17 Co 209/2024-58 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhala na žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím, jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, dle § 36 krizového zákona, která měla dlužnici vzniknout za dobu od , datum, do , datum, , v důsledku krizových opatření státu v souvislosti s pandemií , podezřelý výraz, COVID-19, jimiž byl omezen provoz obchodních center, zakázán prodej na tržištích a omezen provoz a činnost nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2, neboť ta podnikala v oblasti vánočních dekorací, jejich výroby a instalace. Žalobkyně byla jako insolvenční správkyně dlužnice ustanovena do funkce dne , datum, a nárok na náhradu škody u žalované uplatnila dne , datum, .2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout mimo jiné z důvodu prekluze nároku na náhradu škody, neboť tento nebyl uplatněn v zákonné prekluzivní lhůtě dle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), obsáhle argumentovala ve prospěch názoru, že žalobkyni resp. dlužnici nemohl vzniknout nárok na náhradu škody dle krizového zákona i kdyby k prekluzi nedošlo.3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně žalobu o zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši , částka, , do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).4. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že dne , datum, byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs, její insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice uplatnila nárok na náhradu škody u žalované dne , datum, .5. Po právní stránce věc posoudil podle § 36 odst. 5 krizového zákona, se závěrem, že nárok na náhradu škody zanikl prekluzí, neboť u žalované nebyl uplatněn v šestiměsíční prekluzivní lhůtě. Žalobkyně sice byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně dlužnice až , datum, , nelze však usuzovat, že by se jednalo o okamžik, který by měl vliv na plynutí subjektivní šestiměsíční prekluzivní lhůty. Je-li požadována náhrada škody vzniklé v období od , datum, do , datum, , tak se dlužnice nepochybně o tvrzené škodě mohla a měla dozvědět dříve nežli v době, kdy byla do funkce ustavena její insolvenční správkyně, propad tržeb v daném období musel být dlužnici zřejmý bezprostředně po uplynutí daného škodního období, nejpozději pak k poslednímu dni účetního období, ke kterému se sestavuje řádná účetní závěrka, do které by se propad tržeb nezbytně musel promítnout. Mezi koncem účetního období a okamžikem uplatnění nároku u žalované (, datum, ) muselo s ohledem na dobu, ve které měla tvrzená škoda vzniknout, uplynout více než šest měsíců. To, že se žalobkyně v pozici insolvenční správkyně nemohla dozvědět o vzniku škody před svým ustanovením, je nerozhodné, i když na místě žalobkyně v řízení vystupuje ona, jedná se pouze o procesní vyjádření jejího dispozičního oprávnění k majetkové podstatě dlužnice, přičemž plynutí subjektivní promlčecí lhůty dle § 36 odst. 5 krizového zákona je třeba odvozovat od poměrů dlužnice samotné.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. jejich náhradu přiznal úspěšné žalované a jejich rozsah a výši specifikoval dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.7. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že soud I. stupně dovodil prekluzi práva na náhradu škody dle § 36 odst. 5 krizového zákona, také hovořil o subjektivní promlčecí a subjektivní prekluzivní lhůtě, a tudíž si neujasnil o jakou lhůtu se jedná. Rovněž namítala, že § 36 odst. 5 krizového zákona váže plynutí šestiměsíční lhůty na skutečnost, kdy se poškozená osoba o škodě dozvěděla, nikoliv k okamžiku, kdy se o škodě dozvědět měla a mohla, přičemž soud I. stupně tyto základní skutečnosti nerozlišoval. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.8. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., doplnil dokazováním čtením rozvahy dlužnice (založené ve sbírce listin obchodního rejstříku) ke dni , datum, , a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.10. Rozvaha dlužnice včetně výkazu zisku a ztráty byla vypracovaná ke dni , datum, , sestavena dne , datum, , za účetní období od , datum, do , datum, , dne , datum, ji podepsal statutární zástupce dlužnice.11. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a věc správně posoudil po právní stránce. S jeho závěrem, že došlo k zániku práva na náhradu škody, že uplatněný nárok je prekludován, se odvolací soud ztotožňuje.12. Podle ust. § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.13. Soud I. stupně si ujasnil, že nárok uplatněný žalobou zanikl prekluzí, což jednoznačně vyplývá z odstavce 8. a 10. odůvodnění. Pokud v odstavci 9. uvedl termín subjektivní promlčecí lhůta, jde o zjevnou chybu, která však nemá vliv na jeho správný závěr o prekluzi. K charakteru lhůty uvedené v § 36 odst. 5 krizového zákona se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , publikovaném pod R 74/2010, v něm vyslovil, že tam uvedená lhůta má charakter lhůty prekluzivní, jejím marným uplynutím dochází ze zákona k zániku nároku, k němuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.14. Soud I. stupně rovněž zcela správně dovodil, že den, kdy byla žalobkyně ustanovena do funkce insolvenční správkyně dlužnice je pro plynutí prekluzivní lhůty dle § 36 odst. 5 krizového zákona zcela bez významu.15. Z doplnění dokazování před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že dlužnice se o tvrzeném ušlém zisku dozvěděla nejpozději dne , datum, , kdy její statutární orgán podepsal rozvahu, výkaz zisku a ztráty za účetní období od , datum, do , datum, , zahrnující dobu od , datum, do , datum, , kdy měl dlužnici ujít zisk. Dle § 36 odst. 5 krizového zákona tak měla dlužnice nárok na náhradu škody u příslušného orgánu uplatnit nejpozději do , datum, , a vzhledem k tomu, že tak neučinila, nárok byl u žalované uplatněn až dne , datum, , právo na náhradu škody zaniklo.16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř., žalobkyni se uplatněnými odvolacími námitka nepodařilo správnost závěrů soudu I. stupně zpochybnit.17. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána úspěšné žalované podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalované v odvolacím řízení tvoří dvě paušální náhrady nezastoupeného účastníka po , částka, podle § 1 odst. 1, 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., za přípravu na jednání a účast u odvolacího jednání.