69 CO 88/2022-175 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů [anonymizováno] [částka] (výrok II). Takto rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení nemajetkové újmy z důvodu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v nevyplacení platu žalobci za měsíce červenec až listopad [rok]. 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že od července do [anonymizováno] [rok], byl žalobce ve služebním poměru k [země] – Ministerstvu vnitra a byl povinen vykonávat službu na služebním místě zařazeném na Ministerstvu vnitra v oddělení pobytu cizinců [obec], v odboru azylové a migrační politiky, se služebním působištěm v [obec]. Na toto služební místo byl převeden rozhodnutím služebního orgánu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Žalobce však k výkonu státní služby na předmětném služebním místě nenastoupil a stání službu zde nevykonával. Jednalo se o období od [datum] do [datum]. Do tohoto období tedy zapadá i doba, za niž žalobce požaduje zaplacení žalované částky. K výkonu státní služby na předmětném služebním místě žalobce nenastoupil ani po rozhodnutí náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], kterým bylo potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně. Nenastoupení k výkonu státní služby na předmětném služebním místě, resp. nepřítomnost žalobce na pracovišti, bylo předmětem projednání a rozhodnutí kárné komise prvního stupně zřízené na Ministerstvu vnitra, která rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], uložila žalobci kárné opatření propuštění ze služebního poměru. Kárná komise druhého stupně zřízená na Ministerstvu vnitra rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], rozhodnutí kárné komise prvního stupně potvrdila. Rozhodnutí obou kárných komisí nabyla právní moci dne [datum]. V obou rozhodnutích kárných komisí byla nepřítomnost žalobce na pracovišti klasifikována jako neomluvená, když k nedostavení se na pracoviště neexistoval u žalobce žádný objektivní důvod. Rozhodnutí kárné komise druhého stupně ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo přezkoumáno i soudem, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla žaloba žalobce zamítnuta. V rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že skutková zjištění mají dostatečnou oporu v podkladech správního [anonymizováno], správná byla i právní kvalifikace jednání žalobce a hodnocení jeho závažnosti. Procesní vady v [anonymizováno] Městský soud v Praze neshledal. Na základě kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodoval ve věci Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalobcovu kasační stížnost zamítl. 3. Na základě těchto skutkových zjištění posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), nebo„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Skutečnost, že žalobci nebyl za měsíce červenec až říjen [rok] vyplacen plat, je pouze důsledkem jeho neomluvené absence ve výkonu služby. Podle § 144 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve spojení s ustanovením § 109 odst. 1 zákoníku práce, přísluší státnímu zaměstnanci za vykonanou státní službu plat. Plat za státní službu je koncipován jako plnění poskytované státním zaměstnancům za již vykonanou státní službu a práci. Vznik práva na plat je podmíněn faktickým výkonem státní služby, nikoli pouhou existencí služebního poměru. Z uvedeného pravidla existují výjimky, ty jsou stanoveny zákonem a nejedná se o případ žalobce. Je tedy jasné, že pokud žalobce nevykonával státní službu z důvodu své neomluvené nepřítomnosti na pracovišti, nebyl mu ze strany služebního úřadu poskytnut plat, neboť mu na něj nevznikl nárok. Neomluvená absence žalobce jde pouze k jeho tíži. Neomluvená absence byla následně i důvodem pro ukončení služebního poměru žalobce. Soud prvního stupně dále uvedl, že nevyplacení požadované částky [částka], není postihem či odvetným opatřením služebního úřadu vůči žalobci jako oznamovateli ve smyslu [ustanovení pr. předpisu], o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu. Služební orgán prvního stupně i odvolací orgán ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily, proč žalobci nemohla být požadovaná částka přiznána a námitky žalobce, že se v případě nepřiznání požadované částky o postih jednalo, neshledaly důvodnými. 4. O náhradě nákladů [anonymizováno] soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, když vycházel z odpovědnostního titulu – nezákonného rozhodnutí. Žalobce v žalobě označil odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup, a to pokyn účtárně k nevyplacení mzdy bez řádného rozhodnutí. Žalobce dále tvrdil, že podle zákona o státní službě měl právo na plat a platový postup pokud byl ve služebním poměru. Žalobce byl navíc za stejný skutek potrestán dvakrát, nezasíláním platu a dále rozhodnutím kárné komise. Postupem žalovaného byl žalobce přiveden v průběhu kárného [anonymizováno] do stavu hmotné nouze, kde se musel hájit bez finančních prostředků. Žalobce nebyl nikdy posouzen, zda je [anonymizována dvě slova] na požadavky nového služebního místa. Soud prvního stupně navíc nepřihlédl k tomu, že v [anonymizováno] došlo k průtahům. Závěrem proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví. 6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně [anonymizováno], které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že toto odvolání není důvodné. 8. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 9. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním [anonymizováno], ve správním [anonymizováno], v [anonymizováno] podle soudního řádu správního nebo v [anonymizována dvě slova], b) nesprávným úředním postupem. 10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 11. Jak vyplývá ze shora citovaných zákonných ustanovení je odpovědnost státu za vzniklou škodu objektivní (bez ohledu na zavinění) a stát se jí nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Existence těchto podmínek musí být v soudním [anonymizováno] bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Důkazní břemeno v tomto směru leží na poškozeném. Protože zákon č. 82/1998 Sb. blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení o náhradě škody v občanském zákoníku. Škodou zákon míní újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. 12. Odvolací soud především odkazuje na podrobné a vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i zcela přiléhavě právně posoudil. K odvolacím námitkám žalobce, které však nejsou způsobilé zvrátit správnost napadeného rozsudku, lze uvést následující. Otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. Právním posouzením je vymezení, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností jakožto příčinou této újmy má být příčinná souvislost zjišťována. Pro posouzení vzniku odpovědnosti za škodu má proto zásadní význam otázka, v čem konkrétně spočívá škoda (m