58 CO 116/2022-99 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [příjmení] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou,“ (výrok I.), zamítl žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok II.) a zavázal žalobkyni zaplatit žalované [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným, nesprávným úředním postupem žalované, kdy byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení z důvodu jejího postavení – veřejný funkcionář - místostarostka obce Praha - [část obce]. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná tak nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na ust. § 81 odst. 2, § 86 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen,,o. z.“). Žalobkyně vykonává funkci v menší obci, její známost je obecně dána výkonem funkce a byla donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobkyni si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobkyně státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jejích práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobkyni vznikla újma, kterou opakovaně žádala odčinit. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku [rok]. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]. 3. Soud I. stupně zjistil následující skutkový stav věci, za nejpodstatnější je nutno zrekapitulovat, že mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru. Žalobkyně jako veřejný funkcionář byla povinna každoročně předložit průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů protiústavním a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 ke dni [datum] zrušil. Žalobkyně se dne [datum] 221 obrátila na žalovanou a předběžně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy. Žalovaná plošné zveřejňování informací omezila dne [datum]. 4. Žalobkyně se tak domáhá náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci. Nárok je tedy po právní stránce nutno posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Aplikace toliko obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), v daném případě na místě není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, Rc 125/2011, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb.). Závěr prvostupňového soudu o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu č. 82/1998 Sb. je podpořen zejm. nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. 5. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20 se žalobkyně nemůže svého nároku domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, když z rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba, pokud jde o poskytování informací, posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu odškodňovacího zákona a za podmínek tohoto odškodňovacího zákona. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímo nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládá a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů. 6. Soud I. stupně zejména po citaci zejména ust. § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že absentuje odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně domáhá zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejích oznámení z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, čímž bylo narušeno její soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu. 7. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, pak žalovaná, jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] postupovala dle platných a účinných právních předpisů, konkrétně podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno požadovat právě to, aby postupovala v souladu s platnými a účinnými předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, podle této ze své vůle sama nepostupovala. 8. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně k této újmě uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. 9. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že dochází sice k porušení práva na ochranu informací, nicméně, je zde i další zásadní zájem, spočívající v zachování možnosti kontroly činnosti veřejných funkcionářů, právě prostřednictvím podávaných oznámení, přičemž je třeba zdůraznit, že je to právě a pouze Ústavní soud, který j