11 Co 268/2025-410 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení, co do částky 127 118 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 921 534 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zavázal žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 368 912 Kč (výrok III.) a uložil účastníkům povinnost zaplatit státu náklady řízení - žalovanému ve výši 2 200 Kč a žalobkyni ve výši 300 Kč (výrok IV., V.).2. Soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah rozhodnutí v jeho průběhu vydaných a vycházel ze zjištění, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, . Komunikace , adresa, a , Jméno žalobkyně B, jsou místními komunikacemi, přilehlá parkoviště i přilehlé chodníky jsou jejich součástí, nachází se na části pozemku parc. č. , číslo, o výměře 3 446,10 m², jejich vlastníkem je žalovaný. Žalobkyni byly na základě tří hospodářských smluv ze dnů 28. 2. 1977, 1. 4. 1977 a 23. 3. 1981 předány pozemky k bezplatnému trvalému užívání v dotčeném území a v rozsahu, jak jej soud prvního stupně specifikoval v bodě 28 napadeného rozsudku. Hranice a výměra pozemku parc. č. , číslo, se následně v průběhu času měnily (docházelo k odlučování pozemků a k připojování pozemků), pozemek parc. č. , číslo, měl ke dni 1. 7. 2000 výměru 102 276 m² a byl vytvořen z původních pozemků parc. č. , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, a , číslo, , tehdejší pozemky parc. č. , číslo, a , číslo, svými plochami nezasahují do plochy pozemku parc. č. , číslo, v jeho podobě v době, za kterou je žádáno bezdůvodné obohacení. Ostatní pozemky, které tvořily rozhodnou plochu pozemku parc. č. , číslo, v rozhodné době, byly žalobkyni svěřeny uvedenými hospodářskými smlouvami do trvalého užívání. Žalobkyně požádala , orgán, žádostí ze dne 29. 6. 2001 o změnu práva trvalého bezplatného užívání na právo vlastnické, a to mj. ve vztahu k pozemku parc. č. , číslo, . Žalobkyně a Česká republika jednající , právnická osoba, sepsaly dne 17. 4. 2019 souhlasné prohlášení, ve kterém uvedly, že vzhledem ke splnění podmínek dle § 879c obč. zák. došlo mj. u pozemku parc. č. , číslo, k přechodu práva trvalého užívání na právo vlastnické, na základě tohoto prohlášení došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro žalobkyni. V roce 1966 se již v daném místě nacházely komunikace odpovídající nynějším komunikacím , adresa, a , Jméno žalobkyně B, , na části komunikace , Jméno žalobkyně B, se nachází tzv. parkovací zálivy, tedy místa pro zaparkování vozidel, jedná se o zóny rezidentní a smíšené. Znalecký posudek znalce , tituly před jménem, , jméno FO, předložený žalovaným stanovil obvyklé nájemné za část pozemku parc. č. , číslo, , na níž se nachází předmětné komunikace s chodníky a parkovacími místy, za období od 11. 8. 2017 do 31. 12. 2019 částkou 921 534 Kč (110,54 Kč/m²/rok). Znalce , tituly před jménem, , jméno FO, soud prvního stupně vyslechl, obsah jeho výpovědi zrekapituloval v bodě 39 napadeného rozsudku. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 9 a § 12 zákona o pozemních komunikacích, § 70 hospodářského zákoníku, § 879c obč. zák. a § 2991 a § 2999 o. z. a konstatoval, že komunikace , adresa, a , Jméno žalobkyně B, jsou místními komunikacemi, k nim přilehlé chodníky a parkoviště jsou jejich součástmi, jejich vlastníkem je žalovaný. Poukázal na závazné právní názory obsažené v předchozích dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu a uvedl, že je nerozhodné, kdy došlo k deklaratornímu zanesení vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, vlastnické právo dle § 879c obč. zák. vzniklo přímo ze zákona splněním podmínek tam uvedených, uplatněný nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně splnila podmínky transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické, žalovaný tak měl v rozhodné době na pozemku vlastněném žalobkyní umístěny bez právního titulu stavby, a vzniklo mu tak na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. K výtce žalovaného, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že právo trvalého užívání k části pozemku nacházející se pod komunikacemi nemohlo vzniknout, neboť již v době sepisu hospodářských smluv se na dotčené části pozemků komunikace nacházely, uvedl, že s touto námitkou se již vypořádal odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí, a dále doplnil, že žalobkyni byly odevzdány do trvalého užívání pozemky tvořící celý pozemek parc. č. , číslo, v jeho rozloze a polohovém určení k rozhodné době, stát odevzdal i tu část pozemku, na které se nacházely místní komunikace, i k této části pozemku tedy vzniklo právo trvalého užívání, toto právo není vázáno na faktické využití pozemku, bylo pouze na státu, v jakém rozsahu právo trvalého užívání zřídí a zda jeho součástí učiní i tu část pozemku, která byla zastavěna místními komunikacemi, či nikoliv. Tímto způsobem stát postupoval i v jiných případech v dané lokalitě, kdy přistoupil pouze k odevzdání dílců pozemků, a nic mu proto nebránilo tak postupovat i v případě dotčených pozemků. