30 Co 192/2025-98 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 4.892 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4.892 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); žalobu ohledně částky 165.108 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 165.108 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 170.000 Kč od 25. 9. 2024 do 14. 11. 2024 zamítl (výrok II.); dále žalobu zamítl ohledně povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách www.justice.cz po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „, ústřední orgán, se omlouvá panu , jméno FO, , narozenému , Datum narození žalobce, , za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok III.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 20.331,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok IV.).2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 25. 9. 2024, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí veřejné omluvy za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“).3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci poskytla finanční zadostiučinění 30.000 Kč a osobní omluvu, což považovala za dostačující.4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že žalobce se podáním ze dne 14. 5. 2024 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Vedle přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000 Kč požadoval žalobce současně osobní a veřejnou omluvu. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 23. 9. 2024 zhodnotila celkovou délku posuzovaného řízení 3 roky a 8 měsíců jako nepřiměřenou, konstatovala nesprávný úřední postup a přiznala žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 30.000 Kč a osobní omluvu.5. Dále obvodní soud detailně popsal průběh posuzovaného řízení tak, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne 11. 6. 2020. Žaloba v posuzovaném řízení byla podána dne 10. 12. 2020, jejím předmětem bylo poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . Dne , datum, se konalo jednání, při němž byla přednesena žaloba, provedeno dokazování a odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na , datum, . Dne , datum, byl vyhlášen rozsudek, žalobce proti němu podal odvolání. Dne 27. 1. 2022 byla věc předložena Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání, jeho rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 3. 6. 2022 dovolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, tak, že byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze s odůvodněním, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť nezohlednil vliv průtahů na kritérium postupu orgánu veřejné moci, neboť průtah zohlednil jen při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Dne , datum, bylo rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem Městského soudu v Praze. Proti němu bylo žalobcem podáno dne 12. 7. 2023 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 odmítl. Žalobcova ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, které bylo žalobci doručeno dne 7. 3. 2024.6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 3 roky, 8 měsíců a 25 dnů (zahrnující i předběžné projednání nároku u žalované) hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.7. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 41.050 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to částkou odškodnění ve výši 15.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.8. V posuzovaném řízení nedošlo podle obvodního soudu k zásadním procesním vadám, ale nastala situace, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené praxe dovolacího soudu a chybně zohlednily nečinnost soudu pouze při hodnocení přiměřenosti délky řízení a nepromítly ji do výše přiměřeného zadostiučinění. Následně žalobce podal v pořadí druhé dovolání a ústavní stížnost, s nimiž nebyl úspěšný. Nutnost řízení o odvolání a jednoho dovolacího řízení byla zapříčiněna pochybením soudu, ale ve vztahu k druhému dovolacímu řízení a řízení před Ústavním soudem nelze orgánům státní moci vytknout jakékoliv pochybení. První fáze řízení trvala od podání prvního odvolání dne 31. 8. 2021 do 3. 7. 2023, kdy byl žalobci doručen druhý rozsudek odvolacího soudu, tedy bezmála dva roky. Naproti tomu druhá fáze řízení trvala od podání druhého dovolání dne 12. 7. 2023 do 7. 3. 2024, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu, tedy necelých osm měsíců. Za této situace soud považuje za odpovídající snížení základní částky o 15 % z důvodu víceinstančnosti řízení v rámci kritéria složitosti řízení.9. V případě kritéria postup orgánů veřejné moci obvodní soud neshledal žádné období neodůvodněné nečinnosti soudů podílejících se na rozhodnutí věci. Skutečnost, že o věci rozhodoval v důsledku kasace Nejvyššího soudu odvolací soud dvakrát, byla zohledněna již při úvaze o nepřiměřené délce odškodňovaného řízení a neměla vliv na moderaci satisfakce. Je tomu tak proto, že důvod zrušení rozsudků nižších soudů (odchýlení se od judikatury dovolacího soudu) není ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu tzv. zvlášť kvalifikovaným důvodem kasace (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1949/2018). Snížený význam řízení pro žalobce, jak namítala žalovaná, pak prvostupňový soud neshledal.10. Nalézací soud tedy shrnul, že základní částku 41.050 Kč je třeba snížit o 15 % z důvodu víceinstančnosti posuzovaného řízení (kritérium složitosti řízení). Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 34.892 Kč. Zároveň prvostupňový soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 30.000 Kč, proto mu přiznal pouze částku 4.892 Kč a ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 165.108 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; stejně tak neshledal důvod pro poskytnutí veřejné omluvy na internetových stránkách žalované. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.11. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním v rozsahu, ve kterém byla žaloba zamítnuta v meritu věci a v rozsahu nákladového výroku. Namítal, že obvodní soud věc nesprávně právně posoudil, neboť stanovil výši zadostiučinění na laťce, která nedosahuje právní kvalifikace přiměřené výše. Stanovení základní částky na úrovni 15.000 Kč/rok neodpovídá současným poměrům české společnosti. Doporučené rozpětí 15.000 až 20.000 Kč/rok bylo vysloveno v roce 2010, a to za významně jiných ekonomických podmínek. Žalobce poukázal na růst platu soudců a v korelaci s ním by měla základní částka odškodnění činit 33.068 Kč/rok. Žalobce tento argument podpořil i nárůstem průměrné mzdy v České republice, který je mezi lety 2009 až 2023 téměř dvojnásobný.12. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně aplikoval princip proporcionality nedotaženým způsobem. Jestliže nalézací soud došel k závěru, že podstatná část instančnosti byla způsobena vadností rozhodování soudů, a to v rozsahu cca 2násobku toho, co bylo způsobeno marnou snahou žalobce v rámci instančního přezkumu, pak není logické, aby došlo ke snižování základní částky. Podle žalobce tak nebyly zohledněny závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1166/2020: „Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení“.13. K otázce omluvy na internetových stránkách žalované namítal žalobce nesprávné právní posouzení této otázky. Odmítnutí nároku na veřejnou omluvu postrádá logiku ve svém odůvodnění, že se u žalobce nejedná o os