53 Co 277/2024-144 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 684 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 24. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II.), a dále že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 soudní poplatek ve výši 1 385 Kč (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení představovaného náklady soudního řízení, které žalobkyně žalované uhradila, avšak následně byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2023, č. j. , spisová značka, , zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. , spisová značka, , kterým byla tato povinnost žalobkyni uložena. Žalovaná měla tyto náklady žalobkyni vrátit, to však neučinila. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, neboť nárok žalobkyně zanikl započtením.3. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku (bod 8. a 9.). Po citaci § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) vyšel z nesporné skutečnosti, že v souvislosti se soudním řízením vedeným před Městským soudem v Praze byly žalované uhrazeny náklady soudního řízení ve výši 27 684 Kč. Náklady řízení jsou přitom samostatným právním titulem, zpravidla závisejícím na úspěchu v daném řízení, vzniklým teprve na základě konkrétního rozhodnutí soudu a nemají veřejnoprávní povahu. Rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla tato povinnost uložena, byl v následném řízení vedeném před Nejvyšším správním soudem zrušen, a proto důvod platby nákladů předchozího řízení odpadl a představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Naproti tomu výše úroku z neoprávněného jednání , správní orgán 2, je založena na rozhodnutí , správní orgán, podle § 254 odst. 1 daňového řádu, a jedná se tak o pohledávku veřejnoprávního charakteru. Započtení takovýchto nároků je podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. , spisová značka, , ale i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 229/98 nepřípustné. Nad rámec právě uvedeného poukázal prvostupňový soud i na to, že podle přehledu platebních poukazů územního pracoviště , správní orgán, byla částka vyplývající z rozhodnutí o výši úroku z neoprávněného jednání , správní orgán 2, č. j. , spisová značka, , na kterou žalovaná hodlala provést zápočet, uhrazena dne 14. 5. 2019. Tento nárok tedy zanikl již v roce 2019, a proto i z tohoto důvodu nebylo možné zápočet provést. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., o povinnosti zaplatit soudní poplatek ze žaloby pak podle § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Nesouhlasila s posouzením zápočtu, který žalovaná provedla vůči nároku žalobkyně, jako zápočtu neplatného. Právní názor soudu prvního stupně je v rozporu s jednáním žalobkyně, která vydala 3 rozhodnutí, jimiž byl žalované přiznán nárok na zaplacení částky v celkové výši 9 054 486 Kč, přičemž pravomocně přiznaný nárok žalobkyně jednostranně započítala na údajný daňový nedoplatek žalované, který navíc nebyl postaven najisto. Žalovaná se tak nachází v situaci, kdy v jednom případě zápočet v pořádku je a ve druhém není, ačkoliv se vždy jedná o pravomocná rozhodnutí orgánů státní správy. Navrhla zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení, resp. zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení.5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že úroky hrazené , správní orgán 2, podle daňového řádu mají veřejnoprávní povahu, když se jedná o příslušenství daně. Jejich povaha je zcela odlišná od civilního závazku, pročež je nelze směšovat. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů řízení.6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Odvolací soud v projednávané věci pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a na skutkové i právní závěry v něm obsažené, podpořené odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nad rámec právě uvedeného k odvolacím námitkám žalované uvádí, že posuzované zápočty mají odlišnou povahu, a proto nelze souhlasit s tím, že je zde rozpor při jejich posouzení. Žalobkyně prováděla zápočet pohledávky na nákladech řízení proti pohledávce žalované na nákladech řízení v souvislosti s řízením vedeným před Městským soudem v Praze sp. zn. , spisová značka, . Jedná se typově o stejné pohledávky na nákladech řízení, jež mají soukromoprávní povahu. Pokud jde o případný zápočet žalobkyně, která na žalované přiznaný úrok podle daňového řádu započetla pohledávku z daňového nedoplatku, je takový zápočet přípustný, jelikož i zde se jedná o pohledávky stejného, v tomto případě ale naopak veřejnoprávního charakteru. V projednávaném případě ale k započtení pohledávek dojít nemohlo, neboť pohledávka žalované byla založena na předpisech práva veřejného (úrok z neoprávněného jednání , správní orgán 2, podle § 254 odst. 1 daňového řádu) a pohledávka žalobkyně má charakter pohledávky soukromoprávní (srov. obdobně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 229/98 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. , spisová značka, ).8. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně nákladového výroku. Soud prvního stupně správně uložil žalované zaplatit částku 1 200 Kč, tj. za 4 úkony právní služby, ačkoli v odůvodnění rozsudku (bod 23.) došel k nesprávné částce 900 Kč, když zjevně při výpočtu přehlédl úkon příprava na jednání. Správně rovněž rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti v souvislosti s podanou žalobou na žalovanou.9. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady odvolacího řízení spočívající ve 3 paušálních náhradách hotových výdajů á 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava a účast u jednání odvolacího soudu) podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. v celkové výši 900 Kč.