58 CO 89/2022-65 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Takto rozhodl na podkladě žaloby (doručené soudu dne [datum]), kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) jako náhrady škody (ušlé mzdy) za období od [datum] do [datum]. Tvrdila, že jí škoda byla způsobena tím, že jí bylo znemožněno vykonávat zaměstnání v důsledku nezákonné a neústavní sekundární legislativní činnosti žalované, kdy úředníci žalované vydali prováděcí vyhlášku č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem (dále jen„ vyhláška č. 537/2006 Sb.“) k zákonu č. 258/2000 Sb., ochraně veřejného zdraví (dále jen„ zákon č. 258/2000 Sb.), v rozporu s tímto zákonem, s Listinou základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), s Ústavou České republiky (dále jen„ Ústava“) a s Úmluvou o lidských právech v biomedicíně [číslo] Sb. (dále jen,, Úmluva“), jak žalobkyně jednotlivá ustanovení v žalobě specifikovala. V důsledku zákazu obsaženém v § 50 zákona č. 258/2000 Sb. pak žalobkyně pro absenci očkování syna dle uvedené vyhlášky neuspěla s jeho přijetím do mateřské školky a tedy nemohla nastoupit do zaměstnání. Žalobkyně požadovala odškodnění s odkazem na § 2910 (věta první) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [účinnost] – (dále jen„ o. z.“) - dle kterého„ Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.“), ve spojení s čl. 25 Úmluvy (dle něhož„ Smluvní strany zajistí odpovídající právní postih pro případy poručení ustanovení této Úmluvy“). 3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Ke své obraně (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 ve věci normativní činnosti vlády) uvedla, že normotvorná činnost Ministerstva zdravotnictví jako orgánu veřejné moci je výkonem veřejné moci nikoliv úředním postupem; jestliže normotvorná činnost ministerstva nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Při tvorbě vyhlášky č. 537/2006 Sb. se Ministerstvo zdravotnictví nedopustilo porušení zákonných předpisů a postupovalo na základě a v mezích zákona. Nejsou tak naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu. Na daný případ nelze ani použít § 25 Úmluvy. 4. Soud I. stupně (po citaci příslušných ustanovení OdpŠk v bodu 3. napadeného rozsudku) nejprve uvedl, že otázkou souladu povinného očkování s lidskými právy se rovněž zabýval Evropský soud pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice, ve které shledal, že systém povinného očkování je ve světle Evropské úmluvy pro lidská práva možným prostředkem pro zajištění kolektivní imunity populace vůči infekčním nemocem za účelem naplnění legitimního zájmu, kterým je ochrana veřejného zdraví. Celkové nastavení povinného očkování v České republice prohlásil za přiměřené. 5. Dále se soud I. stupně zabýval existencí odpovědnostního titulu, přitom vyšel z tvrzení žalobkyně, že jí škodu způsobila prováděcí vyhláška č. 537/2006 Sb. k zákonu č. 258/2000 Sb., resp. nezákonný proces tvorby této vyhlášky. Konstatoval, že vydání prováděcí vyhlášky k zákonu je výkonem veřejné moci, a proto je třeba na nárok žalobkyně aplikovat OdpŠk. Podmínkou pro přiznání náhrady škody nebo nemajetkové újmy podle uvedeného zákona je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Nesprávným úředním postupem se obecně rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví má povahu normativního právního aktu a není výsledkem rozhodovací činnosti v konkrétních věcech. Vydání prováděcí vyhlášky tedy není úředním postupem Ministerstva zdravotnictví, nýbrž je výsledkem jeho normotvorné činnosti, která nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup. Pokud činnost Ministerstva zdravotnictví při vydání poukazované vyhlášky č. 537/2006 Sb. nelze posoudit jako nesprávný úřední postup, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Odkázal při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, který se vztahoval na nařízení vlády, s tím, že je analogicky aplikovatelný na vyhlášky ministerstev. Z uvedených důvodů pro absenci nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí žalobu jako nedůvodnou zamítl. