39 Co 136/2024-410 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) , částka, s příslušenstvím (výrok I.). Žalobu s návrhem, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci b) , částka, s příslušenstvím, taktéž zamítl (výrok II.). Výrokem III. a IV. vyslovil, že žalobce a) a žalobce b) jsou povinni zaplatit žalované náklady řízení každý ve výši , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k jejich rukám.2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se po žalované domáhali každý zaplacení částky , částka, jako přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, , jehož průběh popsali. Tvrdili, že v řízení vystupovali jako věřitelé, kteří svou pohledávku ve výši , částka, dne , datum, (žalobce a/) a ve výši , částka, dne , datum, (žalobce b/), přihlásili proti dlužníku , právnická osoba, . v likvidaci. Na základě rozvrhového usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jež nabylo právní moci dne , datum, , byla žalobci a) přiznána částka , částka, a žalobci b) částka , částka, (tj. uspokojení v rozsahu 10,28 %, která jim v únoru 2022 byla vyplacena. Svůj nárok u žalované uplatnili dne , datum, , tato však ve svých stanoviscích dne , datum, a ze dne , datum, poskytla zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva.3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že žalobci se na ni obrátili s nárokem na poskytnutí zadostiučinění z důvodu uvedeného v žalobě (žalobách). Jejich žádosti nevyhověla, když sice dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nicméně zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení vzhledem k významu řízení pro žalobce shledala dostatečným. V této souvislosti poukázala na specifičnost předmětného konkurzního řízení, když v něm bylo přihlášeno cca , číslo, věřitelů, přičemž správce konkurzní podstaty popřel pohledávky cca , číslo, věřitelů, probíhalo , číslo, incidenčních sporů, byla provedena dožádání na Slovensko. Dovozovala, s ohledem na vysoký počet věřitelů, že tito museli očekávat rozvrhové plnění v bagatelní výši. Význam řízení pro žalobce shledala proto jako velmi malý, když poukazovala, že s tímto názorem se ztotožnily i některé senáty Městského soudu v Praze, které v konkretizovaných rozhodnutích význam konkurzu pro poškozené hodnotily jako nepatrný, přičemž byla akcentována samotná povaha konkurzního řízení jako zcela specifického řízení před soudem.4. Usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byla spojena věc žalobce b) vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. , spisová značka, s věcí žalobce a) vedenou pod sp. zn. , spisová značka, ke společnému řízení vedeném nadále pod sp. zn. , spisová značka, .5. Mezi účastníky nebylo sporným uplatnění nároků u žalované dne , datum, a dále skutečnost, že žalobce a) do podkladového řízení přihlásil svou pohledávku ve výši , částka, dne , datum, a žalobce b) svou pohledávku ve výši , částka, dne , datum, . Stranami rovněž nebyl zpochybňován průběh podkladového řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, . Konečně sporným nebylo ani rozvrhové usnesení Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jež nabylo právní moci dne , datum, , a ze kterého vyplývá míra uspokojení věřitelů v rozsahu 10,28 % a také, že k vyplacení částky , částka, pro žalobce a) a částky , částka, pro žalobce b) došlo v únoru 2023.6. Na základě provedeného dokazování, s odkazem na příslušná zákonná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jakož i citovanou judikaturu, soud prvního stupně konstatoval, že žalobci vystupovali v podkladovém řízení jakožto věřitelé, kteří přihlásili svou pohledávku k uspokojení, avšak nejednalo se o věřitele, kteří by podali návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Podkladové řízení trvalo ve vztahu k žalobci a) od , datum, do doby právní moci rozvrhového usnesení dne , datum, , resp. do února 2023, kdy došlo k vyplacení částky , částka, na základě rozvrhového usnesení a ve vztahu k žalobci b) od , datum, do stejného data, neboť i u něho byla částka z rozvrhu ve výši , částka, vyplacena správcem konkurzní podstaty v únoru 2023. Konkurzní řízení pro žalobce a) proto trvalo celkem , hodnota, let a 6 měsíců a pro žalobce b) 20 let a 5 měsíců.7. Soud prvního stupně se následně zabýval formou adekvátního