68 Co 100/2023-253 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 530 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a z titulu náhrady nákladů řízení uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 1 800 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované částku 1 800 Kč, v obou případech ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).2. Žalobce se peněžitého plnění (původně ve výši 975 000 Kč) domáhal z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Tvrdil, že usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 8. 4. 2009, č. j. , spisová značka, , byla nařízena exekuce na majetek povinného , jméno FO, (dále jen „povinný“), jejímž vedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. K návrhu povinného byla exekuce zastavena usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 17. 9. 2018, č. j. , spisová značka, , a to pro absolutní neplatnost exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu. Škoda představovala rozdíl mezi cenou nemovitostí povinného stanovenou v exekučním řízení a cenou, za kterou byly tyto nemovitosti v exekučním řízení vydraženy. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 8. 2020 povinný postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobce.3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 12. 2021, č. j. 43 C 137/2020-99, bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby co do částky 445 000 Kč zastaveno. Usnesením soudu prvního stupně, vyhlášeným při jednání dne 21. 1. 2022, byla připuštěna změna žaloby, kterou žalobce svůj žalobní požadavek rozšířil o zákonné úroky z prodlení za dobu od 23. 3. 2018 do zaplacení.4. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku (a na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V krátkosti lze shrnout, že vzal za prokázané, že usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 8. 4. 2009, č. j. , spisová značka, , byla podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného dne 5. 11. 2008 rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, , nařízena exekuce na majetek povinného pro vymožení částky 44 802 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, jejímž vedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. V průběhu exekuce byl dne 18. 7. 2017 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného. Dne 22. 3. 2018 proběhla elektronická dražba nemovitostí, v níž byly nemovitosti vydraženy za částku 445 000 Kč. Následně byla vydána usnesení o příklepu a usnesení o rozvrhu, která nebyla napadena odvoláním. Právní mocí usnesení o rozvrhu, tj. dnem 30. 6. 2018, došlo k zániku exekuce, neboť současně došlo k vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce. V červenci 2018 byl vedlejšímu účastníku na straně žalované doručen návrh povinného na zastavení a odklad exekuce. O těchto návrzích bylo rozhodnuto usnesením , Orgán veřejné moci, ze dne 13. 8. 2018, č. j. , spisová značka, , jímž bylo řízení o návrhu na odklad exekuce zastaveno, a usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. , spisová značka, , jímž byla exekuce zastavena. Důvodem zastavení exekuce byla neplatnost rozhodčí doložky, která měla za následek nevykonatelnost rozhodčího nálezu, podle něhož byla exekuce nařízena. Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 21. 2. 2019. Povinný dne 9. 3. 2020 uplatnil nárok na náhradu škody u žalované, která jeho požadavku na zaplacení částky 975 000 Kč nevyhověla. Smlouvou ze dne 14. 8. 2020 povinný postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobce.5. Na zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dovodil, že usnesení o nařízení exekuce není nezákonným rozhodnutím, neboť v době jeho vydání nebylo možno postavit najisto, zda exekuční titul byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Ke sjednocení judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek totiž došlo až v roce 2011, a tedy dva roky poté, co došlo k nařízení exekuce. Odpovědnost státu za žalobcem tvrzenou škodu by ale nevznikla ani v případě, že by usnesení o nařízení exekuce nezákonným rozhodnutím bylo, neboť povinný v době od nařízení exekuce až do 18. 7. 2018 nevyužil žádný procesní prostředek k ochraně svých práv. K tvrzené škodě soud prvního stupně uvedl, že žalobce navzdory poučení ze strany soudu neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že v době prodeje nemovitostí v dražbě za ně bylo možné utržit nejméně částku uvedenou ve znaleckém posudku, obstaraném v exekučním řízení. Neprokázána zůstala i příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a usnesením o nařízení exekuce, neboť povinný měl v době dražby více exekucí, a pokud by nemovitosti nebyly prodány v této exekuci, došlo by k jejich prodeji v rámci dalších exekucí vedených proti povinnému.6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), a procesně úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na její straně byla přiznána náhrada nákladů nezastoupených účastníků (§ 151 odst. 3 o. s. ř.), jejichž výše byla určena dle vyhl. č. 254/2015 Sb.7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně stran absence odpovědnostního titulu a namítal, že změna judikatury působí i zpětně a že soud je oprávněn a zároveň povinen kdykoliv během exekuce z moci úřední zkoumat, zda exekuční titul byl vydán osobou, která k tomu má pravomoc, a zda je vykonatelný. Exekuční soud (soudní exekutor) tak je povinen zkoumat nedostatek pravomoci rozhodce v každém stádiu exekuce a exekuci případně zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Co se týče škody, její výše vychází ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí částkou 975 000 Kč, neboť žalobce nemůže po nových majitelích žádat, aby doložili nový odhad skutečné ceny; dodal, že nemovitosti byly následně prodány za 3 000 000 Kč. Dále žalobce uvedl, že škoda byla způsobena z důvodu nařízení a provedení exekuce, a nabídl tvrzení stran skončení dalších exekučních řízení, v jejichž vedení soud prvního stupně shledával absenci příčinné souvislosti mezi exekučním titulem a vznikem škody. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví.8. Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 68 Co 100/2023-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení II potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení III jej změnil tak, že výše náhrady činí 1 500 Kč, jinak byl i v tomto výroku potvrzen. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.9. Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Se soudem prvního stupně se však shodl v tom, že není splněna podmínka dle § 8 odst. 3 OdpŠk, totiž že povinný nevyužil procesního prostředku způsobilého ochránit jeho právo v době, kdy mohl mít zamýšlený účinek, v poměrech dané věci v době od pravomocného nařízení exekuce do doby prodeje nemovitostí v dražbě. Uvedl, že ani jemu neunikla pasivita povinného v exekučním řízení, jenž ani proti dalším rozhodnutím směřujícím k prodeji nemovitostí v dražbě nijak nebrojil. Doplnil, že žalobce přitom ničeho neuváděl v tom směru, že by byl v projednávaném případě dán důvod, pro nějž by nebylo možno klást povinnému k tíži nevyužití procesního prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk.10. K dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 3215/2023-212, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že svůj závěr o tom, že nebyla splněna podmínka dle § 8 odst. 3 OdpŠk, když žalobce současně netvrdil nic v tom směru, že by byl dán jakýkoliv důvod, pro který by nebylo možno klást povinnému k tíži nevyužití procesního prostředku k ochraně jeho práva, učinil, aniž by žalobce k tvrzení takového důvodu v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě hrozil. V důsledku toho je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se v navazujícím řízení znovu zabýval důvody, pro které povinný jako právní předchůdce žalobce nepodal návrh na zastavení exekuce před jejím provedením.11. V dalším řízení odvolací soud, vázán názorem Nejvyššího soudu, žalobce v rámci přípravy na jednání vyzval usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-235, k tomu, aby uvedl, zda tvrdí, že a jaký byl dán důvod, pro který neb