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále případně jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., když procesně úspěšné žalované náleží paušální náhrada za 1 úkon (podání vyjádření k žalobě) á [částka] podle vyhlášky č. 254/2015. Sb. 7. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným (byť tzv. blanketním) odvoláním, v jehož doplnění namítla, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci. Soud I. stupně nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, na základě čehož věc nesprávně právně posoudil. Dále soud I. stupně nešetřil základních práv žalobkyně, čímž negativně ovlivnil výsledek řízení. Tímto svým postupem porušil základní„ právo žalobkyně na ochranu jejích základních práv" (čl. 4 Ústavy) a základní„ právo žalobkyně na spravedlivé soudní řízení" (čl. 36/1 Listiny). Žalobkyně (po rekapitulaci žalovaného nároku a jeho důvodů a s poukazem na argumentaci žalované) namítla, že„ odmítá“ posouzení nároku dle zákona o odpovědnosti za škodu a„ trvá“ na tom, aby věc byla posouzena analogicky podle § 2910 o. z. ve spojení s čl. 25 Úmluvy. Soud I. stupně vytkla, že přestože mezi oběma účastníky i soudem panuje shoda, že v případě škody způsobené vadnou normotvornou činnosti ministerstva nelze přisoudit náhradu dle OdpŠk, provedl právní posouzení dle tohoto zákona a žalobu poté zamítl. Neodůvodnil, proč (přes výhrady vznesené žalobkyní) použil k právnímu posouzení normu, o které předem věděl, že na zjištěný skutkový stav nedopadá. Byl povinen posoudit uplatněný nárok podle všech v úvahu připadajících právních předpisů. Zejména měl posoudit žalobní návrh v té podobě, jak byl podán, což neučinil; donutil tak žalobkyni ke změně žalobního petitu. Takový postup označila za porušení práva na spravedlivé soudní řízení (čl. 36/1 Listiny). Soud I. stupně rovněž věc nesprávně právně posoudil, když zvolil právní normu, která na spornou věc nedopadá. Z článku 25 Úmluvy podle názoru žalobkyně nepochybně plyne povinnost státu vydat prováděcí právní předpis, který by implementoval základní„ právo na právní postih při porušení Úmluvy do českého právního řádu. V důsledku omisivního jednání zákonodárce zde vznikla právní mezera, která zasahuje do základních práv žalobkyně, když absentuje právní předpis, který by řešil náhradu škody způsobené nezákonnou legislativní činností ministerstva (zde legislativní činností v rozporu s ustanovením Úmluvy). Povinností soudu tedy je, aby na základě čl. 4 Ústavy překlenul tuto vzniklou právní mezeru v zákoně ústavně konformním výkladem jiných právních norem, případně aby užil přímou aplikaci čl. 25 Úmluvy. Jednou z možností je, podle názoru žalobkyně, právě analogické užití obecného zákona (zde § 2910 o. z.) v případě, že speciální právní předpis (zde OdpŠk) neobsahuje úpravu řešící danou věc. Toto soudu I. stupně neučinil. Zcela ignoroval škodní odpovědnost státu zakotvenou v čl. 25 Úmluvy, která je založena na podstatně odlišných principech a východiscích, než jaká stanoví OdpŠk, a která zakládá zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu. Soud I. stupně dále neposoudil tvrzené 1) porušení zákona č. 258/2000 Sb. tím, že vyhláška č. 537/2006 Sb. byla vydána v rozporu s § 46 odst. 1 uvedeného zákona (když nařizuje očkování i proti nemocem bez rizika epidemiologického šíření; diskriminačně nařizuje očkování jen části osob bez imunity /dětem/ - nejedná se tedy o ochranu veřejného zdraví); 2) Listiny - čl. 4/1 (povinnosti lze ukládat jen v mezích zákona a při zachování základních práv), čl. 4 (omezení ZP platí stejně pro všechny případy), čl. 4 (omezení ZP nesmějí být zneužívána k jiným účelům), čl. 7 (právo na nedotknutelnost osoby lze omezit jen v případech stanovených zákonem); 3) Ústavy - čl. 2/3 (nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 79/3 (úřady mohou vydávat předpisy v mezích zákona); 4) Úmluvy - čl. 5 (zdravotní zákrok pouze se svobodným souhlasem) a čl. 26 (omezení výkonu práv jen z důvodu ochrany veřejného zdraví). Nezabýval se o