55 CO 231/2021-407 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně žalobu o [částka] s úrokem z prodlení zamítl a uložil jí zaplatiti žalované náklady řízení. Navrhla rozsudek zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. 2. Vytýkala soudu, že v části odůvodnění opsal závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze čj. 62 Co 336/2019-252, aniž by se však zabýval individuálními okolnostmi obou případů, přičemž uvedené rozhodnutí řešilo jiné ustanovení smlouvy. Kromě toho, judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2618/2011, na který soud I. stupně také odkázal, shledal, že ujednání o maximální výši smluvní pokuty, není neplatné. Za účinnosti (nového) občanského zákoníku by navíc tvrzené vady ujednání byly stiženy toliko zdánlivostí ve smyslu § 553 o. z. Závěr soudu I. stupně o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě je tedy nesprávný. Výše smluvní pokuty„ až do nesplacené jistiny úvěru“ je určitá, limitem bude nesplacená jistina k okamžiku vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty. Případná zdánlivost se mohla týkat jen porušení„ kterékoliv povinnosti“ avšak zde se jedná o porušení čl. VII odst. 1 písm. b) a c) smlouvy o úvěru. 3. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 493/2011 je požadavek určitosti ujednání o smluvní pokutě naplněn i v případě, kdy je sjednáno pro„ porušení povinností, tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo porušení jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno“. Otázkou, zda žalovaná porušila své smluvní povinnosti, se soud nezabýval a ke zjištění skutkových okolností neprovedl navržené důkazy. Zejména exekuční příkaz z [datum]. Tím došlo k porušení povinnosti informovat žalobkyni o negativní skutečnosti týkající se předmětu zástavy a zároveň se stalo nepravdivým prohlášení žalované, že na její majetek není vedeno vykonávací řízení. Tím došlo k podstatnému porušení smlouvy. Nebyly provedeny také důkazy k tvrzení, že žalovaná je v prodlení s řádným splácením úvěru. 4. Žalovaná poukázala na ust. § 2048 o z., podle kterého je určitost výše smluvní pokuty obligatorní náležitostí ujednání. Neurčité jednání je třeba považovat za neplatné. Rozhodnutí 23 Cdo 2618/2011 bylo vydáno za odlišné právní úpravy. Shodně s rozhodnutím zdejšího soudu č. j. 62 Co 336/2019-252 považuje ujednání o smluvní pokutě neplatným. 5. K námitce, že se soud nevypořádal s porušením povinnosti žalovanou, uvedla, že žalobkyně opakovaně měnila důvod, pro který pokutu požaduje. Vyjde-li z posledního tvrzení učiněného k výzvě soudu [datum], pak se dovolávala porušení povinnosti informovat věřitele o poškození či znehodnocení zástavy (bytové jednotky v k. ú. [část obce]). Poškození či znehodnocení by se muselo vztahovat na tyto jednotky, nikoli na práva k nim zřízená ve prospěch zástavního věřitele. Žalobkyně nijak nevysvětlila, jak by exekučními řízeními měla být poškozena či znehodnocena zástava. Nelze tedy ani dovodit, že by k porušení zástavní smlouvy ze strany žalované došlo. Navrhla rozsudek potvrdit. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a o. s. ř. a shledal odvolání důvodným jen zčásti. 7. Vyšel přitom ze skutkových zjištění učiněných z provedeného dokazování soudem I. stupně, která tomuto dokazování a jeho řádnému zhodnocení odpovídají. Pokud jde o specifikaci nároků, i zde vyšel ze závěrů soudu I. stupně, tedy ze zpřesnění žalobních tvrzení podáním z [datum], jež ostatně odpovídají znění žaloby. Tato skutková zjištění však umožnila přezkum správnosti rozhodnutí jen zčásti, jak bude uvedeno dále, a to zejména s ohledem na jiné právní posouzení rozhodující otázky odvolacím soudem. 8. Soud I. stupně rozhodnutí postavil na závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost, neboť nesplňuje podmínky ust. § 2048 o. z. Vyšel přitom z toho, že stejný závěr učinil zdejší odvolací soud v obdobné věci (č.j. 62 Co 336/2019-252 se stejnou osobou žalobkyně a stejnou formulací ujednání), kde dovodil nejen neurčitost ujednání o stanovení výše smluvní pokuty, ale i to, že není zřejmé, na které porušení smlouvy je ujednání vázáno. 9. První smluvní pokuta je požadována za opožděnou úhradu splátky úvěru k [datum], kdy zůstalo neuhrazeno [částka] (z cca 91 tisíc Kč) a tento dluh byl uhrazen až [datum]. Z hlediska skutkového šlo o porušení závazku řádného splácení úvěru, tedy o„ porušení kterékoli povinnosti nebo závazku dlužníka“ ve smyslu čl. VIII odst. 1 úvěrové smlouvy. Jakkoli odvolací soud nezná přesně skutkový stav, který byl zjištěn ve věci 62 Co, zde je zřejmé, o jaké porušení jde, i to, že je smluvní pokutou postižitelné. Pokud pak jde o výši smluvní pokuty, ta nebyla stanovena pevnou částkou, ale byl sjednán její maximální limit„ do výše nesplacení jistiny úvěru“. 