55 CO 217/2021-472 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalovaným domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem a) pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha, b) pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, jiná plocha vedené v současné době na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Smíchov zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, c) pozemku parc. [číslo] lesní pozemek vedené na LV [číslo] pro katastrální území Smíchov, zapsané v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha a d) pozemku parc. [číslo] ostatní plocha zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Smíchov v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha. Dále soud uložil výrokem II. žalobci povinnost zaplatit první žalované náklady řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce první žalovaná a dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit druhé žalované náklady řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí a vedlejšímu účastníku (výrok IV.) náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí. 2. Soud tak rozhodl, poté co ve věci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 C 65/2015- 258, jímž žalobu zamítl a jeho rozhodnutí bylo v rámci prvého odvolacího řízení potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 183/2017 – 285. 3. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 28 Cdo 5069/2017 - 306. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že ve shora uvedených rozhodnutích obecné soudy nepostupovaly správně, jestliže po žalobci požadovaly skutková tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že shora uvedené nemovitosti na Hlavní město Prahu nepřešly a na základě takového postupu dovodily podmínky pro zamítnutí žaloby, namísto, aby k odpovídajících aktivitě vedle žalované. Judikatura nejvyššího soudu, která zde byla citována je motivována snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Bylo tedy nutno nadále zkoumat předpoklady přechodu označených pozemků z druhé žalované na první žalovanou. Dovolací soud rovněž vytkl soudu I. stupně, že zamítl návrh na změnu žaloby a odvolací soud k této okolnosti nepřihlédl. Takový postup byl v rozporu s požadavky práva na spravedlivý proces. 5. Odvolací soud usnesením ze 17. 10. 2018, č. j. 55 Co 183/2017 - 312 toto rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby ve smyslu judikatury nejvyššího soudu nadále řešil otázku přechodu shora uvedených pozemků ze státu na obec dle zákona č. 172/1991 Sb. 6. Za této situace soud I. stupně zopakoval dokazování a usnesením z 12. 7. 2019, č. j. 5 C 65/2015 - 331 připustil změnu žaloby navrženou žalobcem a následně poučil účastníky postupem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., že musí tvrdit a prokazovat skutečnosti vedoucí k nabytí vlastnictví předmětných pozemků státem a prokazovat skutečnost, že minimálně po část rozhodného období byly pozemky ve vlastnictví žalobce či jeho právního předchůdce. Dále byli žalovaní i vedlejší účastník poučeni o tom, že musí tvrdit a prokazovat, zda došlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec (a jakým způsobem) ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. 7. Po doplnění dokazování obvodní soud dospěl k závěru, že žalobce ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimován. Žalovaným se rovněž podařilo prokázat, že v případě pozemku parc. [číslo] byly splněny podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 172 /1991 Sb. Bylo zjištěno, že pozemky tvořily funkční celek s obytným domem, což bylo doloženo záznamem z [datum]. Splnění podmínky, že pozemku svědčilo právo hospodaření organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v Hlavním městě [obec] též městské části, přešla funkce jejich zakladatele, bylo prokázáno žádostí o zápis vlastnictví adresovaného obvodním zastupitelstvem Městské části [obec a číslo] katastrálnímu úřadu. To bylo potvrzeno i vyjádřením katastrálního úřadu, že předmětné parcely byly v roce 1991 evidovány na Bytovém podniku [obec]. U pozemku parc. [číslo] byly splněny podmínky dle § 3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. Byla prokázána podmínka, že k pozemku svědčilo právo hospodaření organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, když právo hospodaření měl – IROP - inženýrská realitní organizace [obec]. Organizace IROP byla právním nástupcem organizace Výstavby Hlavního města Prahy. U pozemku parc. [číslo] byly rovněž naplněny podmínky pro přechod dle § 3 odst. 4 zákona [číslo] 1991, nicméně tyto pozemky přešly v roce 1991 již dle § 3 odst. 1 zákona. Zpochybňování toho, že Ministerstvo financí nevydalo rozhodnutí ohledně tohoto přechodu je nepodstatné, neboť takové rozhodnutí by bylo podmínkou přechodu podle § 5 zákona č. 172/1991 Sb., což nebyl uvedený případ. 8. Na základě těchto skutečností soud dospěl k závěru, že žalovaní naplnili břemeno tvrzení, tak i důkazní břemeno v tom smyslu, že došlo k prokázání základních předpokladů pro přechod majetku ze státu na obec. Za této situace byl proto nárok žalobce na určení, že stát je vlastníkem těchto shora uvedených pozemků dle zákona o církevních restitucích nedůvodný a žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto zásady úspěchu ve věci. 9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž namítl, že soud I. stupně neprovedl dostatečné dokazování ve vztahu k podmínce hospodaření a ke všem okolnostem přechodu shora uvedených nemovitostí ze státu na obec, když o tomto přechodu má nadále žalobce pochybnosti. Jestliže jsou tyto pochybnosti nadále dány, tak je nutno věc uzavřít tak, že k přechodu nedošlo. Žalovaným by se tak nepodařilo prokázat, že byly naplněny podmínky přechodu vlastnictví. S ohledem na existenci těchto pochybností žalobce navrhl, aby v odvolacím řízení byl napadený rozsudek zrušen, případně změněn a žalobě vyhověno. 10. První žalovaná ve svém stanovisku k odvolání v rámci jednání odvolacího soudu navrhla, aby byl napadený rozsudek potvrzen, když se ztotožnila se skutkovými i právními závěry napadeného rozhodnutí. 11. Druhá žalovaná se k odvolání žalobce rovněž vyjádřila u odvolacího jednání tak, že navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 12. [ulice] účastník se k odvolání žalobce v průběhu odvolacího řízení nevyjádřil. 13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, včetně řízení, kterého jeho vydání předcházelo dle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 14. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, aniž shledal důvody pro opakování či doplnění dokazování. 15. Soud I. stupně, poté co mu byla věc vrácena soudem odvolacím, se s projednávanou problematikou velmi pečlivě vypořádal, napravil své předchozí pochybení vytknuté dovolacím soudem a připustil změnu žaloby navrženou žalobcem z [datum] v plném rozsahu. Prokázání toho, zda byly naplněny předpoklady přechodu nemovitostí, jež jsou předmětem sporu ze státu na obec, se velmi podrobně zabýval a provedl k tomu veškeré důkazy, jež byly průběhu celého dlouhého řízení účastníky navrženy. Tyto důkazy následně v bodě 19. Písemného odůvodnění velmi pečlivě vyhodnotil a následně dospěl i ke správným závěrům po stránce právní, k nimž odvolací soud nemá výhrad a s těmito závěry se ztotožňuje. V odvolání žalobce pouze znovu uvedl, že má pochybnosti ve smyslu naplnění podmínek přechodu majetku obec dle zákona č. 172/1991 Sb. aniž tyto pochybnosti, konkretizoval, což samo o sobě nepostačuje ke zpochybnění skutkových zjištění soudu I. stupně. 16. Odvolací soud proto postupoval dle § 219 o. s. ř. a ve výroku o věci samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení napadený rozsudek potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný. 17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. První žalované byly přiznány náklady za právní zastoupení advokátem dle advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (účast u odvolacího jednání po [částka], dále náhrada paušálních výloh po [částka] a 21 % sazba DPH [částka]) celkem [částka]. Dále byly přiznány náklady druhé žalované ve výši [částka] za účast u odvolacího jednání v paušální výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně první žalované žádné náklady vedlejšímu účastníku nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.