53 CO 385/2021-292 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako nemajetkové újmy způsobené mu porušením práva na spravedlivý proces, nároku jednotlivce na dodržení předepsané a předem dané procedury, principu legitimního očekávání, principu právní jistoty a rovnocennosti, a to za nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU), což je podle něj v rozporu s právem EU. Tvrdil, že dne [datum] podal žalobu na ochranu před nepřímou diskriminací podle zákona č. 198/2009 Sb. (antidiskriminační zákon) a zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků s odkazem na čl. 7 směrnice Rady 2000/43/ES a čl. 9 směrnice Rady 2000/78/ES. Soud prvního stupně jeho žádost zamítl a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze, č. j. 30 Co 584/2011-35, aniž by se tento soud vypořádal s povinností vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU) a čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost, Ústavní soud ji usnesením sp. zn. III. ÚS 1550/12 odmítl, přičemž odkázal na jiné své usnesení s tím, že je zásadně věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. Nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 2 spatřoval v tom, že ten nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“, tento„ úředník“ navíc ignoroval přímý účinek uvedených směrnic. Městský soud v Praze byl potom podle něj povinen předložit předběžnou otázku k SDEU, což však neučinil, a nesprávného úředního postupu se dopustil i Ústavní soud, který dezinterpretoval právo EU. Podanou žalobou se žalobce domáhal kompenzace ve výši 50 % nároku vzneseného v původním řízení pod sp. zn. 18 C 170/2011, o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne [datum] svůj nárok uplatnil u žalované, která jej stanoviskem ze dne [datum] odmítla. Současně se opětovně domáhal položení předběžné otázky k SDEU. 2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. 3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl již rozsudkem ze dne [datum], který byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum], avšak na základě žalobcem podaného dovolání byli oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 1202/2018-216. 4. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá skutková zjištění (body 9. a 10.), o nichž není mezi účastníky sporu, a odvolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. 5. Jde-li o právní posouzení věci, soud prvního stupně s odkazy na judikaturu SDEU, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyložil následující. 6. Systém odpovědnosti za porušení práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. a členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením práva EU. 7. Členské státy EU jsou povinny nahradit škodu způsobenou jednotlivcům porušením unijního práva, a to i tehdy, pokud porušení vyplývá z rozhodnutí soudu rozhodujícího v poslední instanci. K tomu je nutné splnění tří kumulativních podmínek – musí se jednat o porušení takového pravidla, jehož cílem je poskytnout práva jednotlivcům, porušení unijního práva musí být dostatečně závažné a mezi porušením pravidla a vznikem újmy musí existovat přímá příčinná souvislost. V případě druhé z uvedených podmínek (závažnost porušení) je stát odpovědný jen ve výjimečném případě, když soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo. Mezi taková porušení patří i porušení povinnosti předložit předběžnou otázku k SDEU. 8. Prvostupňový soud se nejprve zabýval tím, zda Městský soud v Praze při svém rozhodování o nepředložení předběžné otázky v usnesení, č. j. 30 Co 584/2011-35, rozhodoval jako soud v poslední instanci, a dospěl k závěru, že v tomto případě tomu tak bylo, neboť proti jeho usnesení nebylo dovolání přípustné. 