29 Co 271/2025-259 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že společné nájemní právo k bytu , číslo, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, který je umístěn v , číslo, . nadzemním podlaží domu č. p. , číslo, , na adrese , adresa, , se zrušuje a byt je nadále oprávněna užívat žalobkyně jako jediný nájemce (výrok I). Žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu za ztrátu práva nájmu ve výši 115 656 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Vzájemný návrh žalovaného, aby soud rozhodl, že společné nájemní právo k bytu , číslo, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, který je umístěn v , číslo, . nadzemním podlaží domu č. p. , číslo, , na adrese , adresa, , se zrušuje a byt je nadále oprávněn užívat žalovaný společně s nezl. dcerou jakožto jediný nájemce, zamítl (výrok IV). Vzájemný návrh ze strany žalovaného, aby soud rozhodl, že žalobkyně je povinna byt vyklidit a byt řádně předat žalovanému do 30 dní od právní moci rozsudku, rovněž zamítl (výrok V). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).2. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení společného nájemního práva k bytu , číslo, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, o celkové výměře 83,70 m2, v , číslo, . nadzemním podlaží domu č.p. , číslo, , na adrese , adresa, (dále „společný byt“) a určení, že byt je nadále oprávněna výlučně užívat žalobkyně. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně ke skutkovému závěru, že žalobkyně se stala dne 24. 1. 2000 výlučným nájemcem bytu , číslo, , o velikosti 1+1, ve , číslo, . podlaží v , adresa, . Dne 2. 10. 2015 jej vyměnila za nynější byt , číslo, na adrese , adresa, . Účastníci uzavřeli dne , datum, manželství, narodila se jim dne , datum, dcera , jméno FO, . Žalobkyně a žalovaný v postavení společných nájemců dne 17. 7. 2019 uzavřeli nájemní smlouvu ke společnému bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, , č. j. , spisová značka, , ze dne 12. 7. 2023 byla schválena dohoda účastníků (rodičů), o svěření nezletilé dcery do střídavé péče, rozsudek nabyl právní moci dne 24. 8. 2023. Nájemní smlouvou ze dne 17. 7. 2023 si žalobkyně pronajala jiný byt a ze společného bytu se v červenci 2023 odstěhovala. Žalovaný v něm zůstal bydlet. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, , č. j. , spisová značka, ze dne , datum, , rozsudek nabyl právní moci dne , datum, . Žalovaný v období od 16. 5. 2022 až do 15. 10. 2024 zasílal žalobkyni částku 15 400 Kč měsíčně na úhradu nájemného a služeb ke společnému bytu. Žalobkyně hradila prostřednictvím plateb SIPO nájemné a služby za společný byt.3. Po právní stránce soud I. stupně spor posoudil podle § 768 a násl. a § 1040 občanského zákoníku, zákona číslo 89/2012 Sb. (dále jen o. z.). přihlédl zejména k tomu, že žalobkyně se zasloužila o získání bytu, neboť před uzavřením manželství byla jeho výlučnou nájemkyní, dále k tomu, že se z bytu dočasně odstěhovala pro nevhodné chování žalovaného (bylo osvědčeno tvrzení žalobkyně o domácím násilí). Zohlednil rovněž majetkové poměry obou účastníků. Výrazně vyšší příjem žalovaného umožňuje najít si náhradní bydlení, žalovaný vlastní několik nemovitostí, mohl by svou bytovou potřebu realizovat v nich. S odkazem na to, že od července 2023 žalobkyně nehradí žádné platby související s nájmem a užíváním společného bytu, přiznal žalovanému náhradu za ztrátu práva nájmu podle § 768 odst. 1 o. z. ve výši 115 656 Kč, představující jednu polovinu nájemného společného bytu za období od října 2023 do března 2025.4. Poté obvodní soud rozhodl, jak je uvedeno v odst. 1, a potřebou včasného a stabilního vyřešení bydlení účastníků odůvodnil 30denní lhůtu k vyklizení bytu žalovaným. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., věc posoudil jako iudicium duplex.5. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání. Zopakoval tvrzení, že žalobkyně společný byt dlouhodobě neužívá, ani o něj nepečuje a od 17. 7. 