18 Co 211/2024-79 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28 813,09 Kč (výrok I.). Žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 164 936,91 Kč s úrokem z prodlení z částky 193 750 Kč od 28. 11. 2023 v zákonné výši do zaplacení, zamítl (výrok II.). Vyslovil současně, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 230,34 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok III.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal odškodnění ve výši 193 750 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, s tím, že dosavadní doba trvání řízení je zjevně nepřiměřená. Tvrdil, že předmětem posuzovaného řízení je insolvenční řízení proti dlužníkovi , právnická osoba, zahájené dne 13. 2. 2009. Jakožto věřitel přihlásil dne 19. 11. 2009 proti dlužníku svou pohledávku ve výši 595 625 Kč. Pohledávka žalobce byla na základě rozvrhového usnesení ze dne 15. 8. 2023, č. j. , spisová značka, , uspokojena ve výši 4,837 %. Žalovaná stanoviskem ze dne 13. 11. 2023 konstatovala porušení práva, neshledala však důvod k odškodnění v penězích. S ohledem na skutečnost, že řízení nebylo dosud skončeno, žalobce za jediné přiměřené zadostiučinění považoval finanční odškodnění ve výši 193 750 Kč, když vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení se zohledněním poloviční výše v prvních dvou letech s tím odůvodněním, že k průtahům v řízení nepřispěl, význam řízení byl pro něj značný a celkovou délku řízení lze označit jako naprosto nestandardní.3. Žalovaná nezpochybňovala, že u ní žalobce dne 7. 11. 2023 uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy. Po projednání žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobci poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které považovala za dostačující. Poukázala na specifika spojená s insolvenčním řízením, úkony řízení byly dle žalované činěny v přiměřených lhůtách, konkurz byl zatížen incidenčními spory, což způsobilo objektivně nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako velmi malý, a to s ohledem na bagatelní výši uspokojení přihlášené pohledávky (28 813,09 Kč).4. Na základě nesporných tvrzení účastníků a po provedeném dokazování listinami ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, stran posuzovaného řízení, po citaci relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, poté, kdy soud I. stupně popsal průběh namítaného řízení, dospěl k závěru, že celková délka řízení probíhajícího ve vztahu k žalobci od 19. 11. 2009, kdy jako konkurzní věřitel svou pohledávku přihlásil do řízení, do 15. 1. 2024, tj. 14 let a 1 měsíc, je dobou nepřiměřenou.5. Soud I. stupně shrnul, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Jednalo se o řízení po právní i skutkové stránce obtížné, žalobce se na délce řízení zásadně nepodílel, postup orgánů moci se dostatečně odrazil v závěru o nepřiměřenosti délky řízení, aniž by vybočil ze standardní a běžné činnosti. Pro žalobce mělo řízení snížený význam daný již samotnou podstatou insolvenčního řízení, v rámci kterého je řešena pouze výše pohledávky žalobce, nikoli její samotná existence. S přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činila ve vztahu k žalobci 14 let a 1 měsíc, není možné posuzované řízení ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jedná o řízení nadstandardně složité, a to se zřetelem na počet přihlášených věřitelů, rozsah přezkoumávaných pohledávek a nezanedbatelný mezinárodní prvek. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud I. stupně dospěl k závěru, že k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno. Tuto formu soud I. stupně shledal za nedostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.6. V rámci hodnocení kritérií dle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb. soud I. stupně uvedl, že konkurzní řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2002 a dosud nebylo pravomocně skončeno. Pokud se jedná o ohraničení celkové doby namítaného konkurzního řízení, rozhodné období pro žalobce začalo běžet od jeho vstupu do řízení, tj. ode dne, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, tj. 19. 11. 2009 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009) do dne, kdy správce konkurzní podstaty vůči věřiteli (žalobkyni) plnil dle rozvrhového usnesení (nikoliv, kdy byl konkurz formálně ukončen), tj. do 15. 1. 2024 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010).7. Za posuzované řízení v délce trvání 14 let a 1 měsíc soud I. stupně přiznal žalobci základní částku ve výši 196 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč, které za první dva roky započítal v ½ a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Neshledal důvod k navýšení základní částky, neboť původní řízení nebylo násobně delší, nežli bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).8. Soud I. stupně dále konstatoval, že posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení mimořádně složité a základní částku z tohoto důvodu ponížil o 50 % a dále o dalších 30 % z důvodu sníženého významu daného řízení pro žalobce. Zdůraznil, že mu je známa ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR, dle níž by modifikace základní částky v obecné rovině neměla přesahovat 50 % s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, ze dne 21. 10. 2010, avšak v posuzovaném případě shledal výjimečné okolnosti, které výraznou modifikaci vyžadují, tj. vysoká skutková a právní složitost původního řízení, jakož i okolnost, že žalobce si musel být vědom toho, že v rámci konkurzu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část jeho celkové pohledávky.9. Na základě uvedeného soud I. stupně vyčíslil přiměřeně zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky, snížil o 80 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění, proto činila 39 250 Kč, aniž by shledal další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky. Připomenul však, s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že by výše zadostiučinění neměla přesáhnout částku, která se žalobci dostala v rámci rozvrhového usnesení, která představuje pomyslnou horní hranici. Z těchto důvodů žalobci přiznal částku 28 813,09 Kč a žalobu ve zbývajícím rozsahu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně úroku z prodlení s přihlédnutím k tomu, že v okamžiku rozhodování soudu I. stupně ještě lhůta stanovená v § 15 odst. 1 OdpŠk neuplynula a uplyne až 7. 5. 2024. Výrok o nákladech řízení odůvodnil § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.10. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, které směřovalo do výroku I. a III. Namítala, že soud I. stupně nedostatečně přihlédl ke specifikům předmětného konkurzního řízení s tím, že insolvenční řízení představuje kolektivní uspokojování přihlášených věřitelů, u kterého je na první pohled zřejmé, že toto uspokojení je založeno na poměrném principu, tedy není podstatné, kolik věřitel přihlásil, nýbrž kolik se mu dostane na základě rozvrhového usnesení. V daném případě se žalobci dostalo částky ve výši 28 813 Kč, kterou žalovaná považuje za téměř bagatelní. Upozornila na skutečnost, že nemůže za to, že úpadce se dostal do úpadku, na druhou stranu to byl žalobce, který se rozhodl podstoupit investiční riziko spojené s nákupem dluhopisů předmětného úpadce. Na základě uvedeného však nemůže žalobce nepřenášet důsledky svého rozhodnutí, v podobě investování do úpadce, na žalovanou. Žalobce mohl kdykoli během insolvenčního řízení jeho stav ověřit prostědnictvím elektronické verze insolvenčního rejstříku. V tomto se pak posuzované řízení odlišuje od konkurzního řízení společnosti , právnická osoba, , které bylo delší a nebylo tzv. „on-line“řízením. Žalobce již při uplatnění své pohledávky v rámci konkurzního řízení musel být seznámen s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s insolvenčním řízením pojí, a také tím, že míra uspokojení bude minimální s ohledem na počet přihlášených