17 Co 280/2025-115 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 248,66 Kč od 1. 7. 2021 do 30. 9. 2021, s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 10. 2021 do 30. 10. 2021, s úrokem 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 31. 10. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 11. 10. 2021 do zaplacení, a částku 144 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 508 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.). Opravným usnesením ze dne 15. 7. 2025 bylo opraveno záhlaví rozsudku (byl doplněn údaj o právním zástupci žalobkyně).2. Žalobkyně se v řízení domáhala částky 50 000 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentu a částky 144 Kč z titulu nepovoleného debetu na běžném účtu žalovaného.3. Žalovanému byl v řízení ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu. Prostřednictvím opatrovníka žalovaný namítl, že žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a smlouva o úvěru je proto absolutně neplatná, dále vznesl námitku promlčení.4. Soud I. stupně vzal za prokázané, že dne 28.5.2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným Rámcovou smlouvu č. , číslo, , na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal, že bude disponovat s penězi na běžném účtu jen do výše dostupného zůstatku a udržovat na běžném účtu tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a pokud se dostane do minusu, zaplatí příslušnou částku do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzván. Dne 28.5.2021 uzavřela žalobkyně se žalovaným rovněž Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě, kterým poskytla žalovanému na jeho žádost úvěr, takzvaný kontokorent, do výše 50 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím přečerpání na svém běžném účtu. Žalovaný se zavázal kontokorent splácet průběžně, do jednoho roku od první data čerpání, nebo od jakéhokoliv dalšího čerpání, kterým se z kladných částek dostane do mínusu. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,9 % ročně, RPSN 20,63 % ročně. Před poskytnutím úvěru provedla žalobkyně vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele zjištěním údajů poskytnutých žalovaným, z nichž plyne sdělený příjem z podnikání 960 000 Kč ročně, interním vyhodnocením dle expertní analýzy, kterým byly stanoveny výdaje žalovaného ve výši 3 860 Kč měsíčně, a nahlížením do registrů klientských informací a insolvenčního rejstříku. Protože se žalovaný dopustil závažného porušení smluvních povinností stanovených v Podmínkách pro poskytnutí kontokorentu, žalobkyně ke dni 1.10.2021 zesplatnila kontokorent a žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky z kontokorentu ve výši 52 246,66 Kč, i debetu na běžném účtu ve výši 144 Kč do 10.10.2021.5. Soud shledal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o účtu dle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle které žalobkyně vedla pro žalovaného účet a žalovaný se zavázal, že bude s penězi na účtu disponovat jen do výše dostupného zůstatku. Protože se žalovaný na svém běžném účtu dostal do nepovoleného debetu 144 Kč, který neuhradil ani na základě výzvy žalobkyně, soud mu uložil povinnost k zaplacení této částky. Mezi účastníky byla dále uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o.z. Žalovaný je spotřebitelem ve smyslu § 419 o.z., smlouva o úvěru se proto řídí také zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSU“). Soud shledal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru provedla dostačující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když vycházela z údajů o příjmech, které žalovaný uvedl, pro výdaje zvolila interní statistický model (když žalovaný žádné neuvedl), a provedla lustraci žalovaného v NRKI, BRKI a insolvenčním rejstříku. Lustrací v registrech nebylo zjištěno žádné dosavadní úvěrové zatížení žalovaného. Ačkoliv si lze představit preciznější posouzení úvěruschopnosti, soud má provedené posouzení za dostatečné i s ohledem na výši úvěru v porovnáni s tvrzenými příjmy žalovaného. Protože žalovaný závažně porušoval smluvní povinnosti, žalobkyně využila svého práva a kontokorent ke dni 1.10.2021 zesplatnila. Žalovaný je povinen i k zaplacení smluvního úroku a též úroku z prodlení, protože se ocitl v prodlení s plněním peněžitého závazku. Soud proto žalobě vyhověl i ohledně částky 50 000 Kč s požadovaným příslušenstvím. Námitku promlčení neshledal důvodnou, když k zesplatnění úvěru došlo až ke dni 1.10.2021, od tohoto data mohla žalobkyně uplatnit své právo poprvé, a protože žaloba byla podána dne 8.7.2024, nárok žalobkyně promlčen není.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek 2 508 Kč, když náhradu jiných nákladů žalobkyně nepožadovala.7. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že ve vztahu k žalobkyni vystupuje jako spotřebitel, žalobkyně tak byla před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinna důkladně posoudit jeho úvěruschopnost (§ 86 ZoSU), na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dle judikatury není řádným prověřením úvěruschopnosti spotřebitele chráněn jen dlužník (spotřebitel), ale i společnost. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumala, když vycházela jen z informace, že žalovaný má příjem z podnikání 960 000 Kč ročně, aniž si vyžádala jakékoli dokumenty k ověření této informace. Také rezignovala na zkoumání výdajové stránky, když výdaje žalovaného byly stanoveny pomocí interní expertní analýzy na 3 860 Kč, což je na první pohled podceněné. Žalobkyně je dle § 78 odst. 1, 2 ZoSU povinna si uchovat podklady prokazující, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žádné takové doklady však v řízení nepředložila. Částka 50 000 Kč /výše poskytnutého kontokorentního úvěru/ překračuje průměrný měsíční výdělek v České republice, proto měla žalobkyně přistupovat ke zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele odpovědně a dle zákonné úpravy. Této povinnosti žalobkyně nedostála, proto je smlouva absolutně neplatná. Nárok žalobkyně je proto bezdůvodným obohacením, přičemž žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně v okamžiku, kdy mu byly připsány peněžité prostředky na účet, což bylo 31. 5. 2021, žaloba byla podána až 8. 7. 2024, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá.8. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že závěry soudu I. stupně jsou správné, žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Tomu přisvědčují i další soudní rozhodnutí, např. rozsudek Městského soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne 5. 4. 2023, z nějž plyne, že není za všech okolností nutné (popř. možné) hodnověrně ověřit veškeré příjmy a výdaje spotřebitele, a dále rozsudek Vrchního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne 2. 11. 2020, dle nějž není povinností úvěrujícího zkoumat jednotlivé dílčí výdaje žalovaného a co se týká výdajové stránky, lze se spolehnout na statistická data. Stejně je tomu u stránky příjmové. Pokud jde o promlčení, kontokorent umožňuje přečerpání účtu do debetu, který vzniká postupně odchozími úhradami. Počátek běhu promlčecí lhůty však spadá až do okamžiku zesplatnění úvěru dne 1. 10. 2021, tj. nárok žalobce promlčen není. Pro případ, že odvolací soud dojde k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, žalobkyně odkázala na rozsudek Nejv. soudu sp. zn. 33 Cdo 3149/2022 ze dne 29. 3. 2023, který navazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022. Dle tohoto rozsudku uzavřením (neplatné) pojistné smlouvy ještě nezačala žalobci běžet subjektivní promlčecí doba, neboť v tom okamžiku mu nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž mohl dovodit, že smlouva je neplatná. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a po zopakování dokazování výpisem z běžného účtu č. , č. účtu, a přehledem čerpání a splácení kontokorentu dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.10. Vzhledem k tomu, že jde o řízení s cizím prvkem (když žalovaný je státním příslušníkem , stát, ), bylo třeba se nejprve zabývat mezinárodní příslušností soudu k projednání a rozhodnutí věci. Soud I. stupně zřejmě svou mezinárodní příslušnost mlčky dovodil, neboť jinak by nemohl rozhodnout o věci samé. Odvolací soud shledává, že mezinárodní příslušnost českých soudů v této věci vyplývá z čl. 48