30 Co 220/2024-37 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 194.350 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 194.350 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované náhrady škody (obhajného) ve výši 104.350 Kč a zadostiučinění ve výši 90.000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 11/2021. Usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 2. 12. 2020 č. j. , spisová značka, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutek, ve kterém byl spatřován zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní řízení bylo skončeno dne 7. 10. 2022 rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 66/2022-3660, jímž byl doplněn předešlý rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, o výrok, kterým byl žalobce podle § 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) zproštěn obžaloby. Žalobce byl zastoupen obhájcem , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, který v trestním řízení uskutečnil a žalobci vyúčtoval celkem 31 úkonů právní služby po 3.100 Kč včetně 31 režijních paušálů po 300 Kč a 5x ½ hodin po 100 Kč, čímž žalobci vznikla škoda ve výši 104.350 Kč. Žalobci rovněž vznikla nemajetková újma, neboť byl po dobu 22 měsíců ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let, trestní stíhání negativně ovlivnilo jeho osobní a společenský život, jakož i jeho psychiku, v důsledku čehož byl nucen vyhledat psychologickou pomoc. Žalobce spatřuje rozpor usnesení o zahájení trestního stíhání se zákonem v tom, že nebyly splněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Žalobce byl trestně stíhán za jednání, které nebylo v době zahájení a průběhu trestního stíhání trestné, tudíž ani postižitelné trestní sankcí. Proto nebylo trestní stíhání zákonné.3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 15. 3. 2023 uplatnil nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), přičemž k projednání žádosti žalobce došlo dne 2. 10. 2023. Žádost žalobce byla zamítnuta, jelikož nárok na náhradu na náhradu škody a nemajetkové újmy žalobci nepřísluší s ohledem na § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. Žalobce byl zproštěn obžaloby dle § 226 písm. e) trestního řádu, přičemž v daném případě lze zprošťující důvod analogicky podřadit pod § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť žalobce jednal s úmyslem do České republiky dovézt omamnou a psychotropní látku. Žalobce kroky ke spáchání trestného činu učinil, následně však od zamýšleného jednání upustil, doznal se k němu a projevil nad ním lítost. Dle žalované se tak uplatní výluka odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 12 OdpŠk. Přiznání odškodnění by bylo rovněž proti dobrým mravům a v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil žádostí o předběžné projednání nároku na náhradu škody ze dne 15. 3. 2023, přičemž tato byla stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 5. 2023 s odkazem na výjimky z odškodnění zamítnuta. Trestní stíhání žalobce pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, bylo zahájeno usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 2. 12. 2020 č. j. , spisová značka, . Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020 č. j. 15 To 66/2022-3660 byl doplněn o chybějící výrok rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022 sp. zn. 2 T 11/2021, dle kterého byl žalobce podle § 226 písm. e) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť trestnost činu zanikla. Dle odůvodnění tohoto rozsudku byl při domovní prohlídce u žalobce nalezen zlatnický sáček s přítlačnou lištou s obsahem bílé hrudkovité látky, která byla následně identifikována jako 0,480 g směsi kokainu hydrochloridu a levamisolu, tj. množství pro vlastní potřebu. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce se v rámci svého výslechu dne , datum, přiznal, že již tři roky kupoval od jednoho ze spoluobviněných kokain a platil 2.000 Kč za jeden gram. Dále nebylo sporné, že žalobce se ke své trestné činnosti dne 22. 2. 2022 doznal slovy, že „ukončil jednání trestné činnosti sám a dobrovolně tím, že od toho odstoupil“, rovněž nebylo sporné, že opětovně hovořil o špatném období, hádkách v rodině a vědomosti, že bude do České republiky převážet kokain.5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil dle příslušných ustanovení OdpŠk, zejména § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1 a 2, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 12 odst. 1 a 2, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 odst. 1, 2, 3 a 4, § 31a odst. 1, 2 a 3 a dále dle § 172 odst. 1 a § 226 písm. e) trestního řádu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi stranami nebylo sporné, že žalobce byl trestně stíhán pro výše uvedený zločin, jakož ani to, že se vytýkaného jednání skutečně dopustil, načež od něj dobrovolně upustil, což bylo důvodem pro zproštění obžaloby. Spornou byla de facto pouze otázka, zda se v daném případě jedná o výluku z odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (zahájením trestního stíhání), popř. rozpor s dobrými mravy či nikoli a zda žalobci přísluší právo na náhradu škody. Soud prvního stupně uvedl, že nelze souhlasit s argumentací žalobce, že důvody zproštění obžaloby obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze svým obsahem odpovídají opačnému závěru, než který byl učiněn orgány činnými v trestním řízení při zahájení trestního stíhání. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jednoznačně vyplývá, že pokus ke spáchání trestného činu, pro který byl žalobce trestně stíhán, se skutečně stal a že jej spáchal žalobce, který až následně projevil vůli ve svém jednání nepokračovat a od tohoto upustil, což také plně odpovídá i důvodu, pro který byl nakonec žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. e) trestního řádu, protože k zániku trestnosti může dojít až poté, co se trestný čin stal. Žalobce se tedy jednání, které mu bylo kladeno za vinu, vědomě dopustil, když se pokusil do České republiky dovézt větší množství návykové látky, a to dokonce jako člen organizované skupiny, ačkoliv věděl, že se jedná o činnost, která je nejen v rozporu se zákonem, ale navíc i společensky nebezpečná a směřuje ke vzniku závislosti u uživatelů návykových látek. Žalobce se ke své činnosti doznal a právě skutečnost, že od ní upustil, měla vliv na rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 dospěl k závěru, že okolnosti žalobcova případu spočívající v chování žalobce, následně zohledněného i v trestním řízení, analogicky podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk vylučují odpovědnost státu za škodu. Prvostupňový soud pak uzavřel, že i kdyby tomu tak nebylo, byla by možnost žalobce odškodnit vyloučena právě s ohledem na rozpor s dobrými mravy a obecnou představou spravedlnosti, když žalobce by měl být finančně odškodněn de facto za to, že dobrovolně upustil od páchání závažné trestné činnosti, z níž původně hodlal získat majetkový prospěch. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl a úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů nalézacího řízení.6. Žalobce podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém namítal, že nesouhlasí s konstatováním soudu prvního stupně, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že došlo ke spáchání trestného činu ve stádiu pokusu. Městský soud v Praze totiž ve svém rozsudku vydaném v předmětné trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 11/2021 uvedl, že se nejednalo o pokus trestného činu dle § 21 trestního zákoníku, nýbrž o přípravu trestného činu dle § 20 trestního zákoníku, přičemž Vrchní soud v Praze tento závěr nijak nezpochybnil, pouze konstatoval, že to, zda se jednalo o pokus či o přípravu není z hlediska zániku trestnosti rozhodné. Ve vztahu k argumentaci prvostupňového soudu ohledně opačného závěru rozsudku Vrchního soudu v Praze žalobce uvedl, že tento spatřuje v tom, že Vrchní soud v Praze rozhodl, že trestnost žalobcova jednání zanikla v době před zahájením trestního stíhání, zatímco podmínkou pro zákonné trestní stíhání je předpoklad, že se obviněný dopustil jednání, jež bylo v době zahájení je