11 Co 301/2025-108 — Městský soud v Praze

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 9 877 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 877 Kč od 19. 10. 2024 do 30. 10. 2024 (výrok II.); co do částky 59 849 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 715,50 Kč (výrok IV.)2. Soud vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobce dne 17. 4. 2024 u žalované předběžně uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 69 726 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o žádosti žalobce o nahlížení do spisů vedených , orgán, , Krajskou pobočkou v , adresa, , týkajících se dávek a příspěvků, o které žádala či které čerpala , jméno FO, (dále též jen „žádost o nahlížení do spisu“). Nesporným též bylo, že žalovaná konstatovala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona 82/1998 Sb.; s ohledem na tento závěr žalovaná poskytla žalobci omluvu za porušení práva a peněžité zadostiučinění v částce 9 877 Kč, kterou žalobci uhradila 30. 10. 2024.3. Ohledně (rovněž nesporného) průběhu posuzovaného řízení soud uvedl, že započalo dne 29. 1. 2023 žádostí žalobce o nahlížení do spisů, kterou žalobce odůvodnil probíhajícím soudním řízením ve věci žaloby podané dotčenou osobou; uvedl, že je věřitelem dotčené osoby, neboť mu dluží na nájemném, a domnívá se, že ve spisech mohou být údaje týkající se majetkových poměrů či nákladů na bydlení, které mohou souviset se soudem projednávanou věcí. Usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. , číslo, , , orgán, rozhodl, že nahlížení do spisů neumožní, neboť žalobce neprokázal právní zájem nebo jiný vážný důvod. Rozhodnutí , orgán, odůvodnil tím, že nevede spisy, ve kterých by dotčená osoba dokládala informace týkající se bydlení, či ve kterých by byly skutečnosti týkající se bydlení či životních nákladů. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 6. 3. 2023 (č. j. , číslo, ) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalobce dne 13. 3. 2023 podal žalobu ke Krajskému soudu v , adresa, (dále též „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 25. 1. 2024 (č. j. , spisová značka, ) rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Krajský soud aproboval způsob, jakým , orgán, i odvolací orgán vypořádaly důvody a námitky, avšak dospěl k závěru, že se správní orgány nezabývaly tvrzením, že již samotné jednání vůči , orgán, vylučuje údajně účelové tvrzení dotčené osoby o neporozumění elementárním právním jednáním. Dne 4. 3. 2024 byl spisový materiál vrácen a dne 12. 4. 2024 odvolací orgán (rozhodnutím č. j. , číslo, ) zrušil usnesení , orgán, ze dne 8. 2. 2023 (č. j. , číslo, ) a vrátil věc k dalšímu řízení. Následně , orgán, v souladu s rozhodnutím odvolacího orgánu dopisem ze dne 16. 7. 2024 žalobce vyrozuměl o možnosti nahlédnout do spisové dokumentace. Spisová dokumentace byla připravena k nahlédnutí dne 2. 8. 2024 u , orgán, a v termínu dle potřeb žalobce. Dopisem ze dne 25. 7. 2024 žalobce požádal , orgán, o poskytnutí spisové dokumentace naskenováním či s případnou možností úpravy k zaslání poštou nebo elektronicky, přičemž odkázal na platnou judikaturu. Dopisem ze dne 29. 7. 2024 , orgán, žalobci sdělil, že nelze požadovat, aby správní orgán kopii spisu zasílal do datové schránky, nadále trvá možnost nahlédnout do spisu u správního orgánu.4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 22 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a shledal, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 OdpŠk a současně k porušení základního práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“) konstatoval, že takové porušení je spojeno s právní domněnkou vzniku nemajetkové újmy. Ohledně významu řízení pro žalobce – jakožto hlediska nejpodstatnějšího – shledal, že řízení postrádalo pro žalobce reálný praktický přínos; jak správní orgán, tak , orgán, v rámci rozhodnutí o odvolání, již dříve konstatovaly, že spis neobsahuje žádné pro žalobce relevantní informace využitelné v jeho civilním sporu. Tato okolnost navíc byla žalobci sdělena již prvním rozhodnutím , orgán, ze dne 8. 2. 