12 Co 265/2024-74 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 693 171 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 13.7.2023 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Rozhodl tak o žalobě podanou dne 7.9.2023, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky uvedené v bodě 1. s odůvodněním, že tento nárok žalobci vznikl z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Žalobce žalované dne 14.11.2022 doručil žádost o náhradu škody, které však žalovaná nevyhověla dopisem ze dne 12.7.2023. Žalovaná částka odpovídá kupní ceně, za kterou žalobce zakoupil vozidlo , podezřelý výraz, , RZ , SPZ, , a představuje škodu, kterou žalovaná způsobila tím, že povolila v letech 2012 až 2016 dovoz těchto vozidel a prostřednictvím , právnická osoba, akreditovaného zástupce předních výrobců automobilů při , Orgán veřejné moci, schválilo jeho provoz na pozemních komunikacích v České republice. Uvedené je nesprávným úředním postupem, neboť dovezené vozidlo žalobce mělo neodstranitelnou výrobní vadu spočívající v technických průsacích nafty do motorového oleje a strouhajícími se vačkovými hřídeli, které ucpávaly vakuovou pumpu posilovače brzd, když docházelo k tomu, že piliny ničily turbodmychadlo a v důsledku způsobily nefunkčnost brzd. Žalovaná o tomto musela vědět, přesto však nezabránila provozu těchto pro zdraví a životy účastníků dopravního provozu nebezpečných vozidel. Skutečnost, že žalovaná ví o dovozu a provozu vadných automobilů , právnická osoba, v ČR, vyplývá z odborných periodik a vyjádření importéra , právnická osoba, . Schvalování technické způsobilosti vozidel na pozemních komunikacích v ČR spadá právě do působnosti žalované a žalobce ji na tento problém upozorňoval, nicméně žalovaná ničeho neučinila. Byly tak splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované, a to existence nesprávného úředního postupu žalované, vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody žalobci a tímto nesprávným úředním postupem, nezákonným rozhodnutím, kterým povolila provoz vadného automobilu žalobce na komunikacích v ČR.3. Žalovaná navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout s tím, že ke vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je třeba splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody či nemajetkové újmy, existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 14.11.2022 a žalovaná následně jeho nárok odmítla dobrovolně uspokojit vyjádřením ze dne 12.7.2023. Žalovaná dále citovala znění ust. § 13, § 8 odst. 1, § 3 odst. 1 a uvedla, že technická způsobilost u výše specifikovaného vozidla byla typově schválena pod číslem schválení , hodnota, a z daného čísla jde vyčíst v souladu s přílohou č. VI v rozhodné době platné a účinné směrnice EP a Rady 2007/46/ES ze dne 5.9.2007, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla, že se jedná o vozidlo schválené v Německu (, hodnota, ). Dále v souladu se zmiňovanou přílohou směrnice je patrné, že pokud se v čísle schválení nevyskytuje zkratka , podezřelý výraz, (, podezřelý výraz, ), pak se jedná o plnohodnotné schválení. Tato skutečnost (číslo schválení) plyne z osvědčení o registraci vozidla – část II, tzv. velkého technického průkazu vozidla žalobce. Z toho rovněž plyne, že potvrzení o schválení technické způsobilosti bylo akreditovaným zástupcem , právnická osoba, vystaveno dne 6.12.2013 a vozidlo bylo prvně registrováno do Registru silničních vozidel , datum, . Při posuzování případu je tedy nutné vycházet z předpisů platných v té době. Odstavec 3 článku 4 směrnice uvádí, že členské státy nesmějí zakázat, omezit ani bráni registraci, prodeji, uvedené do provozu ani jízdě na silnici vozidel, konstrukčních částí nebo samostatných technických celků z důvodů týkajících se konstrukčních a funkčních hledisek a něž se vztahuje tato směrnice, pokud splňují její požadavky. Toto bylo zapracováno do ustanovení § 27 zákona č. 56/2001 Sb. a z tohoto ustanovení vyplývá, že žalovaná technickou způsobilost neschvalovalo, ale pouze administrativně uznávalo, neboť směrnice neumožňovala zakázat uvádění takovýchto vozidel na trh, pokud splňují požadavky směrnice. Část I