20 Co 236/2024-298 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že je spoluvlastníkem uvedené nemovitosti, neboť žalovaný, jeho syn, nabyl předmětný spoluvlastnický podíl kupní smlouvou, uzavřenou vlastním jménem na účet žalobce, jenž plně hradil jeho kupní cenu, na základě mezi nimi ústně uzavřené komisionářské smlouvy. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, uvedl, že je vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu na základě kupní smlouvy ze dne 19.03.2004, uzavřené s , jméno FO, , a odmítl tvrzení žalobce o komisionářské smlouvě mezi nimi. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2021, č. j. 10 C 18/2020-97, soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 14. 2. 2022, č. j. 20 Co 424/2021–129, tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu 1. stupně k dalšímu řízení. Konstatoval s odkazem na konstantní judikaturu a princip materiální publicity, stanovený § 985 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.), že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je dán zápisem žalovaného jako vlastníka sporné nemovitosti v katastru nemovitostí. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3245/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/19.) Konstatoval dále, že závěr soudu I. stupně, aby se žalobce s ohledem na tvrzenou komisionářskou smlouvu domáhal uzavření převodní smlouvy, nereflektuje povahu komisionářské smlouvy, jejíž podstatou je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta nabývá přímo komitent (srov. § 583 odst. l věta druhá zák. č. 513/91Sb. obchodní zákoník, účinný v době uzavření kupní smlouvy ohledně sporných nemovitostí (19.3.2004). Zákon č. 40/64 Sb. občanský zákoník (obč. zák.), účinný v rozhodné době, sice oproti obchodnímu zákoníku komisionářskou smlouvu přímo neupravoval, nebylo však vyloučeno, aby občané i mimo rámec obchodních vztahů takovou smlouvu za použití § 51 obč. zák. uzavřeli. Zásadně shodný s komisionářskou smlouvu byl i charakter smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zák., jejíž podstatou rovněž bylo jednání obstaravatele s třetí osobou vlastním jménem ve prospěch objednatel, tedy tzv. nepřímé zastoupení. Okolnost, že jako vlastník sporné nemovitosti je v katastru nemovitosti zapsán žalovaný, možnost přímého vzniku vlastnického žalobce k ní na podkladě komisionářské či obdobné smlouvy mezi účastníky bez dalšího nevylučuje, neboť samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá nevyvratitelnou domněnku existence vlastnického práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 880/2006).3. Soud I. stupně následně učinil z provedených důkazů zjištění, popsaná v odstavcích 14. až 32. rozsudku. Zejména zjistil, že žalovaný uzavřel ohledně nemovitosti kupní smlouvu dne 19. 3. 2004 a byl zapsán v katastru nemovitosti jako její vlastník. Nemovitost (bytová jednotka) byla pořízena za finanční prostředky žalobce, který také hradil její rekonstrukci sám či prostřednictvím jím výlučně vlastněné obchodní společnosti (, právnická osoba, .). Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná darovací smlouva ohledně předmětné nemovitosti ani ohledně finančních prostředků na její pořízení. Byt užíval žalobce, jeho syn , jméno FO, a následně (od roku 2018) žalovaný. Žalobce má obchodní aktivity a nemovitosti v různých zemích, jeho rodina žalobce je založena na patriarchálních tradicích s dominantním postavení hlavy rodiny (žalobce), kterému patří veškerý majetek a žalovaný coby nejstarší syn měl být jeho nástupcem ve vedení rodiny a v obchodních aktivitách (výpovědi svědkyň , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ). Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že žalovaný nabyl vlastnické právo k nemovitosti uvedenou kupní smlouvu a uzavření žalobcem tvrzené komisionářské smlouvy nebylo prokázáno. Žalobu proto zamítl a žalobci s odkazem na § 150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že by vysoká náhrada nákladů na odměnu advokáta, vycházející z hodnoty nemovitosti, byla vůči žalobci nepřiměřené tvrdá, když se jedná o vztah mezi otcem a synem.4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl nedostatečné odůvodnění jeho závěrů s pominutím důkazů, prokazujících, že se žalovaný až do roku 2018 za vlastníka nemovitosti nepovažoval, v komunikaci se žalobcem označoval svůj pobyt v bytě za nájem, děkoval mu za to, že jej může užívat a následně odmítal platit náklady s ním související. Zopakoval, že koupě nemovitosti na jméno žalovaného byla pouze technickým řešením v jeho tehdejším zdravotním stavu. Žalovaný se v procesu pořízení nemovitosti angažoval pouze podpisem kupní smlouvy a ani poté ohledně ní nečinil žádná vlastnická rozhodnutí, ta činil výhradně žalobce, byt na vlastní náklad udržoval a rekonstruoval. Při zjištění soudu I. stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná darovací ani zápůjční smlouva, chybí právní titul k poskytnutí prostředků na koupi nemovitosti žalobcem a vůli účastníků je na místě posoudit tak, že žalovaný při koupi nemovitosti vědomě jednal ve prospěch nabytí vlastnictví žalobcem na základě jeho pokynů v rámci konkludentně uzavřené komisionářské smlouvy. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s poukazem na to, že žalobce svá tvrzení přes poučení soudu neprokázal. Z výpovědi jeho bratra , jméno FO, vyplynulo, že měli dostat byt v rámci majetkového vypořádání rodičů a není důvod, aby prokazoval právní titul k předmětné nemovitosti, který vyplývá z kupní smlouvy. Není nesporné, že nebyla uzavřena darovací smlouvy, pouze není písemná, a nebylo prokázáno, že by nemovitost nepovažoval za své vlastnictví, v určité době ji chtěl i prodat. Dovozoval, že pokud by mělo jít o komisionářskou smlouvu, pak naopak žalobce zařizoval koupi bytu pro žalovaného.6. Žalovaný se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zdůraznil, že původ sporu je na straně žalobce, který proti němu vede řízení, v němž byl úspěšný a žalovaný má proto nárok na náhradu nákladů řízení (která mu prvním rozhodnutím ve věci byla přiznána). Dovozoval, že rozhodnutím soudu I. stupně bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a zdůraznil dobrou majetkovou situaci žalobce. Uzavřel, že případně vysokou náhradu nákladů řízení mohl soud I. stupně snížit a navrhl, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku změnil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.7. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zdůraznil tvrzení žalovaného ve vyjádření ze dne 26.2.2020, že žádná darovací smlouva neexistuje a otec mu nikdy žádnou nemovitost nedaroval, což tvrdil i v celém dosavadním průběhu řízení. Poukázal na korespondenci žalovaného s bratrem , jméno FO, , z níž vyplývá, že odmítal platit energie, protože na něho „neměly být vedeny“ a na jeho e-mail žalobci ze dne 2.11.2018, v němž mu nabízel placení nájmu a děkoval mu za možnost byt užívat. Zdůraznil, že žalovaný neměl finanční prostředky na pořízení nemovitosti, tyto prostředky ani samotnou nemovitost nedostal datem a minimálně do roku 2018 chyběla jeho vůle ji vlastnit. K odvolání žalovaného poukázal na to, že se v řízení domáhá ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti, za kterou zaplatil nemalé finanční prostředky, včetně nákladné rekonstrukce.8. Z odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e)a g) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř. a odvolání žalobce shledal opodstatněným, neboť dospěl k závěru, že soud I. stupně správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně posoudil. Ze zjištění soudu I. stupně vyplynulo, že žalobce dal podnět k uzavření kupní smlouvy na nemovitost, zaplatil kupní cenu i její obsáhlou rekonstrukci. Nemovitost byla pořízena za účelem jejího využití širokou rodinou žalobce, který rozhodoval o tom, kdo ji v které době konkrétně bude užívat (postupně ji užívali syn a bratr účastníků , jméno FO, , poté žalobce se svou ženou a dětmi a posléze žalovaný). Nemovitost byla nejméně do roku 2018 i samotným žalovaným vnímána jako majetek žalobce, jeho otce. O tom svědčí zjištění soudu I. stupně z e-mailové zprávy žalovaného ze dne 2.12.2018 (žalovaný děkuje žalobci za možnost užívat předmětný „náš“ byt a nabízí za to finanční úhradu), jakož i zjištění, že žalobce hradil rekonstrukci bytu a vystupoval jako jeho vlastník (svědectví , tituly před jménem, , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, v odstavcích 24,25 a 28. rozs