14 Co 223/2024-109 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 21. března 2024, č. j. 19 C 158/2023-81, soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 35 167,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 6. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 64 832,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 167,01 Kč od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 (dále též „původní řízení“).3. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku původního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a současně uzavřela, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.4. Soud I. stupně podrobně popsal průběh namítaného řízení (vycházel z nesporných tvrzení účastníků), odvolací soud na jeho skutková zjištění pro stručnost odkazuje, pro potřeby odvolacího řízení nepovažuje za účelné je znovu opisovat. Pro přehlednost uvádí odvolací soud pouze stručně, že dne 12. 4. 2002 podala , Orgán veřejné moci, , na , právnická osoba, návrh na prohlášení konkurzu, usnesením ze dne 13. 6. 2002 prohlásil soud na majetek dlužníka , právnická osoba, konkurz a současně ustanovil správce konkurzní podstaty dlužníka a vyzval věřitele, aby ve lhůtě 60 dnů od vyvěšení usnesení přihlásili u soudu pohledávky za dlužníkem. Žalobce přihlásil svou pohledávku ve výši 334 520,50 Kč dne 13. 8. 2002. Pohledávky přihlásilo 15 000 věřitelů ve výši mnoha set milionů korun, probíhalo 1032 incidenčních sporů, více než 600 věřitelů v průběhu konkurzního řízení zemřelo a bylo třeba řešit otázku právního nástupnictví. Dne 29. 6. 2022 byla vyvěšena konečná zpráva a dne 31. 8. 2022 byla schválena. Dne 21. 11. 2022 soud vydal rozvrhové usnesení, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2022. Pohledávka žalobce byla uspokojena v rozsahu 10,284 %. Dne 11. 6. 2023 byla žalobci správcem konkurzní podstaty vyplacena částka 35 167,01 Kč.5. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce uplatnil u žalované dne 16. 12. 2022 nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč jakožto náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 12. 5. 2023 konstatovala, že délka dotčeného řízení byla nepřiměřená, přičemž zároveň jako náhradu nemajetkové újmy nepřiznala zadostiučinění v penězích, protože měla za to, že samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostatečné.6. Po právní stránce soud I. stupně věc posuzoval podle § 1, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).7. Soud I. stupně uzavřel, že v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Konkurzní řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2002 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, tj. 13. 8. 2002, do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobci) plnil dle rozvrhového usnesení, tj. do 11. 6. 2023. Délka posuzovaného řízení (rozhodné období) vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila cca 20 let a 10 měsíců. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Žalobce se na délce řízení nijak nepodílel. Při posuzování významu původního řízení pro žalobce vzal soud I. stupně v úvahu zvláštní povahu konkurzního řízení, z hlediska významu předmětu řízení nepatří k těm, jež by měla pro jeho účastníky zvýšený význam. Věřitelé v tomto řízení hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka (úpadce) a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují. Uvedená skutečnost tak rozhodujícím způsobem snižuje význam původního řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky, a tím pádem také výše případného přiměřeného zadostiučinění. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce je podstatná též výše částky, jaké se mu v konkurzu dostalo, resp. pravděpodobně dostane, na uspokojení jeho pohledávky, ledaže by v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkurzního řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce coby konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly a žalobce je ani netvrdil. Žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky. Soud I. stupně proto hodnotil význam původního řízení jako podstatně snížený, nikoli však zanedbatelný. Nesouhlasil v tomto smyslu s argumentací žalované. K posouzení složitosti řízení soud I. stupně uvedl, že řízení vykazovalo mimořádně vysokou obtížnost, která spočívala v počtu přihlášených věřitelů, kterých bylo cca 15 000, nutnosti každou jednotlivou přihlášku přezkoumat, v rozsahu majetkové podstaty dlužníka, hodnotil i vysokou úmrtnost věřitelů (cca 600) a s tím spojenou nutnost vyčkat rozhodnutí v dědických řízeních, v souvislosti s původním řízením proběhlo přes 1 000 incidenčních sporů, a to i na více stupních soudní soustavy. Pokud jde o činnost orgánů státu, ta dle hodnocení soudu I. stupně nevybočovala ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. Za určité pochybení soudu považoval soud I. stupně skutečnost, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty, což vedlo k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci. Tento postup se mohl promítnout do celkové délky posuzovaného řízení.8. Soud I. stupně uzavřel, že v důsledku porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě vznikla žalobci nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Současně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je co do základu oprávněný, samotné konstatování porušení práva se soudu nejevilo jako zcela dostatečné. Vyložil, že konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.9. Soud I. stupně na základě kritérií stanovených § 31a odst. 3 OdpŠk shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobce částkou 35 167,01 Kč. Vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a v souladu s ním ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 za každý další rok řízení (tj. za 20 let řízení 285 000 Kč) a dále 1250 Kč za každý další měsíc řízení (tj. 12 500 Kč za dalších 10 měsíců řízení). Vypočtená základní částka ve výši 297 500 Kč byla ponížena o 80 % z důvodu složitosti původního řízení a dále byla ponížena o dalších 15 % z důvodu sníženého významu původního řízení pro žalobce. V souvislosti s významem řízení soud I. stupně přihlédl k vyššímu věku žalobce (kterého dosáhl v průběhu původního řízení, avšak až téměř na samotném jeho konci). Soud pak navýšil vypočtenou částku o 10 % z důvodu podílu soudu na délce původního řízení. Ve výsledku tedy došlo k modifikaci základní částky jejím snížením o 85 %, tj. na částku 44 625 Kč. Soud I. stupně poté uvážil, že zadostiučinění by v zásadě nemělo přesáhnout částku, které se žalobci dostalo v rámci rozvrhového usnesení, tj. 35 167,01 Kč.10. Kromě jistiny přiznal soud I. stupně žalobci i úroky z prodlení z přisouzené částky. Uzavřel, že žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šestiměsíční lhůty od 16. 12. 2022, tj. dne 17. 6. 2023. Výši úroků odůvodnil § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř.12. Proti tomuto rozsudku (výroku I a III) podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Žalovaná brojila proti závěru soudu I. stupně o nutnosti poskytnout žalobci zadostiučinění v peněžité formě. Setrvala na stanovisku, že písemné konstatování porušení práva bylo zcela adekvátní formou zadostiučinění a nebyl