70 CO 83/2022-274 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil souhlas žalované s vydáním předmětu úschovy, osobního automobilu Mercedes Benz AMG S 63 4Matic cabrio, modré barvy, s identifikačním číslem vozidla [VIN kód] (dále také jen vozidlo) žalobkyni (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.). 2. Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 73/2019-55, kterým žalobě vyhověl a požadovaný souhlas nahradil. Vycházel z toho, že žalobkyně vůz koupila od [právnická osoba] s.r.o., která byla v evidenci vozidel zapsána jako vlastník předmětného vozu. Soud prvního stupně evidenci vozidel považoval za veřejný seznam a na základě toho uzavřel, že žalobkyně nabyla vlastnické právo v souladu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jednajíc v dobré víře ve stav zapsaný ve veřejném seznamu. Odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 50/2020- 94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby vyjasnil rozpor mezi tvrzením žalobkyně, že je vlastníkem předmětného vozidla, a údajem z technického průkazu, dle kterého je vlastníkem [právnická osoba], a žalobkyně je provozovatelem vozidla, dále měl soud prvního stupně posoudit platnost sporného ustanovení o výhradě vlastnického práva v kupní smlouvě ze dne [datum] uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba], přičemž pokud dojde k závěru, že výhrada vlastnického práva mezi žalovanou a [právnická osoba], byla sjednána platně a žalovaná nepřestala být vlastníkem vozidla, měl se soud prvního stupně zaměřit na otázku, zda mohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalobkyni podle § 1109 občanského zákoníku i tehdy, pokud [právnická osoba] s.r.o., nebyla vlastníkem prodávaného vozidla. 3. Ve svém novém rozsudku vyšel soud prvního stupně z toho, že vozidlo bylo uloženo do soudní úschovy Policií ČR podle § 80 odst. 1 trestního řádu, proti čemuž účastníci neúspěšně brojili stížností, posléze vzhledem k nesouhlasu žalované nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání vozidla z úschovy. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem vozu byla žalovaná, která jej prodala [právnická osoba] s.r.o., s tím, že v kupní smlouvě ze dne [datum] byla sjednána výhrada vlastnictví žalované až do úplného zaplacení kupní ceny. Výhradu vlastnictví obsaženou v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou jako prodávající a [právnická osoba], jako kupující posoudil soud prvního stupně jako platně sjednanou. [právnická osoba], kupní cenu za předmětné vozidlo žalované nezaplatila, soud prvního stupně tudíž dovodil, že na [právnická osoba], vlastnické právo k vozidlu nepřešlo. Soud prvního stupně se tedy zaměřil na otázku, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo podle § 1109 písm. c) občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla při uzavírání kupní smlouvy s [právnická osoba], v dobré víře, že tato je vlastníkem předmětného vozidla, a je tak způsobilá na žalobkyni vlastnické právo převést, když tato společnost sama prohlásila, že je vlastníkem vozidla, vozidlem disponovala, jako vlastník byla uvedena v technickém průkazu předmětného vozidla a žalobkyně rovněž provedla lustraci v systému AUTOTRACER [právnická osoba], spol. s r.o., přičemž z této nezjistila žádné negativní skutečnosti. Dle soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno, že žalobkyně věděla, že [právnická osoba], není vlastníkem vozidla, svědkové [příjmení] (jednatel [právnická osoba]) a Houska (pracující pro druhého jednatele [právnická osoba] [jméno] [příjmení]) shodně uvedli, že žalobkyni toto nesdělili. Žalobkyně zaplatila [právnická osoba] s.r.o., sjednanou cenu vozidla v plné výši, částečně z úvěru, který získala na základě smlouvy o úvěru od společnosti [právnická osoba], jejíž součástí byl zajišťovací převod práva, ten ale posléze zanikl poté, co žalobkyně splnila sjednané podmínky. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem předmětného vozidla a dle § 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, rozhodl o povinnosti žalované souhlasit s jeho vydáním z úschovy. