69 CO 95/2022-89 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím a částku [částka] s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II) a současně žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] (výrok II). Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] a smluvní pokuty ve výši [částka]. 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k těmto skutkovým závěrům. Žalovaná na základě dvou smluv převzala od žalobce částku [částka] a [částka] s tím, že měla v určených termínech tyto částky vrátit a zaplatit rovněž úroky. Pro případ nesplnění závazku byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z poskytnutých částek, přičemž ty byly vráceny až [datum] (tedy po 647 dnech od splatnosti částky [částka] a po 412 dnech od splatnosti částky [částka]). V mezidobí žalobce započetl částky [částka] a [částka] oproti pohledávce žalované na zaplacení pravomocně přiznané částky [částka] tak, že zanikla pohledávka z prvé smlouvy ve výši [částka] a z titulu smluvní pokuty zbývala pohledávka pouze ve výši [částka] (z 2. smlouvy). Protože žalobce nechtěl, aby byl jeho majetek postižen exekucí (obával se, že žalovaná návrh na exekuci podá), provedl ihned po zápočtu uvedené částky i platbu přiznané částky [částka] ve prospěch žalované. Protože došlo k zápočtu pohledávek, byla platba ve výši [částka] provedena bez existujícího právního důvodu. 3. Na základě těchto zjištění posoudil soud prvního stupně věc podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“). Dospěl k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny postupně 2 smlouvy o zápůjčce, kdy povinností žalované bylo vrátit žalobci zapůjčenou částku do sjednaného data spolu s dohodnutým úrokem z prodlení. Závazek žalované byl v obou případech zajištěn smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně z dlužné částky, přičemž tuto výši soud prvního stupně neshledal vybočující z mezí stanovených zákonem či příslušnou judikaturou. Smluvní pokuta byla dohodnuta za dobu ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých zápůjček, přičemž v případě prvé smlouvy byla žalovaná v prodlení se zaplacením částky [částka] v době od [datum] do [datum], což je 647 dní (čemuž odpovídá smluvní pokuta [částka]), a v případě smlouvy druhé v prodlení se zaplacením částky [částka] v době od [datum] do [datum] (čemuž odpovídá smluvní pokuta ve výši [částka]). Žalobci tak z titulu smluvní pokuty vznikl nárok v souhrnné výši [částka], nikoliv v žalobě vypočtené výši [částka]. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce opakovaně vyzýval žalovanou k plnění sjednané smluvní pokuty a dne [datum] s ní uzavřel dohodu o uznání dluhu z obou zápůjček, přičemž v tomto dokumentu strany výslovně sjednaly, že toto uznání a) není odkladem splatnosti, a b) tímto ujednáním není dotčen článek 4.4. smluv o zápůjčce (ujednání o smluvní pokutě). Žalobce v květnu 2020 bezvýsledně vyzval žalovanou k zaplacení souhrnné smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalovaná však žalobci v dubnu [rok] zaplatila částku [částka]. Jednalo se o plnění adresované třetí osobě (obchodní společnosti, jíž je žalobce jednatelem) a žalovaná se u soudu domohla vrácení této částky jakožto bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalobce. Žalobce poté doručil žalované oznámení o zápočtu své pohledávky z titulu smluvních pokut ve výši [částka] oproti pohledávce žalované z titulu pravomocně přiznaného bezdůvodného obohacení ve výši [částka], čímž obě pohledávky v rozsahu částky [částka] zanikly. Žalobce následně z obavy výkonu rozhodnutí zaplatil částku [částka] znovu žalované. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto částku zaplatil žalované bez právního důvodu a námitka promlčení smluvní pokuty není důvodná, má právo na její vrácení a soud prvního stupně proto žalobci přiznal nárok na zaplacení této částky včetně zbývající části smluvní pokuty podle článku 4.4. druhé smlouvy o půjčce ve výši [částka]. 4. