s. ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem prvního stupně (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) jej uvedly až v odvolacím řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [spisová značka]). Navíc toto tvrzení žalobkyně z obsahu spisu nevyplývá. 12. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. 13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve třech paušálních náhradách po [částka] za přípravu k jednání, vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).