68 Co 259/2024-108 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů státu. Žalobní tvrzení a argumenty jsou podrobně uvedeny v odst. 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.2. Žalovaná a vedlejší účastník s žalobou nesouhlasí a navrhují její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v odst. 2 a 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku , částka, a vedlejšímu účastníku částku , částka, (výrok II a III). Takto rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že dobu bezmála 14 měsíců nelze mít za přiměřenou, neboť řízení nebylo nikterak složité. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že by pro něj řízení o poskytnutí informace nemělo téměř žádný význam, a zdůrazňuje, že se jednalo o řízení, které se týkalo základního práva na informace a že žalobci svědčí domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Výslovně brojí též proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi ním a vedlejším účastníkem. Poukazuje na to, že vedlejší účastník je subjektem zřízeným na základě zákona, a měly by na něj proto dopadat judikatorní závěry týkající se organizačních složek státu a jejich zastupování ze stran advokátů. Navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalobě bude vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odkazuje na svou již dříve uplatněnou argumentaci a navrhuje, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen.6. Rovněž vedlejší účastník na straně žalované navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožňuje se s jeho závěrem, že délka řízení nebyla nepřiměřená, a proto se neuplatní ani domněnka vzniku nemajetkové újmy. Předmět posuzovaného řízení neměl pro žalobce žádný význam. Žalobce tento význam dovozuje pouze ve vztahu k jakési obecně vymezené skupině osob (veřejnosti, daňovým poplatníkům apod.), nikoliv ve vztahu k sobě. Průběh řízení proto nemohl do jeho práv či právního postavení nijak zasáhnout. Nelze souhlasit ani s tím, že by vedlejší účastník neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Ten je právnickou osobou, jež byla zřízena zákonem a hospodaří s vlastním majetkem, naopak není organizační složkou státu, na kterou by se měla vztahovat žalobcem citovaná judikatura.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K projednání odvolání došlo v nepřítomnosti řádně předvolaného žalobce, který se omluvil a souhlasil s tím, aby bylo jednáno bez jeho účasti (viz podání žalobce ze dne , datum, ).8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již odvolací soud znovu neopakuje) a učinil správný závěr o skutkovém stavu věci. Ten ostatně žalobce ve svém odvolání nijak nezpochybňoval, brojil pouze proti právnímu posouzení věci. Soud prvního stupně správně nahlížel na řízení, jehož předmětem bylo základní právo na informace, jako na jeden celek (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, či nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 a sp. zn. IV. ÚS 3299/20) a jeho délku správně hodnotil z pohledu kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu“), tedy z pohledu složitosti věci, chování žalobce, postupu orgánů státu a rovněž toho, co bylo pro žalobce v tomto řízení v sázce.9. Složitostí řízení se obecně rozumí jak procesní nesnáze, tak i skutkové či hmotně právní složitosti daného případu, a v neposlední řadě též počet instancí, v nichž byla věc projednávána. Řízení ve více instancích totiž délku řízení objektivně prodlužuje (o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, o dobu potřebnou pro jeho posouzení a rovněž dobu potřebnou pro případné zohlednění výsledků přezkumu v dalším postupu v řízení). Zároveň je však třeba přihlédnout i k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních projednávána (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, ). Se soudem prvního stupně je proto třeba souhlasit, že řízení vykazovalo jistou procesní složitost, neboť o žalobcově žádosti dvakrát rozhodoval , jméno FO, fond i odvolací orgán (předseda , jméno FO, fondu) a jedenkrát byla projednávána v přezkumném řízení vedeném Úřadem pro ochranu osobních údajů. Tuto složitost je třeba do hodnotících úvah promítnout. Stejně tak je ale třeba do nich - v rámci hodnocení jinak plynulého postupu všech orgánů - zahrnout, že důvodem kasačního rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů bylo mimo jiné i nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, vinou čehož bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné.10. Dalším z kritérií, které soud při hodnocení délky řízení zvažuje a které se jeví jako zcela zásadní, je význam řízení pro poškozeného z hlediska toho, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce (případně existence a činnosti právnické osoby). Dle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ) v řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, naopak jde-li o situaci, kdy žadatel informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně jen nepatrný. V nyní souzené věci žalovaná i vedlejší účastník poukazovali na to, že požadovaná informace se žalobce nijak netýkala, neměla jakýkoliv vliv na jeho existenci či chod, ani se jinak nedotýkala jeho právní sféry. Sám žalobce k tomu uváděl, že zveřejnění poskytnuté informace by mohlo posloužit případným žadatelům o podpory , jméno FO, fondu jako jinde neexistující vzor úspěšné žádosti a správného vyúčtování. Je evidentní, že se nejednalo o informaci, kterou by žalobce hodlal využít pro bezprostřední realizaci svého subjektivního práva a která by mohla mít důležitý dopad na jeho záležitosti.11. Po uceleném zhodnocení vzájemného působení výše uvedených faktorů je možno přijmout závěr, že postup orgánů státu odpovídal procesní složitosti věci, a byť byl ovlivněn i pochybením, které je třeba klást k jejich tíži (viz shora), lze s ohledem na zcela nepatrný význam řízení pro žalobce hodnotit délku řízení – zahájeného žádostí ze dne , datum, a ukončeného rozhodnutím , jméno FO, fondu ze dne , datum, - jako přiměřenou. Závěr soudu prvního stupně, že nebyl naplněn již první z odpovědnostních předpokladů na straně státu, je proto správný. Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se zkoumáním dalších podmínek, za nichž lze zadostiučinění za nemajetkovou újmu poskytnout, jakož i formou tohoto zadostiučinění, neboť závěr o absenci nesprávného úředního postupu musí nutně vést k zamítnutí žaloby.12. Ve světle uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně rovněž správného akcesorického výroku o nákladech řízení. Namítal-li žalobce, že vedlejšímu účastníku by neměla být náhrada nákladů právního zastoupení přiznána, nelze mu přisvědčit. Vedlejší účastník nemá postavení subjektu, jenž by hospodařil s majetkem státu a k hájení svých zájmů byl personálně i finančně zajištěn ze státního rozpočtu (je právnickou osobou zřízenou zákonem a hospodařící s vlastním majetkem; § 31 zákona č. 321/2004 Sb.), a není důvod neuznat mu náklady vzniklé právním zastoupením jako účelně vynaložené.13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž náleží procesně úspěšné žalované i vedlejšímu účastníku na její straně náhrada nákladů řízení v plné výši.14. Žalovaná, která nebyla v řízení zastoupena, má právo na náhradu za 2 úkony: 1) vyjádření k odvolání žalobce a 2) účast u jednání odvolacího soudu dne , datum, v paušální výši , částka, za úkon (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.). Náklady žalované v odvolacím řízení tedy výsledně činí , částka,