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Ztotožnila se se soudem prvního stupně v posouzení výhrady vlastnictví sjednané v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba], jakož i se závěrem, že a v důsledku nezaplacení kupní ceny za vozidlo ze strany [právnická osoba], nedošlo k převodu vlastnického práva ze žalované na tuto společnost. Odmítla však, že by ze strany žalobkyně byly naplněny podmínky § 1109 písm. c) občanského zákoníku, a to z důvodu absence dobré víry v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Žalobkyně dle názoru žalované nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, když si neověřila existenci nabývacího titul převodce, resp. Se neseznámila s obsahem kupní smlouvy, na základě níž měl [právnická osoba], vozidlo v držbě. Uváděla, že jednatel žalobkyně přijal od [právnická osoba] s.r.o., předmětné vozidlo jako úhradu dluhu jejího jednatele [jméno] [příjmení], který by jinak nebyl schopen své dluhy hradit. Upozornila na výpověď svědka [jméno] [příjmení], který vypověděl, že bylo„ docela známé, že pan [příjmení] neuhradil vozidlo panu [příjmení]“. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. 5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované vyjádřila přesvědčení, že při koupi vozu postupovala nadstandardně obezřetně a opatrně a učinila prakticky vše, co po ní lze spravedlivě žádat. Ohradila se proti tvrzení žalované, že převodem vozidla měl být splácen blíže nespecifikovaný dluh, který měl mít jednatel společnosti [právnická osoba], [jméno] [příjmení] vůči jednateli žalobkyně. Poukázala na to, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně hradila cenu vozidla v převážné části bezhotovostním převodem na bankovní účet a to z peněz z úvěru od [právnická osoba], a jen malá část kupní ceny byla uhrazena zápočtem proti kupní ceně za jiný automobil zn. BMW. Neopatrně si dle jejího názoru počínala naopak žalovaná, když [právnická osoba] s.r.o., předala do dispozice jak vozidlo samotné (resp. vícero velmi drahých vozidel), tak i velký technický průkaz, přestože neměla uhrazenou celou kupní cenu. V souvislosti s výpovědí svědka [příjmení] upozornila na to, že kupní smlouva mezi žalovanou a [právnická osoba], byla uzavřena dne [datum] a kupní smlouva mezi žalobkyní a [právnická osoba], již dne [datum], tedy pouhých 5 dnů poté, tudíž na to, aby skutečnost, že [právnická osoba] s.r.o., za předmětné vozidlo neuhradila kupní cenu, vešla ve známost, jak vypovídal svědek [příjmení], byly pouze 4 dny, v kontextu čehož se dle žalobkyně jeví svědectví [jméno] [příjmení] jako nevěrohodné. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o náhradu nákladů řízení odvolacího. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Po projednání věci dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. 7. Mezi účastníky nebylo sporné, že původním vlastníkem vozidla [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] 63 4Matic cabrio byla žalovaná. Ta uzavřela dne [datum] kupní smlouvu se [právnická osoba] s.r.o., a vozidlo jí (spolu s dalšími) prodala za cenu [částka]. Kupní cenu měla [právnická osoba], zaplatit do 5 dnů od podpisu smlouvy, přičemž v článku IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne [datum] bylo sjednáno, že byla-li vozidla [právnická osoba] s.r.o. převzata před úplným zaplacením kupní ceny a případných vedlejších pohledávek, zůstávají vozidla až do úplného zaplacení kupní ceny a případných vedlejších pohledávek ve výlučném vlastnictví žalované. 8. Soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že v citovaném článku IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne [datum] byla sjednána výhrada vlastnictví žalované k vozidlu až do úplného zaplacení kupní ceny. Sjednaná výhrady vlastnictví přitom není v rozporu se článkem IV. odst. 1 kupní smlouvy, v němž bylo uvedeno, že [právnická osoba] s.r.o., nabývá vlastnické právo k vozidlům okamžikem jejich převzetí od žalované podpisem předávacího protokolu. Článek IV. odst. 2 totiž mířil na situace, kdy by [právnická osoba] s.r.o., převzala vozidla před zaplacením kupní ceny a pro ten případ zakotvoval výhradu vlastnictví žalované. Pokud tedy [právnická osoba], nezaplatila kupní cenu při převzetí vozidel, uplatnila se výhrada vlastnictví dle článku IV. odst. 2 kupní smlouvy, pokud by kupní cenu k okamžiku převzetí vozidel zaplatila, vlastnictví by na ni přešlo okamžikem převzetí dle článku IV. odst. 1 kupní smlouvy. V tomto případě však [právnická osoba], za vozidlo žalované nezaplatila, tudíž žalovaná zůstala vlastníkem vozidla. 9. [právnická osoba], se tedy vlastníkem vozidla nestala a soud prvního stupně musel dále zkoumat, zda na žalobkyni, která s [právnická osoba], uzavřela kupní smlouvu na předmětné vozidlo dne [datum], přešlo v