54 CO 250/2022-127 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka]„ s příslušenstvím“ (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení z titulu pojistného plnění, které mu dle žalobních tvrzení mělo být vyplaceno v souladu s žalovanou uzavřenou pojistnou smlouvou pro krátkodobé opakované cesty do zahraničí MultiTrip Premium ze dne [datum], [číslo] s prodloužením celoročního pojištění s 20% COVID slevou, a pojistkou Storno plus [číslo] ze dne [datum] s destinací Spojené Arabské Emiráty, za jemu a jeho dvěma nezletilým dětem ([jméno] a [jméno] [příjmení]) zkrácenou dovolenou v Dubaji (ve výši 2 000 Kč/den/osoba), z níž se do České republiky museli vrátit o čtyři dny dříve, aby se vyhnuli povinnosti zbytek plánované dovolené strávit v karanténě na hotelu z důvodu pozitivního výsledku PCR testu na infekční onemocnění COVID 19, které bylo zjištěno u družky žalobce (a zároveň matky jeho dětí), a dále za jím vynaložené náklady na zakoupení dřívějších zpátečních letenek do ČR v ekonomické třídě (v souhrnné výši [částka]). 3. Soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že je sice nesporné, že účastníci spolu uzavřeli výše označené pojistné smlouvy podle § 2758 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), avšak na vyplacení požadovaného pojistného žalobci nárok nevznikl, neboť v pojistných podmínkách PP-MT [číslo], kterými se uvedený pojistný vztah měl řídit, bylo výslovně uvedeno, že pojistná plnění související s tzv.„ narušením cesty“ (oddíl J.) lze poskytnout pouze v případě, že zkrácení cesty bylo předem schváleno asistenční službou žalované, k čemuž v daném případě nedošlo, neboť žalobce asistenční službu žalované poprvé kontaktoval až po svém návratu do České republiky, dne [datum]. Žalobcovy problémy s roamingem, pro které údajně nebyl schopen uvedenou povinnost splnit, jej z nedodržení smluvních podmínek nevyviňují, protože byl-li ubytován v hotelu, měl nepochybně možnost využít hotelového telefonu, což neučinil. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná po právu požadavek žalobce na vyplacení pojistného plnění odmítla uspokojit, aniž by takový postup bylo možné označit za zneužití práva či porušení ochrany práv spotřebitele. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], sestávající z celkem čtyř paušálních náhrad po [částka] (vyjádření k žalobě, příprava na jednání, účast při jednání a vypracování písemného závěrečného návrhu), které podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce. 4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání s tím, že napadené rozhodnutí považuje za formalistické, pomíjející zvláštní okolnosti daného případu a z toho vzniklé následky. Připomněl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že jeho družce ([jméno] Čerbáková), která spolu s ním a dětmi strávila první společnou noc v rodinném hotelovém pokoji, byla po příletu do Dubaje diagnostikována nákaza COVID-19 a byla jí nařízena izolace ve speciálním hotelu. Náklady sjednané pojistnou smlouvou, které vznikly [jméno] [příjmení], žalovaná bez dalšího uhradila. Neuhradila však principiálně shodné náklady jemu, ani jejich dětem, ač byli rovněž pojištění. V jejich případě se jednalo o situaci, kdy jejich test na přítomnost infekčního onemocnění COVID-19 byl negativní, a bylo jim oznámeno, že buď budou muset trávit další část pobytu v izolaci, anebo že mohou využít negativního příletového testu a okamžitě odletět. Žalobce bez dalšího zvolil druhou variantu, neboť si byl vědom, že by v podstatě musel strávit další pobyt na hotelu, nestihl by společně s dětmi let domů a fakticky by ani nemohl řešit otázku návratu své družky, resp. velmi komplikovaně. Za popsaných okolností se tedy okamžitě rozhodl, požádal o objednání náhradního letu a v nejbližším možném termínu se vrátil s dětmi do ČR, kde následně věc řešit s pojišťovnou. Pokoušel se kontaktovat žalovanou pojišťovnu ještě na místě, což se mu však nepodařilo. Žalobce si je dobře vědom nesplnění žalovanou namítané smluvní povinnosti a také toho, že problémy s roamingem nemohou smluvní