37 C 70/2014-314 — Městský soud v Praze

1. Žalobou podanou původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7. května 2012 (ve znění aktuálního předmětu řízení) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost uhradit částku 8 078 331 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za zásah do jeho osobnostních práv ve smyslu § 13 Občanského zákoníku platného v době podání žaloby, který spočíval v nezákonném trestním stíhání od 19. dubna 1999 do 26. dubna 2006. Svou žalobu odůvodnil tím, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání od 19. dubna 1999 do 13. května 2011, které bylo nakonec zastaveno z důvodu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, není trestným činem. Žalobce až do vydání rozhodnutí o trestním stíhání jeho osoby zastával společensky významná postavení v ekonomicky silných subjektech, pracoval v oblasti související s armádou a s leteckou a vojenskou technikou, byl vysoký armádní důstojník, byl trestně i mravně bezúhonný a těšil se všeobecné vážnosti. Nedůvodné trestní stíhání, které bylo i medializováno, proto žalobce významně zasáhlo. Následovala ztráta významných zakázek [právnická osoba] a.s., jíž byl žalobce většinovým akcionářem, následně byl na společnost prohlášen konkurs a došlo k propuštění 50 zaměstnanců – sousedů z blízkého okolí. Následkem toho byla situace pro žalobce v místě bydliště neúnosná a byl nucen se odstěhovat. Tento stav se promítl do jeho partnerských a rodinných vztahů. Opakované šikanózní výslechy orgánů činných v trestním řízení jeho i jeho spolupracovníků a obchodních partnerů, vědomí, že jeho telefonní hovory jsou patrně odposlouchávány, a medializace kauzy se podepsaly na zhoršujícím se zdravotním stavu žalobce. Následně mu byl voperován čtyřnásobný bypass, což jej zcela vyřadilo z běžného občanského života i z podnikání. Žalobce tak následkem trestního stíhání zcela změnil svůj život, opustil oblast, které se do té doby věnoval a v níž se orientoval, a žije v ústraní na samotě v horách, neboť byly zpřetrhány jeho předchozí sociální vazby. Jako přiměřené zadostiučinění považuje žalobce částku 200 000 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání. Žalobce již tento nárok uplatnil u žalovaného přípisem doručeným dne 22. září 2011. Žalovaný mu následně přiznal částku 185 000 Kč. 2. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Žalovaný předně upřesnil, že trestní stíhání, které bylo vůči žalobci zahájeno dne 19. dubna 1999, bylo pravomocně zastaveno usnesením Policie ČR dne 15. února 2002. V tomto směru tak žalovaný vznesl námitku promlčení vůči žalovanému nároku. Dále bylo vůči žalobci dne 6. října 2000 zahájeno jiné trestní stíhání, které bylo ukončeno až roku 2011. Dále uvedl, že délka předmětného řízení nebyla zapříčiněna nečinností orgánů činných v trestním řízení, nýbrž složitostí věci, kdy bylo zapotřebí vyslechnout řadu svědků a vypracovat znalecké posudky z různých oborů. V daném řízení tak došlo toliko k nezákonnému rozhodnutí a nesprávnému úřednímu postupu, za který dle názoru žalovaného náleží žalobci náhrada nemajetkové újmy ve výši 185 000 Kč, kterou takto žalobci vyplatil. Tato částka vychází ze zákona č. 82/1998 Sb. a z judikatury Nejvyššího soudu a odpovídá částce 19 000 Kč za každý rok trestního stíhání a 45 % zvýšení u položky významu řízení pro poškozeného. Výše žalované částky je dle názoru žalovaného nadsazená a neodpovídá žádným kritériím ani rozhodovací činnosti vnitrostátních soudů či ESLP. Ohledně tvrzených zásahů do osobnostních práv žalobce žalovaný uvedl, že není pravdou, že by byl konkurs na společnost žalobce prohlášen v návaznosti na předmětné trestní stíhání, neboť z Obchodního rejstříku je zřejmé, že návrh na prohlášení konkursu této společnosti byl podán již 15. března 1999, tedy měsíc před zahájením trestního stíhání na žalobce. Dále je z účetních dokumentů patrno, že tato společnost byla již od roku 1996 ve ztrátě, měla problémy se splácením úvěrů a získáváním zakázek. Tvrzené zásahy do žalobcovy dobré pověsti, psychického zdraví a do podnikání tak nebyly v příčinné souvislosti s trestním stíháním, ale s jeho neúspěchy v podnikání. Zhoršení zdravotního stavu a ztrátu přátel, potažmo stranění obyvatel, pak nemá žalovaný za dostatečně prokázanou. Medializace trestního stíhání pak snad byla značná, ale pouze v prvních měsících trestního stíhání. 