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, ta byla pro rozhodnou dobu určena znaleckým posudkem znalce , tituly před jménem, , jméno FO, ve spojení s jeho výpovědí před soudem a činí za rozhodné období 921 534 Kč. Tuto výši nakonec respektovala i žalobkyně, která nad rámec této částky vzala podanou žalobu zpět, a proto soud výrokem I. napadeného rozsudku v této části řízení zastavil. Ve zbývající části výrokem II. žalobě vyhověl a při rozhodování o nákladech řízení zohlednil s poukazem na § 146 odst. 2 o. s. ř. rozsah, v němž žalobkyně vzala žalobu zpět, který posoudil jako její neúspěch, a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 76 %, přičemž tyto náklady jsou tvořeny zaplacenými soudními poplatky a náklady právního zastoupení. O nákladech řízení státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.3. Rozsudek napadly odvoláními obě strany sporu. Žalobkyně brojila toliko proti výroku o nákladech řízení a nákladech řízení státu s tím, že soud prvního stupně měl postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť byla se svou žalobou co do základu nároku zcela úspěšná, výše plnění závisela na znaleckém posudku, žalobkyně v reakci na jeho závěry vzala žalobu částečně zpět, což však nelze považovat za její neúspěch. Závěrem navrhla, aby odvolací soud ohledně nákladových výrocích rozsudek změnil a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení.4. Žalovaný namítal, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že právo trvalého užívání nemohlo platně vzniknout k té části předmětného pozemku, kde již od roku 1966 byly umístěny místní komunikace, z hospodářských smluv o zřízení práva trvalého užívání nelze dovodit, že by se toto právo vztahovalo i na část pozemku využívanou jako veřejná komunikace. Žalobkyně mohla svěřený majetek užívat pouze za účelem výstavby , místo, , část zastavěnou komunikacemi však žalobkyně nikdy neudržovala, nevyužívala a ani neobhospodařovala, nemohlo jí tak vzniknout ani vlastnické právo k této části pozemku. Judikatura zmíněná odvolacím soudem v předchozích rozhodnutích neřeší situaci, zda může dojít k transformaci tvrzeného trvalého užívacího práva na právo vlastnické v případě, kdy je po celou dobu trvání užívacího práva na pozemku umístěna stavba ve vlastnictví třetí osoby, a to dokonce veřejně prospěšná stavba komunikace. V daném případě se tedy nejednalo o volný pozemek, ale o pozemek zastavěný stavbou ve vlastnictví třetí osoby. Poukázala rovněž na závěry judikatury Nejvyššího soudu k § 879c obč. zák. s tím, že smyslem tohoto ustanovení nebyl takový důsledek, který by se příčil hospodářskému životu, výkonu práv a vytvářel neřešitelné situace příčící se účelnému využití spojení budov nebo staveb a pozemků na ně navazujících, přičemž napadený rozsudek vytváří pro žalovaného neřešitelnou situaci. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.5. Žalobkyně, ve vyjádření uvedla, že se zásadní námitkou žalovaného se soudy již vypořádaly, a poukázala na obsah napadeného rozsudku i předchozího kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu v těchto rozhodnutích označila za přiléhavé. Zdůraznila, že bylo na vůli a rozhodnutí státu, jakou plochu pozemků hospodářskými smlouvami žalobkyni k trvalému užívání svěří a v jakém rozsahu právo trvalého užívání vymezí, pokud by stát chtěl vymezit pouze část pozemku, kterou by žalobkyni svěřil, mohl tak učinit, když takový postup zvolil v jiných případech v dané lokalitě. Pozemky se nacházejí v místech, na kterých byla již v padesátých letech minulého století na základě rozhodnutí národního výboru zahájena výstavba jednoho z největších , místo, v ČR, projekt výstavby nadto počítal s vybudováním parkoviště v jižní části pozemku na hranici s ulicí , Jméno žalobkyně B, , žalobkyně tak historicky komunikaci i parkovišt