povinnost předchozího souhlasu omluvit. Nicméně má za to, že nesplnění předmětné smluvní povinnosti je nezbytné hodnotit z více úhlů pohledu, a nikoliv jen z pohledu formálního schválení, které má samozřejmě svůj účel a je odůvodňováno tím, aby žalovaná nehradila náklady, které nebyly nutné. Žalobce rozhodnutí okamžitého návratu považoval a považuje za jediné možné, a to se ostatně i s ohledem na další vývoj zcela potvrdilo. Pokud by setrval v Dubaji, vznikl by mu sice v souvislosti s karanténou nárok na zmařenou dovolenou za delší dobu, ale logicky by pak nestihl zpáteční let, tj. vznikl by nárok za změnu termínu, který je rovněž požadován. V daném případě není možná argumentace žalované, že by mohl letět zpátky, neboť v té době by byl v karanténě a odlet byl za tři dny, avšak karanténa měla trvat minimálně sedm dnů plus negativní PCR test. Žalovanou odkazované smluvní ujednání umožňující žalované uplatněné nároky na vyplacení pojistného plnění odmítnout, by však podle žalobce mělo být vykládáno dle jím sledovaného účelu, tedy nevynakládat zbytečné výdaje. Posuzovaná situace je však naopak ryze učebnicovým případem toho, kdy pojištěný jednal s nezbytnou rozvahou jak v zájmu svém, tak i v zájmu žalované, neboť v případě, že by setrval v hotelu, vznikl by nárok na kompenzaci zmařené dovolené (nelze uvažovat o strávené dovolené pobytem v hotelu), jakož i dalšími vícenáklady, ať už se jedná o přeobjednání letenek, úhradu dalších PCR testů, úhradu na prodloužený pobyt v hotelu (v řádech deset tisíc/den) apod. V daném případě je tedy na místě nepochybně aplikace ust. § 8 o. z., neboť za daných okolností postoj žalované nepochybně naplňuje znaky zneužití práva. Rovněž je třeba upozornit na to, že v daném smluvním vztahu vystupoval v pozici spotřebitele, a tedy vůči němu lze využít příznivějšího výkladu smlouvy s odkazem na § 1812 odst. 1 o. z. a dovodit, že žalovanou využité právo odmítnout jím požadované pojistné plnění není právem absolutním a v daném případě se jej nelze dovolat. S odkazem na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že jeho žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. 5. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že jej neshledává důvodným. Je přesvědčena o tom, že soud prvního stupně správě posoudil postup žalobce za odporující účastníky uzavřené pojistné smlouvě, resp. pojistným podmínkám, na které tato smlouva v podrobnostech odkazovala. Závěr žalobce, že se dopustila zjevného zneužití práva, považuje za absurdní a výkladově mimořádně extenzivní v tom smyslu, že dle této logiky, by pravděpodobně jakékoliv odmítnutí pojistného plnění mělo být považováno za zneužití práva. Žalovaná má naopak shodně se soudem prvního stupně za to, že po právu využila možnosti odmítnutí pojistného plnění ve chvíli, kdy došlo k porušení smluvní povinnosti, což za zneužití práva jistě nelze označit. Navrhla tudíž potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo to (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co se souhlasem obou procesních stran danou věc podle § 214 odst. 3 o. s. ř. projednal bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 7. Odvolací soud má za to, že žalobcem napadenému právnímu posouzení věci samé nelze nic vytknout. Soud první instance zcela správně na danou věc aplikoval příslušná ustanovení účastníky uzavřené pojistné smlouvy, s důrazem na smluvní autonomii vůle smluvních stran vyjádřenou v jimi sjednaných pojistných smlouvách. Jestliže nedílnou součástí předmětných smluv bylo ujednání, které výslovně stanovilo, že žalovaná v souvislosti s narušením cesty není povinna pojištěnému kompenzovat úhradu dopravy ze zahraničí a nároky plynoucí ze zkrácené cesty (nevyužité dovolené), které její asistenční služba předem neschválila, k čemuž prokazatelně došlo, je i odvolací soud přesvědčen o tom, že za této situace žalobci (a jeho dětem, jejichž je zákonným zástupcem) nárok na výplatu pojistného plnění nepřísluší. Námitky žalobce jsou v podstatě jen polemikou s právními závěry prvostupňového soudu, které odvolací soud shled