zadostiučinění, přičemž vzhledem k zanedbatelnému významu posuzovaného řízení pro žalobce dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. V této souvislosti soud prvního stupně vyzdvihl specifika konkurzního řízení jako takového (bod 18. – 20. odůvodnění), přičemž uvedl, že i přes mimořádně vysokou obtížnost ani tato složitost namítaného řízení neodůvodňuje jeho takto dlouhou dobu. Pokud jde o činnost orgánů konstatoval, že tato nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. Za určité pochybení lze považovat postup správce konkurzní podstaty, který včas a řádně nereagoval na výzvy soudu, za což mu byla uložena i pořádková pokuta, avšak za (ne)činnost správce konkurzní podstaty není odpovědný stát. Nicméně konkurznímu soudu lze vytknout, že řádně v rámci konkurzního řízení nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty a tato skutečnost vedla k tomu, že věc byla přidělena jinému soudci. Tento postup již lze hodnotit jako nesprávný úřední postup orgánů státu, který se mohl promítnout do celkové délky posuzovaného řízení. K významu předmětu řízení pro žalobce uvedl, že jej shledal zanedbatelným. Zdůraznil, že žalobci již po přezkumném jednání věděli, že jejich pohledávka byla uznána a současně, že bude uspokojena v konkurzu pouze poměrně. Následně byla upřesňována pouze výše uspokojení. Uzavřel, že žalobci věděli, že jejich pohledávka byla uznána, v jaké výši a při známosti o počtu věřitelů a následně o výši možného předpokládaného uspokojení byli i za použití jednoduchého výpočtu seznámeni s předpokládanou výší uspokojení po dobu vedení konkurzního řízení (kdy došlo pouze k nepatrné odchylce). O nejistotě stran výše uspokojení tak nemůže být téměř řeč. Význam předmětu řízení je při takto nízké míře uspokojení a při zohlednění výše popsaného charakteru konkurzního řízení nutné hodnotit jako zcela marginální. Z tohoto popsaného důvodu, tedy pro téměř bagatelní částku, která byla pro oba žalobce, zejména pak pro žalobce a), který je přece jenom vyššího věku než žalobce b), po celou dobu trvání konkurzního řízení „ve hře“ a o níž žalobce a) věděl po část řízení, soud prvního stupně neshledal za důvodné ani hledisko vyššího věku.8. Soud prvního stupně se vypořádal i s předestřenými rozhodnutími, které nevzal za přiléhavé na projednávaný případ pro jejich individuální okolnosti s tím, že zdůraznil, že nadto své zamítavé rozhodnutí nezaložil jenom na nepatrném významu předmětu řízení pro poškozené z důvodu, že se jednalo o konkurzní řízení, nýbrž i na tom, že význam předmětu řízení byl pro žalobce nepatrný i z hlediska částky, která pro ně byla stran možného uspokojení „ve hře“ a tato se podle jeho názoru blížila spíše k částce bagatelního charakteru.9. Podotkl současně, že pro rozhodnutí v projednávané věci není podstatné ani to, zda podkladové řízení mohlo být skončeno hned poté, co v roce 2004–2005 bylo dokončeno zpeněžování konkurzní podstaty, na což také žalobci poukazovali, neboť se posuzuje celková délka řízení, která byla jak žalovanou, tak soudem shledána jako nepřiměřená. Odškodnění, resp. délka řízení se posuzuje ke dni vyplacení přihlášené pohledávky, nikoliv kdy by hypoteticky podkladové řízení mohlo být skončeno.10. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož se žalobcům konstatování porušení práva od žalované v rámci předběžného projednání nároku již dostalo, nezbylo než o uplatněných nárocích rozhodnout zamítavě (výrok I. a II.).11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná (výrok III. a IV.).12. Proti tomuto rozsudku podali každý z žalobců prostřednictvím právního zástupce odvolání zcela shodného znění. Poté, co rekapitulovali závěry soudu prvního stupně, se kterými se neztotožnili, namítali předně, že jde jedině na vrub státu, že nebyla splněna zákonná povinnost podat v přiměřené lhůtě konečnou zprávu a vydáno usnesení o rozvrhu, na jehož základě by bylo vyplaceno plnění. Podotkli, že argumentace soudu prvního stupně odporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , když pouze konstatoval, že ve zmíněné věci byla žalobkyně uspokojena vyšší částkou. Toto však nic nemění na tom, že by princip měl být stejný, pokud jde o posouzení, zda jako věřitelé byli v nejistotě. Navíc v případě žalobce a) je evidentní, že byl v nejistotě i z důvodu svého věku (vysokého věku