10. Odvolací soud se ztotožňuje se žalobkyní v tom, že ust. § 2048 neukládá dojednat smluvní pokutu pouze v určité výši, ale lze tak učinit též tím, že stanoví způsob, jak se smluvní pokuta určí. Není tedy na překážku ani stanovení jejího horního limitu, který může, ale též nemusí být požadován. V tomto směru to bylo uvedeno i v citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 493/2011, byť za dřívější právní úpravy. 11. Rovněž způsob, jak se smluvní pokuta určí, považuje odvolací soud za jednoznačný. Má odpovídat (maximální výše) výši nesplacené jistiny úvěru. Tato výše je konkrétně spočitatelná k jakémukoli dni trvání úvěrového vztahu jako rozdíl mezi poskytnutou úvěrovou částkou a provedenými splátkami. Z logiky věci pak vyplývá, že okamžik, k němuž se má tato limitní hranice určit, musí korespondovat s okamžikem vzniku nároku na smluvní pokutu, tedy zpravidla s okamžikem porušení smluvní povinnosti. V tomto směru se tedy odvolací soud neztotožňuje se závěrem senátu 62 Co v jiné věci, jakkoli skutkový základ může být i odlišný. Tento výklad navíc odpovídá požadavku ust. § 574 o. z., o tom, že na právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné. 12. Nepřípustným neshledal odvolací soud ani ujednání, že smluvní pokutu lze požadovat za každé porušení smlouvy, tedy i za opožděnou část platby. I v tomto lze odkázat na judikát uvedený odvolatelkou. V důsledku tohoto závěru ohledně první smluvní pokuty odpadá sporovaná otázka, zda se zde jednalo o jednání neplatné či zdánlivé. 13. Smlouva v Čl. VIII odst. 1 umožňuje požadovat smluvní pokutu za každé porušení smlouvy dlužníkem (vždy ve výši k okamžiku porušení smlouvy). Toto ujednání, se může na první pohled jevit jako ujednání nepřiměřené, jelikož nerozlišuje, o jakou povinnost se mělo jednat a jaký byl její význam. Smluvní pokuta přitom je nadále považována (mimo jiné) za nástroj zajištění dluhu. Její výše by tedy měla být v zásadě přiměřená významu zajišťovaného závazku (konkrétní povinnosti, jejíž porušení je takto sankcionováno). 14. V tomto směru však dává ust. § 2051 o. z., soudu možnost na návrh dlužníka nepřiměřeně vysokou pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti (až do výše vzniklé škody). Důvodem první smluvní pokuty, bylo opožděné uhrazení části splátky dluhu nepřesahující [částka], přičemž k úhradě došlo se čtrnáctidenním zpožděním. Požadavek na smluvní pokutu ve výši [částka] shledává odvolací soud významu a rozsahu porušené povinnosti zjevně nepřiměřený, bez zřetele k tomu, že s ohledem na jiné právní posouzení se soud I. stupně nezabýval tím, jaká byla v té době nesplacená výše úvěru. Jelikož žalovaná se nepřiměřenosti smluvní pokuty dovolávala, shledal odvolací soud důvody pokutu snížit na [částka]. Tuto částku považuje za přiměřenou jak shora uvedeným okolnostem, tak i tomu, že obecně platí, že závazky mají být plněny řádně (tedy i včas). A to, i s přihlédnutím k celému závazkovému vztahu, v němž šlo o nikoli nízký úvěr. 15. Proto postupoval dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že co do částky [částka] s úrokem z prodlení rozsudek potvrdil, co do částky [částka] rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Jelikož při přípravě vyhlášení rozsudku došlo ke zjevné chybě, když tyto částky byly omylem zaměněny, a ohledně [částka] s příslušenstvím mělo dojít k vyhovění žalobě, má toto písemné vyhotovení současně povahu opravného usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř. 16. Ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení coby druhé smluvní pokuty odvolací soud shledal, že nemá podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozsudku. Tato smluvní pokuta je požadována za porušení povinnosti žalované bez zbytečného odkladu písemně informovat věřitele o poškození, znehodnocení nebo zániku zástavy“ (ujednání Čl. VI. bodu 3. zástavní smlouvy). <i>17. Tedy nikoliv snad pro nepravdivé prohlášení v zástavní smlouvě, což by ostatně byla argumentace absurdní, jelikož smlouva byla sepsána v r. 2014, žalovaná nebyla zástavním dlužníkem, a k vydání exekučního příkazu ohledně zástavy došlo v r. v r. 2018.</i> 18. Jelikož soud I. stupně vycházel ze závěru o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, nezabýval se již nijak ani otázkami skutkovými - zda, kdy a jak se žalovaná dozvěděla o exekučním příkazu postihujícím zástavu a zda kdy o tom informovala věřite