2023 nehradí nájemné, úhrady za služby a náklady spojen s údržbou bytu. Tyto náklady hradí v plné výši žalovaný, proto mohl pronajímatel sdělit soudu, že za užívání bytu je řádně placeno. Odmítl hodnocení soudu, že se žalobkyně odstěhovala v zájmu nezletilé dcery. Bylo to podle něj účelové jednání. Argumentoval tím, že žalobkyně za trvání manželství bez dohody s ním byt společný byt opustila a pronajala si jiný byt za situace, kdy její příjmy nedostačovaly na to, aby platila polovinu nákladů na společný byt a navíc náklady na další byt.6. Co se týče přiznané náhrady za ztrátu práva nájmu, žalovaný ji má za nesprávně vypočtenou, její výše neobsahuje náklady na služby spojené s užíváním bytu. Uvedl, že tento nárok může uplatnit podle § 2991 o. z. Rovně ž namítl, že přiznaná náhrada neodpovídá hodnotě tržního nájemného a neumožňuje mu ve lhůtě 30 dní najít v dané lokalitě odpovídající bytovou náhradu. Nalézací soud měl žalovanému umožnit užívání společného bytu po dobu 1 roku po rozvodu, poté by nemusel stanovit náhradu za ztrátu práva nájmu. Soud rovněž nesprávně hodnotil majetkové poměry žalovaného. Nemovitosti, které žalovaný vlastní, nejsou určeny k bydlení, jedná se o zahrady. Nadto by změna bydliště nebyla v zájmu střídavé péče o nezletilou dceru.7. Závěrem odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil právo společného nájmu k předmětnému bytu, určil, že byt je oprávněn výlučně užívat žalovaný s nezletilou dcerou, žalobkyně je povinna jej vyklidit do 30 dní, dále aby odvolací soud zamítl žalobní návrhy žalobkyně.8. Žalobkyně podala písemné stanovisko k odvolání, navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Zdůraznila, že byla nucena společný byt dočasně opustit pro chování žalovaného. Dále tento byt využívá tak, jak je to možné, má v něm své věci, dochází tam. Platby nájemného a za služby poskytování v bytě jsou hrazeny z jejího účtu. Co se týče výpočtu náhrady za ztrátu nájemního práva, má žalobkyně za to, že je vypočtena nesprávně. Odmítla úvahu, že se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila. Smyslem ust. § 768 o. z. je ochrana slabší strany. Soud měl přihlédnout k sociálním a majetkovým poměrům, k příčinám rozvratu manželství, k chování účastníků apod. Důvodem pro nepřiznání náhrady je jednání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný prosazuje své zájmy kompulzivně-.obsedantním způsobem. Nemovitosti žalovaného mohou sloužit např. k prodeji a zajištění finančních prostředků na pořízení bydlení. Žalovaný připustil, že víkendy tráví s dcerou v , adresa, , kde vlastní nemovitosti. Odvolací argumentace je rozporuplná, účelová, nevěrohodná.9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Po provedeném jednání došel k závěru, že odvolání je neopodstatněné.10. Odvolací soud hodnotí rozsah dokazování provedeného soudem I. stupně jako dostatečný. Skutková tvrzení z něj vytěžená postačují k učinění závěru o skutkovém stavu a právnímu posouzení uplatněných nároků. Spornou skutkovou otázku, zda se žalovaný dopustil vůči žalobkyni domácího násilí, nebylo nezbytné v tomto řízení vyřešit. Pro účely rozhodnutí o žalobních nárocích je dostatečně prokázaná skutečnost, že soužití účastníků bylo v době před tím, než si žalobkyně pronajala jiný byt, problematické. Jejich sporů nebyla ušetřena ani nezletilá dcera. Tím je rozhodnutí žalobkyně bydlet do vyřešení sporu v jiném bytě logicky odůvodněno, a nelze jí tudíž přičíst k tíži, že disponuje jiným bydlením. Bylo totiž rovněž prokázáno, že náhradní bydlení je pro žalobkyni nákladnější, což je nevýhodné zejména ve vztahu k výši jejích příjmů. Žalovaný sice na jedné straně argumentoval tím, že žalobkyně byt nikterak neužívá, nemá tam osobní věci, na straně druhé bylo ovšem prokázáno, že v bytě vyměnil zámek a žalobkyně nemá klíč k samostatnému přístupu do bytu bez jeho dohledu.11. Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením zásadní otázky, kdo se má stát výlučným nájemcem bytu, k němuž účastníkům po rozvodu jejich manželství zaniklo právo společného nájmu. Podle ustanovení § 768 o. z. platí, že 1) Zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k rozhodnutí o péči rozvedených manželů o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. 2) Rozvedený