9. Nalézací soud zároveň zdůraznil, že povinnost soudu členského státu položit předběžnou otázku není bezvýjimečná a takovou povinnost nemají soudy tehdy, kdy otázka unijního práva není relevantní pro řešení daného případu, nebo se jedná o tzv. acte clair. Žalobce v tomto případě tvrdil, že došlo k porušení shora citovaných směrnic v důsledku jejich chybné transpozice do vnitrostátního právního řádu, kdy žaloby dle antidiskriminačního zákona jsou, na rozdíl od žalob na náhradu újmy proti státu, zpoplatněny. Po citaci žalobcem odkazovaných článků obou uvedených směrnic prvostupňový soud konstatoval, že zpoplatnění určitých typů žalob je otázkou čistě vnitrostátní, kterou unijní právo neřeší. Jedná se tedy o výhradně vnitrostátní procesní předpisy, u nichž není dán prostor pro výklad práva EU ze strany SDEU. Jinými slovy není zde otázka unijního práva, která by byla relevantní pro vyřešení dané věci ve smyslu čl. 267 SFEU. Právní úprava soudních poplatků totiž spadá do oblasti procesního práva, která je v kompetenci čistě členských států EU, které si tak mohou autonomně nastavit pravidla pro soudní řízení. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném řízení nebyla splněna jedna z podmínek čl. 267 SFEU pro položení předběžné otázky, a sice potřeba vyřešit otázku práva EU. Soud prvního stupně tak uzavřel, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud nepoložil SDEU předběžnou otázku ohledně soudního poplatku za antidiskriminační žalobu. K obdobnému závěru dospěl též Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2493/12, v němž rozhodoval o obdobné věci, a v němž uzavřel, že položení předběžné otázky ohledně zpoplatnění žalob dle antidiskriminačního zákona by postrádalo jakýkoliv smysl, neboť se jedná o problematiku vnitrostátní procesní úpravy. 10. Vnitrostátní procesní předpisy se však mohou někdy dotýkat práva EU v tom smyslu, že nesmí být v rozporu s tzv. zásadou efektivity a rovnocennosti tak, že by znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala praktické uplatňování práv stanovených unijním právem. 11. Problematiku soudních poplatků, zejména z hlediska efektivity a rovnocennosti, řešil SDEU ve svém rozhodnutí C [číslo], v němž mimo jiné v kontextu veřejných zakázek uzavřel, že pokud povinnost poplatku za přístup k soudu se ukládá bez rozdílu všem jednotlivcům, kteří hodlají podat žalobu, takový systém nezakládá diskriminaci. [obec] rovnocennosti implikuje rovné zacházení se žalobami založenými na porušení vnitrostátního práva a s podobnými žalobami založenými na porušení unijního práva, a nikoliv rovnocennost vnitrostátních procesních pravidel použitelných na spory různé povahy, jako jsou občanskoprávní spory na jedné straně a spory v oblasti správního práva na straně druhé nebo spory spadající do dvou různých oblastí práva. Na uvedeném závěru dle SDEU nemůže nic změnit ani to, že systém jednotných poplatků se uplatňuje odlišně na žaloby založené na právech, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva v oblasti veřejných zakázek, a na žaloby pramenící z porušení vnitrostátního práva, které mají podobný předmět. Z judikatury SDEU tak plyne, že zpoplatnění určitých druhů žalob neodporuje právu EU. 12. Nad rámec řešeného v kontextu [obec] právní úpravy soud prvního stupně doplnil, že uložení soudního poplatku za antidiskriminační žalobu nepředstavuje diskriminaci či bránění v ochraně práva ve smyslu uvedených směrnic, neboť se poplatková povinnost vztahuje na každého žalobce, a to bez ohledu na rasu, původ, náboženské vyznání a podobně. Na uvedeném ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že některé druhy žalob (např. na náhradu škody proti státu) nejsou, resp. nebyly v dané době zpoplatněny. Jedná se totiž o pravidla a podmínky, která jsou stejná pro všechny osoby ve stejné situaci (tj. v případě stejných typů žalob). Soudní poplatky zároveň představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona je potom zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, který zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. 13. Soud prvního stupně takto shrnul, že nebyly podmínky pro položení předběžné otázky v řízení před Městským soudem v Praze, neboť se nejednalo o výklad či platnost práva EU, ale šlo o právo čistě vnitrostátní (procesní). Nadto i v případech, kdy by se poplatková povinnost a s tím související přístup k soudům mohla dotýkat unijního práva, tak se jedná o problematiku, která již byla řešena v judikatuře SDEU, ze které lze dovodit, že česká právní úprava soudních poplatků neodporuje právu EU, a tudíž ji lze považovat za věc objasněnou (acte clair). Z těchto důvodů se prvostupňový soud nezabýval ostatními podmínkami pro vznik případného nároku žalobce na náhradu újmy, neboť by to nemělo žádného praktického významu. 14. Výrok o nákl