3. Žalobce se původně u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody za nezákonné trestní stíhání od 19. dubna 1999 do 13. května 2011 a výkon vazby trvající od 6. října do 22. prosince 2000. Věc byla zdejšímu soudu v rozsahu nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání do 26. dubna 2006 včetně postoupena tak, že nejprve bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 při jednání dne 9. dubna 2014 ve věci 23 C 120/2012 rozhodnuto, že se věc v tomto rozsahu vylučuje k samostatnému projednání, a dále bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. Ncp 2214/2013-44 rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné krajské soudy. Rozsudkem ze dne 18. října 2017, č. j. 37 C 70/2014-178 pak zdejší soud ve věci rozhodl tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 800 000 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Soud v případě tohoto rozsudku vzal v potaz specifické okolnosti případu a došel k závěru, že tato částka odpovídá přiměřenému zadostiučinění. Následně ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2020, č. j. 3 Co 62/2019-259 tak, že rozsudek potvrdil v rozsahu přiznané částky 460 500 Kč, zbytek žalovaného nároku zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání v rozsahu, v jakém žalobci přiznaná částka převyšovala částku 345 000 Kč (šlo spíš o to že se odvolal do částky… která byla přiznána za nezákonnou vazbu) Dále proti rozsudku podal dovolání i žalobce, a to v rozsahu, v jakém byl jeho nárok zamítnut. Nejvyšší soud následně ve věci rozhodnul rozsudkem ze dne 25. října 2021, č. j. 30 Cdo 3352/2020-296 tak, že oba předchozí rozsudky v rozsahu obou dovolání zrušil a věc vrátil soudu zdejšímu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zde došel k závěru, že předchozí soudy nedostatečně provedli srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Předmětem řízení tak nadále zůstal žalovaný nárok ve výši 8 078 331 Kč. 4. Při jednání dne 14. února 2022 učinily strany za nesporné, že žalobce již byl žalovaným odškodněn za neúměrnou délku trestního stíhání celkovou částkou 185 000 Kč. Strany dále učinily za nesporné, že za nezákonné trestní stíhání v období od 27. dubna 2006 do 13. května 2011 byla přiznána soudem prvního stupně částka 50 000 Kč, která následně byla rozhodnutím odvolacího soudu snížena na částku 40 000 Kč. Dále učinily strany za nesporné, že sdělení obvinění Policie České republiky ze dne 8. dubna 1999 ČVS OVV 408/99-56 ohledně skutku týkajícího se poskytnutí úvěru [anonymizována dvě slova] [obec] s. p. ú. bylo fakticky sděleno prostřednictvím doručení žalobci dne 19. dubna 1999, a to pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tehdy platného trestního zákona. Dále bylo Policií České republiky žalobci sděleno obvinění ze dne 20. dubna 1999 značky ČVS OVV 408/99-68, doručeno žalobci téhož dne, pro trestný čin zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence podle § 125 odst. 1 a 3 tehdy platného trestního zákona. Dále bylo žalobci sděleno obvinění Policie České republiky dne 2. října 2000 značky ČVS OVV 408/99-56, doručeno žalobci dne 6. října 2000, ohledně skutku týkajícího se požadování, zadávání veřejných zakázek, dále byl obviněn z podvodu podle § 161 odst. 2 a návodu k porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 tehdy platného trestního zákona. Usnesením Policie České republiky ze dne 5. října 2000 byla řízení o všech trestných činech žalobce spojena v jedno řízení. Usnesením Policie České republiky ze dne 28. října 2001 ČVS OVV 408/99-56 bylo zastaveno trestní stíhání žalobce, které bylo vedeno na základě sdělení obvinění ze dne 19. dubna 1999 a 20. dubna 1999 ohledně skutků týkající se poskytnutí úvěru [anonymizována dvě slova] [obec] s. p. ú., usnesení nabylo právní moci dne 15. února 2002. Dne 28. května 2002 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba vedená Státním zastupitelstvím pod sp. zn. KZV 14/ 2002. Na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2002 pod sp. zn. 2 T 1/2002, které bylo potvrzeno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2002, sp. zn. 11 To 65/2002, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Další obžaloba byla podána dne 22. října 2004 na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2005, sp. zn. 57 T 18/2004, které bylo potvrzeno Vrchním soudem v Praze ze dne 11. listopadu 2005, byla věc opět vrácena státnímu zástupci k došetření, dne 17. dubna 2007 byla opět podána k Městskému soudu v Praze obžaloba, usnesením Městského soudu v Praze dne 28. května 2007, sp. zn. 57 T 4/2007 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Žalobce podal řadu stížností, na základě těchto stížností se věcí