2023, tedy po 10 dnech od podání žádosti. Od tohoto okamžiku nemohl být žalobce v nejistotě o výsledku řízení, neboť mu bylo sděleno, že požadované informace, dle jeho tvrzení důležité pro jeho civilní řízení, v předmětných spisech nejsou. Řízení mělo čistě formální charakter a v zásadě nesloužilo k ochraně konkrétního subjektivního práva žalobce. Jednalo se o řízení standardní povahy, přičemž formu a výši zadostiučinění nelze mechanicky odvozovat z délky řízení, nýbrž je třeba vycházet z individuálních okolností věci, zejména z toho, co bylo pro účastníka „v sázce“. Proto soud uzavřel, že se jedná o výjimečný případ ve smyslu judikatury (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ), kdy je přiměřenou formou satisfakce toliko konstatování porušení práva. Vzhledem k tomu, že žalovaná tuto formu satisfakce žalobci poskytla, a nad to mu poskytla též zadostiučinění peněžní, soud řízení (v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby) zastavil, vyhověl žalobě ohledně části příslušenství, ve zbývající části žalobu zamítl a přiznal žalobci náklady řízení.5. Žalobce ve včasném odvolání (do výroků III. a IV.) a v jeho doplnění ze dne 9. 7. 2025 namítal, že výsledek řízení byl postaven najisto až ukončením řízení. Dle žalobce je rozsudek projevem zmatečnosti a dezorientace soudu v problematice; byť soud došel k závěru, že postačuje konstatování porušení práva, pak implicitně s ohledem na výroky č. I a II rozhodnutí je nutno vycházet ze závěru, že soud přiznal nárok na finanční formu odškodnění. Žalobce též poukázal na růst průměrného platu soudců a na růst průměrné mzdy zaměstnanců s tím, že částka odškodnění v intervalu 15 000 až 20 000 Kč/rok, vycházející ze Stanoviska, s ohledem na plynutí času (a růst platů a mezd) nepředstavuje přiměřené odškodnění a setrvávání na tomto rozpětí je projevem bezduchého formalismu. Dále žalobce (aniž by tento argument rozvedl) vytkl soudu ignorování závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1536/11. Žalobce též namítal, že soud nesprávně právně posoudil výši nákladů řízení, když jednak pominul časovou působnost advokátního tarifu a nepovažoval za úkon právní služby částečné zpětvzetí žaloby, jednak vycházel formalisticky z advokátního tarifu, jenž je podzákonnou normou, která v otázce přiznání náhrady nákladů řízení za řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. od 1.1.2025 je konstruovaná protiústavně, kdy se jedná o další překážku uplatňování nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Ohledně lhůty k plnění žalobce uvedl, že v právní státě si nemá stát „vyžebrávat“ výjimky z obecného pravidla. Proto žalobce navrhl, aby mu odvolací soud přiznal další finanční odškodnění a náklady řízení před soudy obou stupňů.6. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroku IV). uvedla, že v rámci interního procesu došlo k mírnému opoždění při výplatě přiznané částky. Ačkoliv byla žaloba podána důvodně, byl žalobce převážně neúspěšný, žádnému z účastníků řízení by tak nemělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení; proto navrhla, aby byl výrok IV. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.7. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná uvedla, že s výjimkou výroku IV. se s rozsudkem ztotožňuje. K argumentaci žalobce týkající se nevalorizování částek peněžitého odškodnění nemajetkové újmy poukázala rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024.8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že je zjevně bezdůvodné, a to s ohledem na konstantní judikaturu, která dovodila, že úspěch žalobce co do základu je důvodem pro přiznání náhrady nákladů řízení ve 100% rozsahu. I na úrovni odvolacího soudu je nutno, aby soud vycházel z úspěchu poškozeného v řízení, pokud se svým odvoláním, byť i jen částečně, uspěje.9. V doplnění odvolání ze dne 26. 11. 2025 žalobce rozvedl svou argumentaci ve prospěch návrhu na přiznání nákladů odvolacího řízení; v této souvislosti též poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2025, č. j. , spisová značka, . Dále žalobce namítal, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 je diskriminační a chránící stát.10. Žalovaná se z účasti při jednání odvolacího soudu omluvila, o odročení jednání nežádala, bylo proto jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“). K oml