58 CO 60/2022-88 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh na spojení věcí ze dne [datum] (výrok I.), zamítl návrh na přerušení řízení ze dne [datum] (výrok II.), zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění: Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] [jméno] podala podle zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok III.), zamítl žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok IV.) a zavázal žalobce zaplatit žalované [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., kdy byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány její údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu jejího soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. K ukončení protiprávnosti došlo až dne [datum] po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když žalovaná ignorovala rozhodnutí Ústavního soudu a postupovala zcela libovolně. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla, že jako orgán moci výkonné je vázána zákonem. Ustanovení byla nálezem zrušena až uplynutím dne [datum]. Žalovaná nejednala protiprávně a to ani po vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], v tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Omezení zveřejňování oznámení od [datum] neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 3. Soud zamítl návrh žalované na spojení věcí (§ 112 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen,,o. s. ř.“), neboť v projednávané věci byly splněny podmínky rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., což v dalších řízení splněno nebylo. Zamítl rovněž návrh žalobkyně na přerušení řízení dle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení dovolacího řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 47 C 184/2020, neboť žalobkyně neuvádí, jaká sporná otázka má být Nejvyšším soudem řešena, a jaký dopad má mít rozhodnutí Nejvyššího soudu na projednávanou věc. 4. Soud I. stupně rozhodl ve věci, aniž nařídil jednání (§ 115a o. s. ř.). Mezi stranami nebylo sporu ani o tom, že nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], Pl. ÚS 38/17 došlo k vyslovení protiústavnosti novelizace zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., pokud jde o systematické a plošné zveřejňování údajů v registru. Soud I. stupně učinil následující skutkový závěr (odst. 8 až 14 napadeného rozhodnutí), za nejpodstatnější je třeba zopakovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, kterému byla žalobkyně vystavena, bylo narušeno soukromí žalobkyně, čímž jim byla způsobena újma, kterou by pociťovala každá jiná rozumně uvažující osoba. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona o střetu zájmů [účinnost]. 5. Soud I. stupně po citaci zejména ust. § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) uzavřel, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že absentuje odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně domáhá zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře (starostka obce Měrunice), čímž bylo narušeno jejich soukromí, avšak žalovaná postupovala podle platného a účinného právního předpisu. 6. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, neboť Ministerstvo spravedlnosti, ani jako orgán spravující centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů, nemůže o vlastní vůli zhodnotit, zda je zákon o střetu zájmů (či jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud. Pouze Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Představa, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat by vedl k popření shora citovaných ustanovení Ústavy České republiky a narušení právní jistoty. Výše uvedené závěry podporuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup (soudního exekutora) podle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem. 7. Z výše uvedených důvodů nemůže být úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, protože s ohledem na žalobní tvrzení má tato omluva žalobkyně odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Doplňování časových údajů do požadované omluvy, jejíž výslovné znění žalobkyně jasně vymezila, by představovalo přílišnou ingerenci ze strany soudu do žádaného znění omluvy, a proto je požadovanou omluvu nutné zamítnout již jen z důvodu její přílišné širokosti. 8. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně k této újmě uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud I. stupně proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. 9. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020 uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Postupovala-li tak žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobkyně na soukromí v rámci vertikální vztahů (stát – žalobkyně), avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona kontrolu veřejnosti v rámci vztahů horizontálních (žalobkyně – veřejnost). Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Žalovaná pak přestala zveřejňovat plošně oznámení v rámci lhůty jí poskytnuté Ústavním soudem. Postup žalované od [datum] do současnosti, kdy stále není přijata právní úprava předvídaná Ústavním soudem, není předmětem projednávané věci, když sama žalobkyně uvádí, že dne [datum] došlo k ukončení protiprávnosti a újma tak žalobkyni není ani působena. 10. Soud I. stupně zdůraznil, že si je vědom judikatury, která přiznává účinky i vyhlášeným nálezům Ústavního soudu, které mají odloženou vykonatelnost, ačkoliv Ústav