72 Co 161/2024 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila a) žalobci částku 23 019,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a v rozsahu žalobcova požadavku na zaplacení částky 76 980,20 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalované, aby zaplatila b) žalobkyni částku 34 401,22 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a ohledně požadavku b) žalobkyně na zaplacení částky 65 598,78 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok V), žalované pak uložil zaplatit c) žalobkyni částku 43 688 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 56 312 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (VIII) a konečně zavázal žalovanou povinností zaplatit d) žalobkyni částku 21 885,86 Kč s příslušenstvím (výrok X) a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 78 114,14 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok XI). Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žalovaná je povinná zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 17 705,80 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výroky III, VI, IX a XII). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobách, které žalobci odůvodnili tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 jim byla způsobená nemajetková újma, kterou každý z nich žádal odškodnit částkou 100 000 Kč.2. Takto soud prvního stupně rozhodl o čtyřech spojených žalobách, které žalobci odůvodnili shodným tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 jim byla způsobená nemajetková újma, kterou každý z nich žádal odškodnit částkou 100 000 Kč.1. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování prvostupňový soud zjistil, že řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 zahájila dne 12. 4. 2002 , Orgán veřejné moci, návrhem na prohlášení konkurzu na majetek společnosti , právnická osoba, . Dále soud prvního stupně popsal průběh předmětného řízení s tím a) žalobce se do toho řízení přihlásil dne 23. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 228 802,70 Kč, b) žalobkyně dne 13. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 334 520,50 Kč, c) žalobkyně dne, Anonymizováno, 12. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 1 053 063 Kč a d) žalobkyně dne 18. 11. 2002 s pohledávkou ve výši 212 820 Kč. Dne 30. 9. 2002 proběhlo přezkumné řízení a také schůze konkurzních věřitelů. Řízení se zúčastnilo celkem patnáct tisíc věřitelů, přičemž podstatná část z nich byly občané Slovenské republiky a nadto šest set věřitelů v průběhu řízení zemřelo a proto bylo třeba vyčkat na ukončení dědických řízení. Nadto bylo třeba čekat na výsledky tisíc třicet dvou incidenčních sporů, které proběhly na více stupních soudní soustavy. Celková výše pohledávek činila 2 685 433 820,04 Kč. Přezkumná jednání se konala 30. 9. 2002, 26. 5. 2006, 17. 12. 2007 a 16. 12. 2008. Dvakrát byla správci konkursní podstaty uložená pokuta za nesplnění povinnosti zpracovat částečný rozvrh. Konkurznímu soudu pak bylo vytknuto, že jeho spolupráce se správcem konkurzní podstaty nebyla dostatečně konstruktivní, což vedlo předsedu Městského soudu v Praze k rozhodnutí, kterým dne 6. 6. 2018 přidělil danou věc jinému soudci. Na základě rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2022, a) žalobce obdržel dne 10. 1. 2023 vypořádání pohledávky ve výši 23 019,80 Kč, b) žalobkyně dne 10. 1. 2023 ve výši 34 401,00 Kč, c) žalobkyně dne 6. 2. 2023 ve výši 109 332,64 Kč a d) žalobkyně dne 31. 7. 2023 ve výši 21 885,86 Kč. Dne 16. 12. 2022 žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou hodnoceného řízení, každý ve výši 100 000 Kč. Žalovaná na tyto výzvy reagovala stanovisky ze dnů 17. 5. 2023 a 30. 5. 2023, jimiž poskytla žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.2. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1, § 13 odst. 1, a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdŠkp“), a poté s odkazem na stávající judikaturu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Hodnocené konkurzní řízení, které trvalo ve vztahu k a) žalobci dvacet let a čtyři měsíce (ode dne 23. 8. 2002, kdy se do něj přihlásil se svou pohledávkou, do dne 10. 