29 Co 232/2024-196 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím pro každého ze žalobců (výrok I a II) a oběma žalobcům stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok III a IV).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši , částka, s příslušenstvím pro každého z žalobců, která jim vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení později vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , spisová značka, . Nesprávný úřední postup soudu žalobci spatřovali jednak v nepřiměřené délce řízení, které trvalo 12 let, a jednak ve způsobení nemajetkové újmy nezákonným , podezřelý výraz, stíháním. K výzvě soudu žalobci upřesnili, že se každý domáhá , částka, z titulu nepřiměřené délky řízení a , částka, coby zadostiučinění za nezákonné , podezřelý výraz, stíhání. Jejich , podezřelý výraz, stíhání bylo zahájeno dne , datum, , rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. , spisová značka, , byli oba žalobci zproštěni obžaloby pro , podezřelý výraz, , podezřelý výraz, dle § 322 odst. 1, odst. 2, písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., , podezřelý výraz, zákoník. Poslední rozhodnutí bylo žalobci a) doručeno , datum, a žalobci b) , datum, . Žalobci nesouhlasili s námitkou promlčení žalované a domnívají se, že je v rozporu s dobrými mravy. Podle nich musí být v předmětné věci lhůta počítána nikoli od vyhlášení konečného rozhodnutí, nýbrž od doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí. Žalobci uplatnili nároky u žalované dne , datum, .3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v napadeném rozsudku v bodech 5 až 7, přičemž odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně odkazuje. Soud I. stupně vzal z navržených a provedených listin a nesporných tvrzení účastníků za prokázané, že dne , datum, bylo zahájeno , podezřelý výraz, stíhání žalobců v , podezřelý výraz, řízení později vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , spisová značka, . Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci ve vztahu k žalobcům dne , datum, , a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byli žalobci zproštění obžaloby. Žalobci včetně jejich obhájců byli přítomni u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci dne , datum, , na kterém došlo k vyhlášení rozsudku. Písemné vyhotovení konečného rozsudku bylo žalobci a) doručeno , datum, , žalobci b) , datum, . Nároky, jež byly předmětem této žaloby, žalobci uplatnili ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), u žalované dne , datum, . Žalovaná nárokům nevyhověla z důvodu, že je má za promlčené, což sdělila žalobcům ve stanovisku ze dne , datum, .4. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 OdpŠk, kdy se v prvé řadě zabýval otázkou, zda byl nárok žalobců uplatněn u žalované po uplynutí promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Dospěl k závěru, že o nemajetkové újmě týkající se nepřiměřené délky řízení i nezákonného , podezřelý výraz, stíhání se žalobci dozvěděli dne , datum, , tedy v den nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu. K tomu odkázal na aktuální judikaturu. Uzavřel, že žalobci uplatnili nárok u žalované až dne , datum, , tedy opožděně, a to oba nároky na náhradu nemajetkové újmy. Soud I. stupně se dále zabýval argumentací žalobců, kteří důvodnost žaloby a nedůvodnost uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění nároku opřeli o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne , datum, , přičemž došel k závěru, že jeho uplatnění je v konkrétním případě nepřiléhavé. Žalobce a) byl seznámen s odůvodněním svého zproštění dne , datum, , zatímco žalobce b) byl s těmito důvody seznámen dne , datum, , tedy oba žalobci byly s důvody zproštění obžaloby seznámeni více než 2 měsíce před uplynutím promlčecí lhůty ve vztahu k jejich nároku. Nad rámec soud I. stupně uvedl, že i kdyby byl počátek běhu promlčecí lhůty vázán na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, jak uvádí žalobci (tedy 12. a , datum, ), závěr soudu by byl stejný. Z toho důvodu soud I. stupně žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. dle zásady úspěchu ve věci.5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Namítali, že sice byli přítomni vyhlášení konečného zprošťujícího rozsudku v jejich , podezřelý výraz, věci, nicméně toto vyhlášení nemohlo obsahovat a ani neobsahovalo všechny skutečnosti rozhodné pro žalobce ve smyslu jejich volních úvah, zda vůbec, příp. v jakém rozsahu své nároky uplatnit. Podle žalobců se soud I. stupně při výkladu práva dopustil porušení čl. IV. odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť postupoval podle litery zákona, nikoli podle zdravého selského rozumu, tedy v rozporu s dobrými mravy. K tomu opětovně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1532/16 a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/2020 ze dne , datum, , konkrétně část V. a), body 18 a následující. Uvedli, že soud I. stupně napadeným rozsudkem neumožnil žalobcům věcné meritorní projednání jimi uplatněných nároků a rozhodl o formálním odmítnutí žaloby výkladem hmotněprávních norem na jejich úkor, odňal jim tak přístup k soudu, proto byli žalobci tímto postupem zkráceni v právu na spravedlivý proces ve smyslu nároku na projednání věci. Závěrem navrhli, aby odvolací soud přisvědčil jejich odvolacím námitkám.6. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdit.7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., a odvolání neshledal důvodným.8. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem I. stupně zjištěný skutkový stav odkazuje. Tento skutkový stav soud I. stupně z nyní řešeného hlediska, tedy otázky promlčení nároku, i správně právně posoudil.9. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.10. Vznikla-li nemajetková újma , podezřelý výraz, stíháním, ačkoliv , podezřelý výraz, stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, přiklonila se v minulosti judikatura k odsunu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo , podezřelý výraz, stíhání zastaveno, či kdy byl obžalovaný obžaloby zproštěn. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Z něj jednoznačně vyplývá, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno , podezřelý výraz, stíhání, nicméně počátek běhu promlčecí lhůty může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Jinak by totiž mohla promlčecí lhůta uběhnout předtím, než by poškozený vůbec mohl své právo uplatnit. Promlčecí lhůta tedy počne plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. též rozsudek NS ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).11. Jak v odvolání namítali žalobci, v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 1532/16, shledal Ústavní soud jako rozporné s dobrými mravy uplatnění námitky promlčení podle § 32 odst. 3, věty první i druhé OdpŠk, za situace, kdy zprošťující výrok nebyl po svém vyhlášení ústně nijak odůvodněn a písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním bylo doručeno obžalované až osm měsíců po právní moci rozsudku. Ústavní soud nezpochybnil závěr obecných soudů, že běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk počíná právní mocí konečného rozhodnutí, současně ale poukázal na lhůty stanovené pro písemné vyhotovení rozsudku s tím, že „za normálního běhu okolností, tedy i po doručení rozsudku bude mít poškozený zhruba pět měsíců k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy. Takovou lhůtu nelze považovat za natolik krátkou, že by uplatnění nároku bylo znemožněno.“ Podle Ústavního soudu „obecně tedy nelze říci, že počítání šestiměsíční lhůty od vyhlášení rozhodnutí oproti doručení písemného odůvodnění je v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny základn