12 Co 148/2025-506 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že jednotka č. , číslo, , byt, vymezená v budově č. p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, , jednotka č. , číslo, , jiný nebytový prostor, vymezená v budově č. p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, , vše zapsáno na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, , vedeném Katastrálním úřadem pro , veřejnoprávní korporace, , Katastrálním pracovištěm , adresa, a spoluvlastnický podíl o velikosti 1/79 na jednotce č. , číslo, , garáž, vymezené v budově č. p. , číslo, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, , zapsané na LV č. , číslo, pro k. ú. , adresa, , obec , adresa, vedeném Katastrálním úřadem pro , veřejnoprávní korporace, , Katastrálním pracovištěm , adresa, (dále také jen „předmětné nemovitosti“), náleží do společné jmění žalobkyně a žalovaného.2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů. V odůvodnění žaloby uvedla, že manželé uzavřeli dne , datum, v , místo, manželství, ke dni podání návrhu však manželka žila v , místo, a manžel v České republice. Manžel po uzavření manželství uzavřel se , společnost, , IČO , IČO, , kupní smlouvu, na základě které na něj uvedená společnost převedla vlastnické právo k předmětné nemovitosti za částku 8 150 000 Kč. Nákup byl financován z části z finančního svatebního radu věnovaného oběma účastníkům nevlastním otcem žalovaného (záloha na kupní cenu) a z části hypotečním úvěrem. Nemovitost byla pořizována do společného jmění manželů, není však takto zapsána v katastru nemovitostí. Žalobkyně se na žádost žalovaného dne 6. 5. 2017 přestěhovala do České republiky a manželé následně bydleli s matkou žalovaného a do 19. 11. 2017 i s nevlastním otcem žalovaného. Žalobkyně opustila zaměstnání v , místo, a ztratila tak jediný zdroj příjmů, účastníci se však dohodli, že žalovaný bude finančně zabezpečovat chod domácnosti včetně splátek úvěru, neuzavřeli proto ani dohodu o zúžení SJM, místo toho dne 10. 9. 2016 uzavřeli dohodu, podle níž veškerý majetek nabytý za trvání manželství náleží do SJM. Soužití s matkou žalovaného bylo složité, proto se účastníci chtěli přestěhovat do předmětného bytu, žalovaný navrhl, aby žalobkyně do okamžiku zařízení předmětného bytu počkala v , místo, , žalobkyně proto podle plánu dne 6. 5. 2018 odcestovala do , místo, s tím, že se vrátí 24. 6. 2008. Dne 22. 6. 2018 jí však žalovaný zaslal e-mail, ve kterém jí oznámil konec manželství a požádal ji, abych se již nevracela. Žalobkyně se však přesto vrátila, ale žalovaný s ní již odmítal komunikovat a odepíral jí přístup do předmětných nemovitostí. Poté se žalobkyně vrátila zpět do , místo, . Žalobkyně zdůraznila, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán pouze žalovaný.3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem a sleduje pouze ekonomický zájem. Manželství účastníků již bylo pravomocně rozvedeno ke dni 29. 3. 2024 a žalobkyně žije trvale v , místo, . Otázka určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem by měla být řešena jako předběžná otázka v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Zdůraznil, že předmětné nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví, neboť pouze on byl stranou kupní smlouvy a nákup financoval ze svých výlučných prostředků. Žalobkyně také neunesla důkazní břemeno o tom, že předmětné nemovitosti patří do společného jmění manželů. Nákup nemovitostí byl financován z darů od nevlastního otce žalovaného ve výši 1 000 000 Kč a zároveň z hypotečního úvěru, jehož splátky byly hrazeny z darů od matky žalovaného, ale z účtu žalovaného. Nárok žalobkyně na požadovaném určení je navíc šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, neboť manželství účastníků trvalo fakticky pouhé dva roky, z čehož pouze jeden rok žili účastníci ve společné domácnosti v , místo, . Žalobkyně se o nabytí společného majetku nijak nezasloužila.4. Soud I. stupně, konstatoval, žalobkyně má , název, státní příslušnost a žalovaný státní příslušnost České republiky a na základě těchto skutečností dovodil svoji pravomoc k projednání věci z ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a rozhodné právo, tj. české právo, z ust. § 49 odst. 3 téhož zákona.5. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovým zjištěním obsaženým v odst. 7 až 12 napadeného rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že účastníci uzavřeli v , místo, dne , datum, manželství. Jejich manželství bylo rozvedeno a rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 30. 8. 2023, č. j. , spisová značka, , který nebyl právní moci dne , datum, . Dne 22. 3. 2017 podepsal žalovaný jako kupující se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako prodávajícím smlouvu, na základě které mělo být na žalovaného převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem za částku 8 150 000 Kč. Žalovaný ve smlouvě prohlásil, že předmětné nemovitosti nabývá do společného jmění manželů. Žalovaný byl následně jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán do katastru nemovitostí dne 3. 5. 2017 s účinky zápisu ke dni 5. 4. 2017. Nemovitosti byly financovány částkou 1 000 000 Kč představující dar od nevlastního otec žalovaného žalovanému a úvěrem od , právnická osoba, , přičemž jednotlivé splátky úvěru byly spláceny v období od srpna 2019 do listopadu 2020 z účtu žalovaného s příchozími platbami od matky žalovaného a od prosince 2020 do února 2021, z účtu matky žalovaného.6. Soud I. stupně s odkazem na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/201 dovodil, že žalobkyně měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí evidován pouze žalovaný.7. Dále s odkazem na ust. § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na ust. § 709 o. z. a na ust. § 710 o. z. a na rozsudek Nejvyššího soudu 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021 dovodil, že žalovanému se podařilo prokázat, že předmětné nemovitosti patří do jeho výlučného vlastnictví, a to z toho důvodu, že jejich nákup byl financován z darů nevlastního otce žalovaného ve prospěch žalovaného a ve zbytku z úvěru, který žalovaný hradil z finančních prostředků darovaných mu jeho matkou. Proto se jednalo o výjimku podle § 709 odst. 1 písm. b) o. z. Dále uvedl, že úvěr převzal žalovaný za trvání manželství i bez souhlasu žalobkyně, jednalo se proto o výlučný dluh žalovaného. S ohledem na uvedené okolnosti proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalovaného.9. O nákladech státu rozhodl podle ust. 148 odst. 1 o. s. ř. v neprospěch neúspěšné žalobkyně.10. Proti napadenému rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně. Zdůraznila v něm, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem dne 3. 5. 2017 s právními účinky ke dni 5. 4. 2017, tedy za trvání manželství, a to na základě kupní smlouvy ze dne 23. 3. 2017. Namítala v něm, že kupní cena předmětných nemovitostí byla hrazena ze společných prostředků, jednak z daru od otce žalované poskytnutého oběma účastníkům řízení a ze společného hypotečního úvěru, který byl čerpán až po uzavření manželství. Úvěr byl splácen v období od dubna 2017 do srpna 2019 ze společných prostředků obou účastníků řízení a až od srpna 2019, po zahájení tohoto řízení, začala splátky hradit matka žalovaného. Před soudem I. stupně nebylo zjištěno, že by žalovaný převzal úvěr bez souhlasu žalobkyně. Takovou skutečnost v řízení ani nikdo z účastníků netvrdil. I tak by však předmětné nemovitosti náležely do společného jmění manželů, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2008/2020. S ohledem na uvedené důvody proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že by žalobě vyhověl a zároveň, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.11. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že dar ve výši 1 000 000 Kč byl darován výlučně žalovanému a byl hrazen z dalších výlučných prostředků žalovaného, které žalovaný získal darem. Návrh žalobkyně považoval za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, neboť manželství trvalo pouze dva roky a žalobkyně se o nabytí předmětných nemovitostí nijak nezasloužila. Po dobu soužití manželů nepracovala a živil ji pouze žalovaný. Závěry rozsudku soudu I stupně považoval za správné a navrhl jeho potvrzení a aby žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.13. Soud I. stu