12 Co 309/2024-132 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 48 097,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 097,50 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady výdajů na obhajobu v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, s odůvodněním, že dne 25. 6. 2021 usnesením , správní orgán 2, pod č. j. , spisová značka, , bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen tr. zákoník. Žalobce se měl trestného činu dopustit tím, že jako jeden z jednatelů společnosti , právnická osoba, úmyslně neodváděl za její zaměstnance v letech 2018–2020 odvody na zdravotním pojištění, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Celkově měl způsobit škodu v souhrnné výši 1 508 909 Kč. Žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 15. 4. 2023. Z dokazování v průběhu trestního řízení vyplynulo, že společnost uhradila povinné odvody uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání a neuhrazené zůstaly pouze odvody spadající do období pandemie onemocnění Covid-19. Ve vztahu k těmto platbám však trestní soud neshledal jednání společnosti zaviněným z objektivních důvodů, tedy nemožnosti platby odvést. Žalobce byl v průběhu trestního řízení obhajován a vznikl mu nárok na náhradu nákladů obhajoby ve výši 48 097,50 Kč, sestávající se ze 17 úkonů právní služby a 3 půl úkonu právní služby při výši odměny 1 500 Kč. Za porady a přípravu převzetí obhajoby odměnu navýšil na dvojnásobek z důvodu použití anglického jazyka při komunikaci se žalobcem, jakož i pro náročnost problematiky. Ke každému úkonu právní služby požadoval i náhradu hotových výdajů. Nárok uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023 a ta jej shledala nedůvodným.3. Žalobce přitom nebyl subjektem povinným hradit pojistné a jiné odvody. Plátcem byla v daném případě společnost , právnická osoba, , která byla již v době usnesení o zahájen trestního stíhání v insolvenci. K úhradě dluhu na pojistném ze strany této společnosti nedošlo až v řízení před trestním soudem. Údajný dluh plátce uhradil již před zahájením trestního stíhání, vyplývá i ze zprošťujícího rozsudku. Veškeré dlužné pojistné bylo uhrazeno před zahájením trestního stíhání.4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobci nepřísluší s ohledem na § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ ve spojení s ust. § 172 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní, Anonymizováno, řád, dále jen „tr. řád“ Nesporovala, že žalobce nárok uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023. Žalobce však byl zproštěn obžaloby z důvodu § 226 písm. e) tr. řádu za užití § 242 tr. zákoníku. V daném případě lze uváděný zprošťující důvod podřadit analogicky pod § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk, neboť skutek, pro který byl žalobce trestně stíhán, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, avšak žalobce svou povinnost uhradit dluh na zdravotním pojištění splnil dříve, než soud počal vyhlašovat rozsudek. Došlo tak k aplikaci zvláštního ustanovení o účinné lítosti. Jedná se tedy o výluku odpovědnosti státu za škodu a přiznání odškodnění by bylo rovněž proti dobrým mravům ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, neboť žalobce naplnil skutkovou podstatu trestného činu a ke zproštění žalobce došlo pouze v důsledku splnění povinnosti před vyhlášením rozsudku.5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce uplatnil u žalované dne 4. 7. 2023 nárok na náhradu škody ve výši 49 005 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení vzniklých v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Ve stanovisku ze dne 27. 3. 2024 žalovaná uzavřela, že nárok není důvodný s ohledem na ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk.6. Usnesením o zahájení trestního stíhání z 25. 6. 2021 byl , správní orgán 2, , zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Žalobce byl v průběhu trestního řízení obhajován , tituly před jménem, , jméno FO, na základě plné moci z 12. 8. 