12 Co 153/2024-320 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 411 443,08 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 411 443,08 Kč od 15. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 077 485 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II).2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 411 443,08 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi ní coby nájemcem a žalovaným coby pronajímatelem byly uzavřeny nájemní smlouvy za účelem umístění a provozu reklamních zařízení žalobkyně podél dálnic a silnic I. třídy, které jsou ve vlastnictví ČR a s nimiž má žalovaný právo hospodařit. Hlavním a jediným účelem nájmu pozemků bylo umístění a provoz reklamních zařízení žalobkyně. Dne 1. 9. 2017 však vstoupil v účinnost zákon č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a to i ve vztahu k umístění reklamních zařízení podél dálnic a silnic I. třídy, která byla povolena příslušným silničním správním úřadem před nabytím účinnosti uvedeného zákona. V důsledku uvedené zákonné novely došlo k zániku závazku z nájemních smluv pro nemožnost plnění na straně žalovaného. Žalovaný však nadále přijímal platby nájemného hrazené žalobkyní a odmítl je žalobkyni posléze vydat, na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající úhradám nájemného z nájemních smluv za období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 v celkové výši 4 411 443,08 Kč.3. Žalovaný odůvodnil návrh na zamítnutí žaloby tím, že ve vztazích mezi žalovaným a žalobkyní nedošlo k zániku nájemních smluv z důvodu nemožnosti plnění, a proto se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit. Bylo povinností žalobkyně nikoliv žalovaného zajistit si oprávnění k provozování reklamního zařízení a uplynutím zákonné, novelou založené pětileté lhůty se v posuzovaném případě nemohlo jednat o nemožnost plnění povinností pronajímatele. Na uvedený případ dopadalo ust. § 2227 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého stane-li se věc nepoužitelnou ke sjednanému účelu, má nájemce právo smlouvu vypovědět s okamžitou účinností. I samotné nájemní smlouvy pak obsahovaly ustanovení, podle kterého platilo, že pokud by žalobkyně ztratila oprávnění provozovat reklamní zařízení v důsledku změny zákona, byly obě strany oprávněny od smlouvy odstoupit. O skutečnosti, že nájemní smlouvy nezanikly, svědčí i skutečnost, že žalobkyně hradila žalovanému sjednané platby až do konce roku 2018. V důsledku změny zákonné úpravy došlo pouze ke vzniku oprávnění od nájemních smluv odstoupit, resp. je vypovědět, nikoliv k nemožnosti plnění dle § 2006 odst. 1 o. z. Povinností žalovaného nebylo umožnit žalobkyni reklamní zařízení na pronajatých pozemcích provozovat, ale pouze přenechat žalobkyni předmět nájmu k užívání. Skutečnost, že od 1. 9. 2017 reklamní zařízení žalobkyně neprovozovala, zařízení zakryla a odstranila, žalobkyně ničím nedoložila. Byl to naopak žalovaný, kdo přistoupil k jejich odstranění na základě výzvy Ministerstva dopravy.4. Soud I. stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 42 C 479/2020-158, který byl následně usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 Co 3/2023-203, pro nepřezkoumatelnost, neboť neobsahoval téměř žádné skutkové závěry, zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k dalšímu řízení.5. Poté žalobkyně doplnila tvrzení týkající se mechanismu výpočtu žalované částky (v podrobnostech viz bod 4. napadeného rozsudku) a tvrzení, že vyzvala žalovaného k zaplacení žalované částky výzvou ze dne 30. 8. 2019. Uváděla také, že k 1. 9. 2017 veškerá reklamní zařízení buď odstranila nebo je sama zakryla, předmětné pozemky nemohla fakticky užívat a neměla na nich umístěny žádné věci.6. Žalovaný doplnil, že žalobkyně předmětné pozemky užívala i v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017, předmětné pozemky žalobkyně nevyklidila a silniční správní úřad ji proto vyzval k odstranění reklamních zařízení.7. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v bodech 8. až 13. napadeného rozhodnutí, z nichž vyplynulo zejména že, účastníci uzavřeli smlouvy o dílo a smlouvu nájemní ze dne 1. 4. 1992, ve vztahu k reklamním panelům podél dálnic D1, D2, D11, dodatkem č. 9 byla nájemní doba sjednána do 31. 12. 2016. Účastníci uzavřeli také smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26. 2. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D5, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let, smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26. 2. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D5 a D8, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let, smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 26.2.2010 ve vztahu k reklamním panelům podél dálnice D 8, účinnou od 1. 1. 2011, na dobu osmi let a smlouvu o nájmu části pozemků ze dne 11. 5. 2010 ve vztahu k reklamním panelům podél silnice I/34 a I/19, účinnou od 1. 1. 2010, na dobu osmi let. Smlouvy byly uzavřena za účelem instalace a provozování reklamních zařízení ze strany žalobkyně za nájemné, které mělo být placeno žalovanému. Dopisem ze dne 20. 5. 2016 upozorňoval žalovaný žalobkyni, že se blíží konec smlouvy ze dne 1. 4. 1992, s tím, že tato smlouva je uzavřena do 31. 12. 2016 a již nebude dále prodlužována. Z odpovědi na dopis ze dne 23. 12. 2016 zasílané žalovaným zástupci žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný v něm uváděl, že nájemní smlouva z 1. 4. 1992 měla zaniknout bez dalšího ke dni 31. 12. 2016. Žalovaný účtoval žalobkyni nájemné i za druhé pololetí roku 2017. Výzvou k vrácení bezdůvodného obohacení ze dne 30. 8. 2019 vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení bezdůvodného obohacení spočívajícího v zaplacených částkách za užívání předmětných pozemků po 1. 9. 2017 v celkové výši 17 351 856,08 Kč. Žádostí o vyklízení nemovitostí ze dne 29. 6. 2018 vyzval žalovaný žalobkyni k vyklizení předmětných pozemků s odvoláním na novelu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích s tím, že nájemní vztah ex lege zanikl podle § 2006 o. z. a současně žalobkyni vyzval k odstranění reklamních zařízení a uvedení pronajatých ploch do původního stavu do 10. 8. 2018. Žalobkyně zaslala žalované odstoupení od předmětných nájemních smluv ze dne 19. 7. 2021, ve kterém uvedla, že od předmětných nájemních smluv odstupuje s účinky ke dni 1. 9. 2017. Žalobkyně disponovala povolením zvláštního užívání dálnic D1, D2 a D11 na základě rozhodnutí , Orgán veřejné moci, ze dne 6. 10. 1999.8. Po provedeném dokazování soud I. stupně s odkazem na ust. § 2006 odst. 1, ust. § 2227 a 2991 odst. 1 o. z. dovodil, že s ohledem na přijetí zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích předmětné nájemní smlouvy zanikly pro nemožnost plnění ke dni 1. 9. 2017, kdy zanikla příslušná povolení žalobkyně k provozování reklamních zařízení, neboť uvedený zákon nabyl účinnosti dne 1. 9. 2012 a ke dni 1. 9. 2017 uplynula pětiletá doba stanovená zákonem č. 196/2012 Sb. Smlouva z roku 1992 nemohla zaniknout ke dni 31. 12. 2016, neboť nebyla vypovězena dle čl. 5.2, a proto se automaticky prodloužila o dva roky. Dopis ze dne 20. 5. 2016 nebyl řádnou výpovědí ve smyslu čl. 5.2 uvedené smlouvy, stejně jako písemnost ze dne 30. 11. 2010 (tu však soud I. stupně neprovedl k důkazu). Ani odstoupení žalobkyně učiněné až po 1. 9. 2017 nemohlo způsobit zánik smluv. Žalobkyně pak podle soudu I. stupně prokázala plnění dle předmětných nájemních smluv i v období od 1. 9. 2017 do 31. 12. 2017 po zániku předmětných smluv. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající žalované částce. Soud I. stupně proto žalobě vyhověl.9. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně.10. Proti napadenému rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, ve kterém navrhoval, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo změněno tak, že žaloba bude zamítnuta. Soudu I. stupně vytýkal zejména, že není zřejmé, jak dospěl k závěru, že žalobkyně předmětné nemovitosti vyklidila a po 1. 9. 2017 neužívala. Závěr soudu I. stupně o nemožnosti plnění v důsledku novely zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích je nesprávný, neboť nemožnosti plnění zaniká závazek, nikoliv smlouva. Nemožnost plnění se pak z povahy věci musí týkat povinností dlužníka, kterým je v daném případě žalobkyně, která byla povinna platit nájemné. Žalovaný poukázal také na skutečnost, že žalobkyně shodný nárok mezi shodnými účastníky uplatňovala celkem třemi žalobami pouze pro odlišná období, přičemž v dalších dvou věcech již proběhla odvolací řízení vedená u odvolacího soudu pod sp. zn. 17 Co 39/2023 a sp. zn. 11 Co 255/2023. V obou případech pak odvolací soud dospěl k závěru, že nenastala nemožnost plnění ve smyslu ustanovení § 2006 odst. 1 o. z. Soud I. stupně také nesprávně převzal tvrzení žalobkyně, že na žádném z předmětných pozemků nebylo možné získat po účinnosti novely zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích požadované povolení podle § 25 odst. 7 uvedeného zákona. K tomu