20 Co 256/2025-70 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 159/2015 (posuzované řízení), v němž se domáhal odškodnění újmy na zdraví. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť jeho délka byla přiměřená.2. Soud I. stupně po zjištění skutkového stavu, jak je popsán v odstavcích 4. až 8. rozsudku, věc posoudil podle §§ 3 odst. l, 5 písm. b), 13 odst. l, 14 odst. 3, 15 odst. 2 a 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon). Průběh posuzovaného řízení posoudil podle kritérií, vymezených § 31a odst. 3 náhradového zákona, a konstatoval, že řízení trvalo 9 let, jeho relevantní délka z hlediska posouzení nemajetkové újmy žalobkyně však představuje 6 let a 1 měsíc po odečtení doby, po kterou bylo posuzované řízení v době od 2. 7. 2016 do 14. 6. 2019 přerušeno z důvodu vedení disciplinárního řízení , Orgán veřejné moci, ve věci stížnosti žalobkyně na postup , tituly před jménem, . , jméno FO, . Dovodil, že toto přerušení řízení bylo důvodné, neboť žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala náhrady nemajetkové újmy a otázka, zda dotčenou lékařkou bylo postupováno lege artis byla pro jeho rozhodnutí významná. Dovodil dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28.2.2018, sp. zn. IV.ÚS 3638/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 5884/2016, že za délku a případné průtahy v řízení, vedeném profesní komorou, žalovaná neodpovídá, neboť tato komora není osobou, vykonávající státní správu, který jí byla svěřena zákonem nebo na základě zákona ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) náhradového zákona.3. Soud I. stupně konstatoval, že v posuzovaném řízení konaly soudy úkony v přiměřených lhůtách, spíše bylo postupováno s maximálním urychlením. Délka řízení, způsobená odročením jednání, o které žádali účastníci, či epidemií Covid 19 coby zásahem vyšší moci, není přičitatelná státu a v řízení se nevyskytl žádný průtah. K výhradám žalobkyně stran postupu soudu z hlediska dokazování či z něj učiněných skutkových závěrů, soud I. stupně uvedl, že správnost postupu soudu v posuzovaném řízení nemůže přezkoumávat. Posuzované řízení shledal složitějším po stránce procesní a skutkové. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování desítkami listin, byl zadán znalecký posudek, jeden jeho dodatek a byli vyslýcháni svědci. Z hlediska procesního v řízení bylo třeba rozhodovat o znalečném, žalobkyně a další procesní žalobce (rodinný příslušník žalobkyně) žádali opakovaně o osvobození od soudních poplatků, došlo i ke změně žaloby, v důsledku čehož bylo nutné jedno jednání odročit. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a rozhodoval rovněž Ústavní soud. Ve věci rozhodovaly soud. I. a II. stupně dvakrát, soud dovolací jedenkrát a Ústavní soud rovněž jedenkrát. Žalobkyně se na délce řízení mírně podílela, neboť žádala jednou o odročení jednání a jednou muselo být jednání odročeno z důvodu změny její žaloby. Posuzované řízení patřilo mezi řízení s presumovaným zvýšeným významem pro žalobkyni, jelikož šlo o odškodnění nemajetkové újmy na zdraví, kterážto skutečnost však osamoceně nezvrátila závěr soudu I. stupně o tom, že jeho délka byla s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem jeho průběhu přiměřená. Nedošlo tudíž k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni nenáleží náhrada imateriální újmy. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a podle § 142 odst. l zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení.4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že rozsudek byl pro ni překvapivý, jestliže soud I. stupně shledal jako relevantní délku posuzovaného řízení pouze 6 let a 1 měsíc, a pokazovala na judikaturu, podle níž je do doby řízení třeba započítávat i dobu jeho přerušení. Dovozovala dále, že soudem I. stupně zmíněná judikatura na daný případ nedopadá, jelikož nebyla účastnicí disciplinárního řízení u samosprávného orgánu a poukazovala na to, že jeho výsledek nebyl pro soud závazný. Dále argumentovala, že „produktivita přerušení posuzovaného řízení“ byla degradována postupem znaleckého ústavu , právnická osoba, , jehož znalecký posudek ze dne 9. 9. 2015 byl v průběhu disciplinárního řízení u , Orgán veřejné moci, vypracován a předložen, aniž se znalci seznámili s videozáznamy ultrazvukového vyšetření, což mělo vliv na délku soudního řízení. S odkazy na judikaturu dovozovala, že žalovaná je odpovědná za prodlevy a nedostatky v činnosti znaleckého ústavu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná v rámci ústního jednání odvolacího soudu navrhla potvrzení napadeného rozsudku a poukázala na to, že v souběžně vedeném řízení, týkajícím se téhož posuzovaného řízení, byla žaloba rovněž zamítnuta. Zdůraznila, že neodpovídá za nemajetkovou újmu, způsobenou délkou řízení u samosprávného orgánu.6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích §§ § 212 a 212a o. s. ř., odvolání však opodstatněným neshledal. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak pro stručnost převážně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnil.7. Dodává, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 uvedené Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného a důvody, proč k tomu došlo, spočívají zcela nebo v míře, významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání, v postupu orgánu veřejné moci. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, k němuž se přihlásil i ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1257/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Dále judikoval, že za porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 dost. 1 náhradového zákona je třeba považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách, vycházejících z působení soudu v dané věci zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) náhradového zákona ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Shodně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) posuzuje přiměřenost délky řízení v závislosti na individuálních okolnostech případu. Ve věci Remes proti Finsku rozsudek ze dne 9. 2. 2010 č. stížnosti 21367/07 ESLP připustil, že i srovnatelné případy mohou podléhat odlišnému posouzení a dovodil, že v této věci je přiměřené řízení trvající přes 5 let, zatímco v obdobné věci Kajas proti Finsku shledal řízení trvající 4 roky nepřiměřeným.V trestních věcech Van Pelt proti Francii (rozsudek ze dne 23. května 2005 č. stížnosti 31070/96) nebo Hozee proti Nizozemí (rozsudek ze dne 22. května 1998 č. stížnosti 21961/93) trvalo řízení přes 8 let, ale ESLP přesto shledal tuto lhůtu vzhledem ke složitým okolnostem těchto případů přiměřenou. Stejně tak v civilních věcech, např. Havelka proti České republice, kdy řízení trvalo přes 13 let (rozhodnutí ze dne 20. 9. 2011 č. stížnosti 42666/10 a 61523/10) shledal ESLP lhůtu za přiměřenou.8. V daném případě odvolací soud plně aprobuje závěr soudu I. stupně, že v posuzovaném řízení nedošlo z důvodů, jím pregnantně vyložených, k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. l náhradového zákona, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, z něhož by žalobkyni vznikl nárok za požadovaného zadostiučinění ve smyslu § 31a náhradového zákon