1. 2023, kdy obdržel vypořádání této pohledávky), ve vztahu k b) žalobkyni rovněž dvacet let a čtyři měsíce (ode dne 13. 8. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 10. 1. 2023, kdy obdržela vypořádání této pohledávky), ve vztahu k c) žalobkyni dvacet let a pět měsíců (ode dne 12. 8. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 6. 2. 2023, kdy obdržela vypořádání pohledávky) a ve vztahu k d) žalobkyni dvacet let a osm měsíců měsíce (ode dne 18. 11. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 31. 7. 2023, kdy obdržela vypořádání této pohledávky) soud prvního stupně shledal, i přes extrémní složitost tohoto řízení, jako nepřiměřeně dlouhé. V nepřiměřené délce posuzovaného řízení tak soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup, v jehož důsledku žalobci trpěli nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení. Dále soud prvního stupně zkonstatoval, že se na délce řízení, které je řízením specifickým, podílela jeho extrémní skutková, právní i procesní složitost (patnáct tisíc věřiteli, z nichž šest set zemřelo, takže bylo třeba čekat na výsledky dědických řízení a nadto i na výsledky tisíce incidenčních sporů, které). Průběh konkurzního řízení soud prvního stupně shledal jako plynulý, protože jeho jednotlivé úkony na sebe přiměřeně časově navazovaly, vyjma období, kdy do určité míry nefungovala spolupráce mezi konkurzním soudem a správcem konkurzní podstaty a proto byla věc přidělená jinému soudci. Soud prvního stupně, který sice posoudil délku hodnoceného řízení jako extrémní, nicméně význam tohoto řízení shledal pro žalobce jako snížený (pro částky, o které jim šlo) z uvedených důvodů stanovil základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále pak ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Takto vypočtenou základní částku finančního zadostiučinění prvostupňový soud poté snížil o 75 % pro popsanou složitost věci, dále ji zvýšil o 10 % pro podíl soudu na celkové délce řízení a následně jí snížil o 20 % pro nízký význam řízení pro žalobce. Soud prvního stupně tedy výsledně uložil žalované, aby poskytla a) žalobci zadostiučinění ve výši 23 019,80 Kč s příslušenstvím a v rozsahu žalobcova požadavku na zaplacení částky 76 980,20 Kč žalobu zamítl, b) žalobkyni přiznal zadostiučinění ve výši 34 401,22 Kč s příslušenstvím a ohledně jejího požadavku na zaplacení částky 65 598,78 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, c) žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 43 688 Kč s příslušenstvím a ohledně jejího požadavku na zaplacení částky 56 312 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a konečně uložil žalované, aby odškodnila d) žalobkyni částkou 21 885,86 Kč s příslušenstvím a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 78 114,14 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“).3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho vyhovujícím výrokům, podala žalovaná včasné odvolání. V něm předně zopakovala své přesvědčení, že význam hodnoceného řízení byl pro žalobce pouze zanedbatelný. Prakticky od počátku předmětného řízení totiž bylo zřejmé, že z předluženého majetku úpadce může každý z věřitelů obdržet (na vypořádání své pohledávky) pouze velmi nízkou částku. Vzhledem k tomu, že konkurzní řízení nelze podřadit pod řízení s obecně vyšším významem, jeho význam se tak odvíjel od rozsahu uspokojení vymáhaných pohledávek. Lze tudíž shrnout, že žalobci, kteří měli jistotu v tom, že disponují vůči úpadci správcem konkurzní podstaty uznanou pohledávkou, byli v nejistotě pouze ohledně míry uspokojení této pohledávky. Nadto žalobci, stejně jako všichni ostatní věřitelé, byli v průběhu hodnoceného řízení průběžně seznamovaní s aktuálním stavem jak majetku konkurzní podstaty, tak i přihlášených pohledávek. Lze tedy shrnout, že žalobci od počátku věděli, že řízení bude pro svou složitost dlouho trvat a míra uspokojení jejich pohledávek bude velmi malá. Pakliže soud prvního stupně tyto skutečnost pominul, je jeho rozhodnutí rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Závěrem žalovaná poukázala na rozhodovací praxi odvolacího soudu ve věcech