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně ji svým procesním postupem odňal možnost hájit řádně svá práva, neboť odročil ústní jednání na [datum], toto jednání následně emailovou zprávou zrušil a rozsudek vyhlásil na jednání dne [datum], o němž však žalovanou nevyrozuměl. Žalovaná proto ani neměla možnost reagovat na závěrečný návrh žalobce, který ji soud prvního stupně nezaslal. Žalovaná dále namítala, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 74/2021-68, bylo žalobci uloženo, aby žalované zaplatil částku [částka] s příslušenstvím. Žalobce následně provedl ohledně této částky jednostranný zápočet a tímto jednostranným zápočtem pohledávka žalované zanikla. Pokud za této situace žalobce žalované poslal na účet znovu stejnou částku, pak ji obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, v důsledku čehož nemá právo na vrácení této částky (§ 2997 odst. 1 věta druhá o. z.). Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalobce navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. 7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. 8. Podle § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. 9. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou žalované, že jí soud svým postupem odňal možnost hájit řádně svá práva, a shledal, že není opodstatněná. Právní zástupce žalované byl osobně přítomen na ústním jednání konaném dne [datum], v jehož závěru bylo soudem prvního stupně jednání odročeno na [datum]. Termín dalšího jednání soudu tedy byl právnímu zástupci žalované znám. Z jednání nařízeného na [datum] se právní zástupce žalované omluvil (srov. strana 4 protokolu na č. l. 46 p. v. spisu). Ze spisu dále vyplývá, že další ústní jednání se skutečně konalo dne [datum] a není tedy pravdivé tvrzení žalované, že by soud toto jednání zrušil prostřednictvím emailové zprávy. Na tomto ústním jednání právní zástupce žalované nebyl z důvodu své omluvy přítomen a jednání bylo odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku na [datum] (v takovém případě není třeba předvolávat nepřítomné účastníky nebo jejich zástupce). Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně postupoval v souladu s procesními předpisy a svým postupem žalovanou nikterak nezkrátil na jejím právu hájit řádně svá práva před soudem. 10. Pokud jde o věcné posouzení projednávané věci, odvolací soud především odkazuje na podrobné a vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i zcela přiléhavě právně posoudil. Z provedených důkazů soud prvního stupně učinil správný závěr o existenci vzájemných pohledávek žalobce a žalované, které nebyly promlčeny a zanikly jednostranným projevem vůle žalobce k jejich započtení. Ostatně proti těmto závěrům soudu prvního stupně žalovaná v odvolání nikterak nebrojila. 11. Žalovaná však dovozuje neopodstatněnost žaloby především z liberačního důvodu předvídaného v § 2997 odst. 1 o. z. věta druhá, když žalobce měl předmětnou částku žalované plnit i přes to, že věděl, že k tomu není povinen. [příjmení] pro naplnění tohoto liberačního důvodu však je, aby žalobce plnil, přestože si byl plně vědom, že ho povinnost k plnění vůči žalované netíží. [příjmení] by však jít o skutečnou žalobcovu vědomost (nikoli jen právně konstruovanou), s ohledem na niž by bylo možno bez jakýchkoli pochybností dojít k závěru, že podkladem plnění byla vůle žalobce k nepodmíněnému rozmnožení majetkové sféry žalované. V posuzované věci žalovanou tvrzená okolnost, že žalobce věděl, že již žalované nic nedluží, resp. že jejich vzájemné pohledávky zanikly započtením, je pro uplatnění dotčeného pravidla bezvýznamná. Žalobce již od zahájení řízení (v žalobním návrhu) tvrdil, že neměl v úmyslu žalovanou předmětnou částkou jakkoli obohatit. Tuto částku žalované poslal z obavy z případného výkonu rozhodnutí, pokud by neuznala jím provedený jednostranný zápočet vzájemných pohledávek. Úmysl žalobce obohatit žalovanou tedy nemohl být v řízení prokázán, když ze samotných tvrzení žalobce vyplývá, že předmětnou částku žalované poslal„ pro jistotu“ a nikoli proto, aby se její majetková podstata nepodmíněně rozmnožila. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud dospěl k závěru, že liberační důvo