přílohy IV směrnice uvádí seznam regulačních aktů schválení typu vozidla, které musí splnit pro udělení schválení technické způsobilosti. V těchto požadavcích nikde není uvedeno schválení motoru jako takového, ale pouze schválení jeho vlastností, především z hlediska emisí a výkonu motoru atd. Parametry motoru mají vliv I na ostatní posuzované parametry vozidla, jako např. hluk. Udělením schválení typu vozidla je garantováno, že vozidlo všechny tyto požadavky plní. Žalovaná toto nepřezkoumává a akceptuje schválení vydané jiným členským státem. V mezích zákona č. 82/1998 Sb. tedy nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí subjektem, za který stát nese odpovědnost, zároveň nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ve věci nebylo ani vydáno rozhodnutí, které by splňovalo podmínky nezákonnosti, tedy jako pravomocné či předběžně vykonatelné by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. V případě žalované tedy neexistuje odpovědnostní titul podle citovaného zákona a není splněna primární podmínka odpovědnosti státu. Jedná se o nárok soukromoprávní povahy, který vyplývá nejen ze samotné kupní smlouvy mezi žalobcem a prodejcem vozidla, ale i z obecné odpovědnosti výrobce takového vozidla. Žalobce měl tedy předmětný nárok uplatnit u prodejce či výrobce předmětného vozidla a po této linii věc dále řešit. Dále žalovaná vznesla námitku promlčení, když žalobce uváděl v žádosti o odškodnění, že vozidlo reklamoval u autorizovaného prodejce dne 8.4.2016. Je tedy zřejmé, že se o vadě dozvěděl nejpozději tohoto dne. Podle § 32 odst. 1 zák. č.82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok žalobce uplatnil u žalované až dne 14.11.2022, tedy po více, než 6 letech. V době podání žádosti byl tedy již promlčen.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce si dne 28.3.2014 zakoupil předmětný osobní automobil tov. zn. , právnická osoba, , u kterého se vyskytly vady, jež reklamoval u prodejce dne 8. 4. 2016. Tato reklamace však nebyla vyřízena, žalobce odstoupil od smlouvy, avšak jeho žádosti o vrácení kupní ceny prodejcem , právnická osoba, nebylo vyhověno. Podáním ze dne 1.6.2018 adresovaným tomuto prodejci žalobce oznámil, že se jedná o předžalobní výzvu s žádostí o vrácení kupní ceny automobilu s tím, že vozidlo má výrobní a konstrukční vadu. Žalobce byl průběžně z různých médií a diskusních fór informován o výrobní vadě příslušné série automobilů , právnická osoba, již od roku 2015 (viz např. časopis , právnická osoba, vydání z roku 2015, diskuse uživatelů vozidla z roku 2018, emailová komunikace žalobce se zástupci , právnická osoba, z roku 2016 atd.). Žalobci však nebylo v reklamačním řízení vyhověno. Následně se žalobce obrátil dne 14.11.2022 se žádostí o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. na žalovanou. Této žádosti nebylo vyhověno.5. Dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce se o vadnosti předmětného automobilu , právnická osoba, dozvěděl nejpozději v době, kdy zahájil u prodejce , právnická osoba, reklamační řízení, odstoupil od smlouvy a požadoval vrácení kupní ceny, tj. v dubnu 2016. O tom, že se jedná o konstrukční a výrobní vadu (za kterou by eventuálně v důsledku schválení jeho provozu na komunikacích ČR mohla odpovídat žalovaná při splnění dalších podmínek), se žalobce prokazatelně dozvěděl přede dnem 1.6.2018, jak vyplývá z textu jeho podání zaslaného jednak prodejci , právnická osoba, a jednak ČOI. Z těchto údajů mohl eventuálně již odvodit odpovědnost správních orgánů (zde žalované), rozhodujících o schválení technické způsobilosti předmětné série automobilů trpících významnou výrobní a konstrukční nebezpečnou vadou, tj. mohl již zjistit osobu škůdce, který za toto rozhodnutí potencionálně odpovídá. Nárok uplatnil u příslušného orgánu ve věcech dopravy až dne 14.11.2022, tříletá lhůta však uplynula 1.6.2021 a nárok tedy žalobce uplatnil po uplynutí tříleté promlčecí lhůty podle ust. § 32 odst. 1 OdpŠk a případný nárok žalobce je již jednoznačně promlčen.6. I pokud by snad nárok žalobce promlčen nebyl, soud I. stupně měl za to, že by nebyly splněny podmínky pro jeho přiznání s ohledem na znění ust. § 8