54 CO 21/2022-241 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši, která mu dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009, jež trvalo celkem 9 let a 10 měsíců. 3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009, v němž se žalobce domáhal proti žalované [právnická osoba] s. r. o. zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu neuhrazeného vypořádacího podílu, který mu dle žalobních tvrzení měl být vyplacen v souvislosti s ukončením jeho účasti v předmětné obchodní společnosti, bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 9 let a 10 měsíců, neboť pravomocně skončilo až dnem [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 Cdo 2697/2019-1225, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 Cmo 202/2018-1164, jímž zmíněný soud k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009 - 1100, odmítl odvolání žalobce co do výroku, kterým [právnická osoba] s. r. o. byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka], potvrdil výrok krajského soudu o zamítnutí návrhu, aby zmíněná obchodní společnost byla povinna zaplatit žalobci dalších [částka], změnil odvoláním napadené usnesení ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a sám rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále zjistil, že posuzovaná věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, když Krajským soudem v Ostravě v posuzované věci v pořadí prvé meritorní usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009-464, ve znění jej doplňujícího usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009-490, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 Cmo 278/2014-578, zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování stran okolností podstatných pro rozhodnutí věci samé, a to ve formě dodatku ke znaleckému posudku, popřípadě revizního znaleckého posudku, přičemž na podkladě proti tomuto usnesení [právnická osoba] s. r. o. podaného dovolání, které posléze bylo vzato zpět, se věcí musel zabývat i Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Cdo 3873/2016-781, dovolací řízení, které bylo zahájeno zmíněným podáním [právnická osoba] s. r. o., zastavil. Posuzované řízení bylo skutkově i procesně složité, soudy se musely vypořádat nejen s celou řadou procesních návrhů účastníků, zahrnující mimo jiné i celkem čtyři návrhy žalobce na nařízení předběžného opatření, ale též množstvím odborných otázek, které bylo třeba řešit za součinnosti znaleckého ústavu, který v průběhu řízení svůj původní znalecký posudek musel celkem čtyřikrát doplnit o odborné zhodnocení dalších otázek, které v průběhu řízení vyšly najevo. Před soudem prvního stupně proběhlo celkem 13 jednání a odvolací soud kromě dvou odvolání proti meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně musel rozhodnout ještě o dalších sedmi odvoláních proti rozhodnutím procesního charakteru (odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit doplatek jistoty za předběžné opatření, odvolání žalobce do zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o ustanovení znalce, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o určení výše znalečného, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti dvěma usnesením o nařízení předběžného opatření). Znalecký ústav, který byl v posuzovaném řízení ustanoven znalcem, posudek i jeho pozdější dodatky zpracovával v obvyklých lhůtách a o prodloužení určených lhůt žádal soud výhradně z důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti ze strany žalované obchodní společnosti, která ztěžovala postup v řízení tím, že znaleckému ústavu opakovaně odmítla doložit požadovanou dokumentaci. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná však uvedený nárok odmítla dobrovolně uspokojit a žalobce o tom informovala písemným stanoviskem ze dne [datum]. 4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), shledal žalobcem uplatněný nárok nedůvodným. Zdůraznil přitom, že s přihlédnutím k okolnostem daného případu lze celkovou délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou, odpovídající složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu, významu řízení pro žalobce a postupu soudů. Za situace, kdy celkovou délku řízení je možné považovat za přiměřenou, neshledal pro posouzení věci podstatným, že řízení bylo postiženo ojedinělými průtahy způsobenými rozhodováním Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, který je s ohledem na své zařazení v soudní soustavě soudem značně vytíženým. Naopak považoval za nutné připomenout, že délka posuzovaného řízení byla ovlivněna především zvýšenou procesní aktivitou účastníků a obstrukčním chováním žalované obchodní společnosti. Postup věc projednávajících soudů byl totiž, až na zmíněnou výjimku, koncentrovaný. Protože k tíži státu lze přičítat pouze příčiny prodloužení řízení na jeho straně, k čemuž v daném případě nedošlo, soud prvního stupně uzavřel, že právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo dotčeno, a tedy nebyl naplněn svou povahou primární předpoklad pro dovození odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka]. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně při svém rozhodování náležitě nevzal v potaz, že posuzované řízení trvalo téměř 10 let. Žalobce takovou délku řízení považuje za zcela nepřiměřenou povaze věci i významu, který posuzovanému řízení přikládal. Připomněl, že v průběhu zmíněného řízení se musel složitě a dlouhodobě domáhat svého práva na vyplacení vypořádacího podílu vůči žalované obchodní společnosti, která mu odmítala na jeho vypořádací podíl vyplatit spravedlivou částku, dokonce se zbavovala významného majetku, aby eventuálně neměl z čeho svůj oprávněný nárok uspokojit. Předmětné řízení nezahájil svévolně, což je patrné i z jeho výsledku. Na úhradu vypořádacího podílu mu totiž [právnická osoba] s. r. o. původně nabízela peněžité plnění toliko ve výši [částka], tedy mnohonásobně méně, než odpovídalo skutečnosti. Po celou dobu trvání zmíněného řízení byl nucen setrvávat ve stavu nejistoty ohledně konečného vypořádání jeho majetkového nároku, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně je pevně přesvědčen o tom, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) vyplývá, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází již tehdy, lze-li délku posuzovaného řízení objektivně hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou, tedy bez ohledu na to, zda v jeho průběhu byly zaznamenány průtahy ze strany věc projednávajícího orgánu či nikoliv. Jinak řečeno k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li k průtahům. Žalobce se domnívá, že již jen délku posuzovaného řízení jako takovou lze bez dalšího po právu shledat nepřiměřenou, naplňující kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu, kdy vznik nemajetkové újmy je presumován. Žalovaná výše náhrady nemajetkové újmy přitom podle jeho mínění odpovídá všem okolnostem daného případu. Žalobce připouští, že posuzované řízení bylo po procesní stránce složitější, nicméně podle jeho názoru jen proto, že věc projednávající soud nekriticky akceptoval procesní postup žalované obchodní společnosti, což ve výsled