70 CO 239/2022-162 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.). 2. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jí měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími [anonymizována tři slova] (dále jen jako„ [anonymizováno]“) ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací]. Rozhodnutími [anonymizováno] bylo zamítavě rozhodnuto o žádosti žalobkyně dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, o schválení úhrady léčivého přípravku [anonymizováno] pro udržovací léčbu jejího [anonymizována dvě slova], která má za cíl prodloužit dobu do další recidivy [anonymizováno] či jeho recidivě úplně zamezit. Uvedená rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]. V souvislosti s nezákonnými rozhodnutími [anonymizováno] vznikla žalobkyni nemajetková újma v podobě duševních útrap, bolesti a ztížení společenského uplatnění, kterou vyčíslila celkem částkou [částka]. 3. Žalovaná namítala nedostatek své pasivní legitimace. Argumentovala tím, že dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za výkon státní správy, [anonymizováno] však státní moc nevykonává, vykonává sice veřejnou moc, což je ovšem pojem širší, a za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, která není státní správou, stát neodpovídá. K tomu žalovaná odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález] a sp. zn. [ústavní nález]. 4. Soud prvního stupně se tedy předně zabýval otázkou, zda je žalovaná pasivně legitimována k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím [anonymizováno]. Posuzoval, zda je možné rozhodování [anonymizováno] podřadit pod § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že to možné není. Konstatoval, že [anonymizováno] vykonává veřejnou moc, čímž se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, nejde ovšem o moc státní, která je zpravidla vykonávána přímo státem, resp. jeho orgány, prostřednictvím zákona může být část výkonu státní moci, a to především moci výkonné (státní správy), propůjčena subjektům soukromoprávním nebo přenesena na jiné subjekty veřejného práva od státu odlišné, především na orgány územních samosprávných celků (tzv. nepřímý výkon státní správy). Při rozhodování dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. však dle soudu prvního stupně [anonymizováno] nevykonává státní správu, neboť jí nebyla předmětným zákonem ani jiným právním předpisem svěřena. S ohledem na závěr, že se ze strany [anonymizováno] nejedná o výkon státní správy, ale o výkon decentralizované veřejné správy, nepřichází dle soudu prvního stupně v úvahu aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., není tedy dána odpovědnost státu, ale samotné [anonymizováno]. Žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalované zamítl. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že dospěl k nesprávnímu právnímu závěru týkající se činnosti [anonymizováno] z důvodu absence podrobnějšího zkoumání rozsahu a obsahu státní správy, tedy i s tím spojené otázky pasivní legitimace žalované. Soud prvního stupně se podle ní nezabýval konkrétním obsahem pravomoci svěřené [anonymizováno] v § 16 zákona č. 48/1997 Sb. a zařazením této pravomoci do příslušné složky veřejné správy, v tom považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že [anonymizováno] při rozhodování dle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. vykonává státní správu, která jí byla tímto konkrétním ustanovením svěřena, tedy, že se jedná o nepřímý výkon státní správy delegovaný na jiný subjekt veřejné správy, za nějž odpovídá stát. Dle žalobkyně rozhodování o výši úhrady léčiv (nikoliv provádění samotných úhrad), spadá do výsostné oblasti výkonu státní správy, jelikož stát je odpovědný za plnění povinnosti ochrany zdraví občanů. O výši úhrady u standardní úhrady rozhoduje vždy vykonavatel státní moci, tj. u léčivých přípravků je dána pravomoc [anonymizována dvě slova] pro kontrolu léčiv ([anonymizováno]), u nestandardní (výjimečné) úhrady je dána pravomoc rozhodnout o výši a splnění podmínek svěřena přímo pojišťovně, tj. i [anonymizováno], která tuto pravomoc vykonává v přenesené působnosti. Pokud by tomu tak nebylo, založilo by to dle žalobkyně nerovnováhu, když na jedné straně by výše úhrady byla stanovována vykonavateli státní správy a na druhé straně ve výjimečných případech by byla stanovována subjekty ostatní správy v rámci jejich samosprávy. Žalobkyně přirovnala povinnost k ochraně zdraví občanů s povinností státu v oblasti sociálního zabezpečení, tj. práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, když podobnost se sociálním zabezpečením plyne i z podobnosti povahy platby pojistného na veřejné zdravotní pojištění a plateb spojených se sociálním zabezpečením. Přitom oblast sociálního zabezpečení spadá jednoznačně do oblasti státní správy dle zákona č. 589/1992 Sb. Žalobkyně zdůraznila, že pokud by pravomoc podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. nebyla výkonem státní správy, ale samosprávy, došlo by k popření samotné povinnosti státu k zajištění jeho povinností v oblasti ochrany zdraví. Připustila, že zdravotním pojišťovn, včetně [anonymizováno], je sice vyčleněn určitý úsek veřejné správy, v němž vykonávají samosprávu vlastních záležitostí, nicméně v tomto úseku se nenachází rozhodování o výši úhrad a jejich podmínkách, včetně v tomto případě řešeného ustanovení § 16 zákona č. 48/1997 Sb., které si ponechal stát a spadá do výkonu státní správy. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání, setrvala na svém již dříve vyjádřeném názoru, že skutečnost, že oblast veřejného zdravotního pojištění je regulována státem, nemá vliv na to, že se v případě rozhodování [anonymizováno] ve smyslu § 16 zákona č. 48/1997 Sb. jedná o decentralizovaný výkon veřejné správy. Dále uvedla, že v případě léčivých přípravků je cenotvorba hrazených přípravků především svěřena [anonymizováno], nicméně ten neurčuje konkrétní výši úhrady léčivého přípravku z veřejného zdravotního pojištění, nýbrž pouze její strop (maximální výši úhrady). [anonymizováno] mohou ingerovat do správního řízení o určení maximální výše úhrady jako zákonný účastník takového řízení, v těchto záležitostech ale postupuje zdravotní pojišťovna nezávisle na státu, někdy i proti němu (jako účastník řízení podává odvolání v řízeních vedených [anonymizováno] o maximální výši úhrady). V souvislosti s otázkou závazné cenotvorby má žalovaná za to, že [anonymizováno] takovou pravomocí nadána není, tuto pravomoc tak [anonymizováno] nevykonává. Za nepřiléhavé žalovaná považovala dovozování výkonu státní správy ze strany [anonymizováno] srovnáváním oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Upozornila, že se jedná o zcela jiné systémy, s jinými podmínkami na vznik nároku na dávku, pojistné na veřejné zdravotní pojištění navíc není příjmem státu, dle § 20 odst. 1 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, [anonymizováno] zřizuje a spravuje zvláštní účet veřejného zdravotního pojištění, ze kterého se dále vybrané pojistné přerozděluje dalším zdravotním pojišťovn. Se závěry soudu prvního stupně se žalovaná ztotožnila a navrhla potvrzení napadeného rozsudku. 7. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Soud prvního stupně se s ohledem na vznesenou námitku nedostatku pasivní legitimace žalované správně zaměřil na otázku, zda za rozhodování [anonymizováno] může nést stát odpovědnost dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 9. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. 10. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., o [anonymizováno] zdravotní pojišťovně [anonymizováno], je pojišťovna právnickou osobou, v právních vztazích vystupuje svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. 11. Z citovaného § 2 odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb. plyne, že [anonymizováno] není možné považovat za státní orgán, ani za orgán územně samosprávného celku. Odpovědnost státu