53 CO 25/2022-169 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy v tam uvedeném znění (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve výši [částka] (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované uvedené náhrady nemajetkové újmy na podkladě tvrzení, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s ústavou novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a [číslo] Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře (starosty obce Úžice ve Středočeském kraji). Tímto postupem docházelo k porušování jeho práv na ochranu soukromí, přičemž protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 38/17 ze dne [datum]. Odškodnění se nedomáhal za přijetí protiústavního předpisu, nýbrž za pochybení žalované, která protiústavní předpis aplikovala, když k porušení jeho práv docházelo od jeho nástupu do funkce až do [datum]. 3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a argumentovala tím, že Ústavní soud předmětným nálezem zrušil příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů uplynutím dne [datum] a ona tak nejednala protiprávně publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni [datum]. V této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st [číslo], podle kterého orgány veřejné moci jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je potom nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od [datum] pak neznamená, že by se dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 4. Soud prvního stupně po rekapitulaci skutkových zjištění (body 4. až 9. odůvodnění rozsudku) dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průběžné oznámení podle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum] (správně ze dne [datum] – poznámka odvolacího soudu) ke dni [datum] zrušil. Žalobce se obrátil v září 2020 na žalovanou jednak s výzvou k ukončení plošného zveřejňování údajů o jeho majetku v registru oznámení a následně předběžně uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za [ulice] místních samospráv se již v červenci 2020 domáhal ukončení plošného zveřejňování uvedených údajů u žalované [příjmení] [příjmení]. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum]. 5. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. (odškodňovací zákon), čl. 89 odst. 1 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky, § 70 odst. 1 a § 71 odst. 1, 2, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, citoval ustanovení § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů ve znění novel (zákony č. 14/2017 Sb. a [číslo] Sb.), stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019 a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle jeho závěrů není splněn první ze tří předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, a to nesprávný úřední postup, protože žalovaná při zveřejňování oznámení žalobce jako veřejného funkcionáře postupovala dle platné a účinné právní úpravy. Byť zveřejňováním oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobce (jakož i dalších veřejných funkcionářů v jeho postavení), což ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém derogačním nálezu, nelze v plošném zveřejňování oznámení dle zákona o střetu zájmů žalovanou shledat nesprávný úřední postup. Nesprávný úřední postup nelze dovozovat ani v období od vydání derogačního nálezu do [datum], neboť jeho vykonatelnost byla odložena a platí, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a správní úřady jsou povinny ji aplikovat. 6. O nákladech řízení rozhodl podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), přičemž výši těchto nákladů vyčíslil v bodě 29. odůvodnění. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Podle něj rozhodnutí soudu prvního stupně fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se dovolává, a zavádějícím způsobem interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Práva, která mu zakládá ústavněprávní pořádek České republiky, nepokládá za zdánlivá, ale skutečná, a pokud sám stát tato práva poruší, bude i stát pohnán k zodpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Vyzdvihl nosné části plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] (bod 117) s tím, že právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení garantuje právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. K intenzitě zásahu odkázal na bod 114 a bod 141 nálezu a zdůraznil, že způsob zpřístupňování údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a tudíž porušuje právo na soukromí (bod 158 nálezu). Poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, podle kterého závěr Ústavního soudu o protiústavností úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle zákona o střetu zájmů. Musí se zároveň ptát, pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak již neučinila bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. V žalobě se dovolával také ochrany svých osobnostních práv podle občanského zákoníku. Táže se dále, že pokud Parlament přijme zákon o přípustnosti praktik mučení ve vazebních věznicích, který sice bude následně shledán protiústavním, ale do doby vydání nálezu bude vykonáván na vazebně stíhaných, zda stát z daného postupu vyjde bez jakéhokoliv důsledku, podobně jako například při přijetí zákona o prolomení listovního tajemství. Pakliže by tomu tak v obou případech být nemělo, nemělo by být přípustné, že stát hromadným způsobem porušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Je podle něj neakceptovatelné odvolávat se na odloženou vykonatelnost derogačního nálezu, protože pakliže je shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, není možné dotčeným osobám vysílat vzkaz„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odkázal na další judikaturu Ústavního soudu, která vykládá závěr o odložené vykonatelnosti tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Má za to, že pokud stát jeho osobnostní práva porušil závažným způsobem, kdy po dobu tří let zveřejňoval plošně jeho soukromé údaje, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Je podle něj rovněž zjevné, že porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, a proto podal žalobu na ochranu osobnosti (posouzení žaloby podle odškodňovacího zákona nesdílí). Navrhl, aby byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude vyhověno, popřípadě aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Akcentovala, že jako ústřední orgán státní správy je v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný a Ústava ani jiný právní předpis jí nedovoluje posoudit soulad aplikovaného zákona z ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné a takovéto oprávnění nemá. Derogační nález Ústavního soudu zrušil předmětná ustanovení zákona o střetu zájmů až dnem [datum] a ona tak postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného zákona. Co se týče doby od vyhlášení derogačního nálezu, soud prvního stupně správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st [číslo]. Žalobce přitom ve svém odvolání závěry Ústavního soudu v posledně zmíněném stanovisku relativizuje s odkazem na jiná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správn