2021. Dne byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. e) trestního řádu za užití § 242 trestního zákoníku z důvodu zániku trestnosti trestného činu. V odůvodnění je uvedeno pod bodem 27, že obžalovaný až v průběhu řízení před soudem dodatečně uhradil dluh na pojistném, čímž naplnil zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 tr. zákoníku. Závěry o úhradě dlužného pojistného soud opírá o vyjádření státního zástupce, tak i o tabulku, která je na straně 8 rozsudku. V bodě 28 se soud opětovně vyjadřuje tak, že skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal, právě i z důvodu krize způsobené pandemií Covid-19 se státní zástupce rozhodl, že období od února, března do srpna 2020, kdy zcela formálně by toto období mohlo naplnit skutkovou podstatu, jak bylo žalováno s přihlédnutím k okolnostem, zejména k tomu, že segment, ve kterém se pohybovala společnost obžalovaného, byla zcela paralyzován, nemohla společnost produkovat zisk takový, aby to pokrylo její náklady, není pokryto zaviněním. Z tohoto důvodu, když tyto částky do trestní odpovědnosti nebyly započítány, a tak skutečně došlo k uhrazení povinných plateb za část roku 2018 a 2019. U roku 2020 nedoplatky jsou přihlášeny do insolvenčního řízení, což nelze klást k tíži obžalovaného. Z výslechu obžalovaného a svědků bylo zjištěno, že úmyslem obžalovaného a jeho společnosti nebylo úmyslem neodvádět platby na sociálním a zdravotním pojištění, když skutečnosti, pro které byl obžalovaný postaven před soud, pramenily v podstatě jen z tíživé situace, do které se společnost obžalovaného dostala v důsledku pandemie onemocnění Covid ve spojení se specifickým předmětem podnikání společnosti. Závěrem trestní soud uzavřel, že skutek naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Protože ovšem obžalovaný svou povinnost uhradit dluh na zdravotním pojištění za své zaměstnance splnil dříve, než soud počal vyhlašovat rozsudek, lze aplikovat § 242 tr. zákoníku, tedy trestnost zaniká, pokud pachatel svou povinnost dodatečně plnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. V dané věci bylo dokazováním prokázáno, že obžalovaný svou povinnost zaplatit dlužné zdravotní pojištění za své zaměstnance splnil v celém rozsahu před vyhlášením rozsudku, a proto byl obžaloby zproštěn. Podle poučení obžalovaný mohl podat odvolání do rozsudku pro nesprávnost výroku, který se ho přímo týká. Žalobce odvolání nepodal a rozsudek nabyl právní moci dne 15. 4. 2023.7. Žalobce byl povinen uhradit , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátovi za právní služby v souvislosti s obhajobou v namítaném řízení smluvní odměnu ve výši 569 909,99 Kč včetně DPH.8. Soud I. stupně uzavřel, že žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. e) tr. řádu z důvodu zániku trestnosti trestného činu. Dle zprošťujícího rozhodnutí žalobce až v průběhu řízení před soudem dodatečně uhradil dluh na pojistném, čímž naplnil zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 242 trestního zákoníku. Skutek, pro který byla podána obžaloba, se stal a zároveň i z důvodu krize způsobené pandemií Covid-19 období neuhrazených plateb od února, března do srpna 2020, kdy zcela formálně by toto období mohlo naplnit skutkovou podstatu trestného činu, s přihlédnutím k okolnostem není pokryto zaviněním. Zároveň došlo k uhrazení povinných plateb za část roku 2018 a 2019 a nedoplatky roku 2020 jsou přihlášeny do insolvenčního řízení, což nelze klást k tíži žalobce. Žalobce přitom měl možnost podat proti zprošťujícímu důvodu odvolání a trvat na příznivějším zprošťujícím důvodu. Nejvyšší soud uzavřel, že v trestním řízení musí soud vždy opřít zprošťující rozsudek o některý z důvodů předvídaných v § 226 tr. řádu a zároveň ve výroku výslovně uvést tento důvod zproštění. Důvod zproštění pak může být předmětem námitek obžalovaného, který je oprávněn napadnout odvoláním i zprošťující rozsudek a domáhat se příznivějšího důvodu, než který byl uveden v rozsudku. Důvod zproštění má význam i pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení nebo pro případné odškodnění podle zákona č. 8