19 Co 169/2024-299 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 24 859,37 Kč spolu s 15% ročním úrokem z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu další částky 75 140,63 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 18 456 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 26. 7. 2023, jíž se žalobce vůči žalovanému státu domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení), a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“), jež vůči žalobci (přihlašovateli pohledávky za úpadcem) trvalo po dobu přesahující 20 let.3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že celková délka trvání posuzovaného řízení sice byla nepřiměřená, za postačující zadostiučinění je však nutno považovat nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, kterou již žalobci poskytla. Připomněla jednak obecně zvláštní povahu konkursního řízení, a jednak konkrétně i to, že posuzované řízení bylo extrémně složité, účastnilo se jej zhruba 15 000 věřitelů a v jeho rámci proběhlo 1 032 incidenčních sporů; s ohledem na situaci v daném konkursním řízení mohli navíc věřitelé očekávat uspokojení svých pohledávek pouze v bagatelním rozsahu.4. Soud prvního stupně měl po skutkové stránce za zjištěný především průběh samotného posuzovaného řízení, jak je podrobně popsán pod body 9 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud odtud vyjímá, že žalobce svou pohledávku ve výši 241 734,70 Kč přihlásil dne 12. 8. 2002, přičemž míra jejího uspokojení podle rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022 činila 10,284 %. Rozvrhové usnesení nabylo právní moci 22. 12. 2022 a žalobci bylo na jeho základě dne 6. 2. 2023 vyplaceno 24 859,37 Kč. V posuzovaném řízení přihlásilo své pohledávky cca 15 000 věřitelů, z nichž zhruba 600 v mezidobí zemřelo a bylo třeba zjišťovat jejich právní (procesní) nástupce; vedeno bylo 1 032 incidenčních sporů. V průběhu řízení vykonával konkursní soud svou činnost způsobem, který vedl k odnětí věci původnímu vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému, a to na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 s tím, že v dané věci absentovala (před zproštěním funkce správce konkursní podstaty ze strany původního vyřizujícího soudce) procesní kooperace soudu a správce konkursní podstaty s vytýčením jasné představy soudu o tom, jak má být sestaven částečný rozvrh a jak k němu dospět. Zjištěno bylo také to, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne 16. 12. 2022 a že žalovaná na tomto základě poskytla žalobci toliko nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva.5. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOdpŠk“), přičemž konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobce. Posuzované řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, neboť celkem trvalo ve vztahu k žalobci 20 let a 6 měsíců (vycházel přitom z toho, že rozhodujícím okamžikem pro počátek účasti žalobce na posuzovaném řízení je podání přihlášky, z hlediska konce pak je podstatný okamžik výplaty plnění podle rozvrhového usnesení, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Dále soud prvního stupně připomněl specifika konkursního řízení, jehož smyslem je uspořádat majetkové poměry dlužníka v úpadku a jehož délku proto nelze poměřovat shodnými měřítky jako délku běžného nalézacího řízení. Podstatnou roli v konkursním řízení pak má konkursní správce, za jehož činnost však stát přímo neodpovídá (konkursní soud provádí toliko dohled a odpovídá za případné pochybení v tomto směru). Připomněl, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, žalobce se na jeho délce nijak nepodílel. V první fázi (do prohlášení konkursu) řízení probíhalo řádně a bez průtahů, ve druhé fázi (realizační) je pak lze hodnotit jako extrémně složité s ohledem na množství přihlášených pohledávek a značné množství incidenčních sporů (i na více stupních soudní soustavy). Konkursnímu soudu nelze vytknout nedostatek v dohledové činnosti, s výjimkou nedostatečné spolupráce se správcem konkursní podstaty, vedoucí v konečném důsledku až k odnětí věci vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému. Význam řízení pro žalobce nelze považovat za zvýšený, ale ani nepatrný, přestože mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce již záhy po zahájení konkursního řízení věděl, že může očekávat uspokojení pouze v rozsahu 7-9 %; i tak totiž byl vystaven nejistotě o konečné míře uspokojení, jež v případě žalobce nakonec dosáhla částky 24 859,37 Kč. Za těchto okolností pak soud prvního stupně nepovažoval za dostačující jen samotné konstatování porušení práva a přistoupil k určení peněžitého zadostiučinění. Při výpočtu základní částky postupem podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko NS“) dospěl k částce 292 500 Kč (při sazbě 15 000 Kč za každý rok řízení, polovina v prvních dvou letech), již snížil o 80 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o dalších 15 % s ohledem na snížený význam jeho předmětu pro žalobce, přičemž současně ji zvýšil o 10 % z důvodu postupu konkursního soudu. Takto došel k výsledné částce 43 875 Kč, jež nicméně přesahuje částku, kterou žalobce obdržel podle rozvrhového usnesení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, či ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, pak peněžité zadostiučinění moderoval právě na tuto částku 24 859,37 Kč, jež představuje pomyslnou horní hranici peněžité satisfakce. Spolu s touto částkou přiznal soud prvního stupně žalobci i související příslušenství (zákonný úrok z prodlení), ve zbytku pak žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s ohledem na plný procesní úspěch žalobce co do základu věci, přičemž výše přiznaného plnění závisela na úvaze soudu, podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Právo na náhradu takto přiznal žalobci, přičemž výši náhrady určil součtem zaplaceného soudního poplatku, odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, a 21% DPH.7. Lhůtu k plnění soud prvního stupně určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v trvání 15 dní s ohledem na technicko-organizační podmínky čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu.8. Proti tomuto rozsudku, a to v rozsahu výroků I. a III., brojí žalovaná odvoláním. Namítala, že není správným závěr soudu prvního stupně o nedostatečnosti nepeněžité satisfakce v podobě konstatování porušení práva. Připomněla v té souvislosti konkrétní specifika posuzovaného konkursního řízení, spočívající v extrémním množství přihlášených věřitelů (z nichž nadto cca 600 v průběhu řízení zemřelo a bylo třeba vyčkat výsledku dědických řízení), a to i ze zahraničí, jakož i značném počtu incidenčních sporů, probíhajících na více stupních soudní soustavy. Jakkoli bylo posuzované konkursní řízení extrémně dlouhé, nebylo zatíženo průtahy a ani při absenci zjištěného nesprávného úředního postupu by nebylo objektivně možné je nikterak zásadně zkrátit. Nesprávně také soud prvního stupně zhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobce, který je zanedbatelný. Žalobcova pohledávka byla uznána, tedy jeho nejistota se týkala vskutku toliko míry jejího uspokojení, jež nakonec dosáhla pouze 10,28 %. Že bude možno očekávat uspokojení toliko v řádu vyšších jednotek procent, deklarovala již průběžná zpráva konkursního správce z 23. 5. 2003, v dalším průběhu řízení byla uváděna očekávaná míra uspokojení v rozmezí 6-8 %, následně 7-9 %. Nejistota tak panovala toliko v rozsahu cca 2 % přihlášené pohledávky, tj. týkala se pouze bagatelní částky 4 834,70 Kč. Závěrem žalovaná odkázala na jiná rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, v nichž byl závěr o dostatečnosti nepeněžité satisfakce shledán správným. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta a žalované bude přiznána náhrada nákladů řízení.9. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí, napadený rozsudek má za věcně správný. Pokud jde o otázku vědomosti žalobce o očekávané míře uspokojení, tato nebyla ze strany žalované tvrzena již před soudem prvního stupně, a tedy jde v odvolacím řízení již o nepřípustné tvrzení. Je přitom na žalované, aby případné skutečnosti svědčící pro snížený význam řízení řádně tvrdila a prokazovala. Přesto soud prvního stupně tyto okolnosti při svém rozhodnutí zvažoval (v tom žalobce shledává nepřípustný soudní aktivismus). Žalobci přitom v počátku řízení nemohlo být známo, jakou míru uspokojení své pohledávky může očekáva