53 CO 285/2022-107 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o uložení povinnosti na úhradu částky [částka] a poskytnutí omluvy v tam uvedeném znění (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované uvedené náhrady nemajetkové újmy na podkladě tvrzení, že na základě [ustanovení pr. předpisu] o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s ústavou novelizován [ustanovení pr. předpisu] a [číslo] Sb. byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení jako veřejného funkcionáře (starosty obce Ústí nad Orlicí) a tímto [anonymizováno] docházelo k porušování jeho práv na ochranu soukromí, přičemž protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu [ústavní nález] ze dne [datum]. Odškodnění se nedomáhá za přijetí protiústavního předpisu, nýbrž za pochybení žalované, která protiústavní předpis aplikovala, když k porušení jeho práv docházelo od jeho nástupu do funkce až do [datum]. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a argumentovala tím, že Ústavní soud předmětným nálezem zrušil příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů uplynutím dne [datum] a ona tak nejednala protiprávně publikací [anonymizováno] veřejných funkcionářů v [anonymizována dvě slova] po dni [datum]. V této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS – st. [číslo], podle kterého orgány veřejné moci jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je potom nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy a nikoliv s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování [anonymizováno] od [datum] pak neznamená, že by se dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 3. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že dne [datum] byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], kterým byl zrušen § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb. uplynutím dne [datum], že„ žalobci“ byli v rámci komunální politiky činní, jakožto politicky veřejní funkcionáři, ve smyslu zákona o střetu zájmů a [anonymizováno] činěná„ žalobci“ tak byla zveřejňována Ministerstvem spravedlnosti v [anonymizována čtyři slova], který umožňoval až do [datum] neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne [datum] byl tento přístup limitován tím, že nadále jsou [anonymizováno] přístupná pouze na základě předchozí individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž nálezem Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných [anonymizováno]. 4. Po právní stránce aplikoval soud prvního stupně na daný případ ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (odškodňovací zákon), citoval příslušná ustanovení [ustanovení pr. předpisu], o střetu zájmů, ve znění jeho novel (zákon č. 14/2017 Sb. a č. 112/2018 Sb.), citoval na věc dopadající judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 5. Žalobou uplatněný nárok posoudil podle odškodňovacího zákona, protože aplikace obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti) není v daném případě na místě s tím, že žalobce se nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod. 6. Pokud jde o postoj žalované, která zveřejňovala [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] podle zákona o střetu zájmů v době do [datum] (správně [datum] – poznámka odvolacího soudu), kdy byl vydán derogační nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], pak v tomto nelze shledat nesprávný úřední postup. Žalovaná jakožto subjekt spravující [anonymizována tři slova] vystupovala v pozici orgánu výkonné moci a v době do [datum] postupovala podle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné, je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. Zde je rozdíl od postupu orgánů moci soudní, kterým čl. 95 odst. 2 Ústavy udává možnost, respektive povinnost, posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je soudu dána možnost, respektive povinnost, předložit věc Ústavnímu soudu. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], ty vycházejí právě z tohoto, když konstatují, že Nejvyšší správní soud je orgánem moci soudní, který k derogačnímu nálezu Ústavního soudu je povinen přihlížet i v době, kdy zrušení předmětné právní úpravy ještě není účinné; takovéto postavení však žalovaná neměla. 7. Pokud jde o postup v době od [datum], kdy žalovaná nadále zveřejňovala [anonymizováno] až na základě předchozí individuální žádosti, ani v tomto postupu nelze shledat žádnou nesprávnost. Je třeba vycházet zejména ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS – st [číslo], tedy že v případě rozhodnutí Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis, dochází k tomuto zrušení vždy až ode dne, který Ústavní soud určí, případně až dnem publikace ve Sbírce zákonů. Žalovaná dnem [datum] fakticky začala poskytovat informace v omezeném rozsahu, k tomu však přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním [anonymizováno] z důvodu obavy o ochranu soukromí, a to právě i v kontextu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]. 8. Dále soud prvního stupně citoval (z blíže neoznačeného) rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], které se vypořádává s judikatorními odkazy jiného žalobce ve skutkově obdobné věci, a uzavřel, že nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu (nesprávný úřední postup), což muselo vést k zamítnutí žaloby. Výrok o nákladech řízení odůvodnil procesním úspěchem žalované (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1, 3 o.s.ř.). 9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Podle něj rozhodnutí soudu prvního stupně fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se dovolává, a zavádějícím [anonymizováno] interpretuje různá rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu. Práva, která mu zakládá ústavněprávní pořádek České republiky, nepokládá za zdánlivá, ale skutečná, a pokud sám stát tato práva poruší, bude i stát pohnán k zodpovědnosti v případech, kdy se postup státu dotkne individuálních práv státu nepodřízených osob. Vyzdvihl nosné části plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne [datum] (bod 117) s tím, že právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení garantuje právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým [anonymizováno] a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. K intenzitě zásahu odkázal na bod 114 a bod 141 nálezu a zdůraznil, že způsob zpřístupňování údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a tudíž porušuje právo na soukromí (bod 158 nálezu). Poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], podle kterého závěr Ústavního soudu o protiústavností úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v [anonymizována tři slova] brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat [anonymizováno] podle zákona o střetu zájmů. Musí se zároveň ptát, pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění k přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak již neučinila bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. V žalobě se dovolával také ochrany svých osobnostních práv podle občanského zákoníku. Táže se dále, že pokud [anonymizována dvě slova] zákon o přípustnosti praktik mučení ve vazebních věznicích, který sice bude následně shledán protiústavním, ale do doby vydání nálezu bude vykonáván na vazebně stíhaných, zda stát z daného postupu vyjde bez jakéhokoliv důsledku, podobně jako například při přijetí zákona o prolomení [anonymizována dvě slova]. Pakliže by tomu tak v obou případech být nemělo, nemělo by být přípustné, že stát hromadným [anonymizováno] porušoval právo na ochranu soukromí v podobě informačního sebeurčení. Je podle něj neakceptovatelné odvolávat se na odloženou vykonatelnost derogačního nálezu, protože pakliže je shledána určitá zákonná úprava za protiústavní, není možné dotčeným osobám vysílat vzkaz„ ještě musíte strpět porušování vašich ústavně zaručených práv“. Odkázal na další judikaturu Ústa