54 Co 89/2025-276 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaslání omluvy následujícího znění „Česká republika se Vám prostřednictvím , orgán, omlouvá za to, že přijetím právní úpravy ukládající poskytovatelům služeb elektronických komunikací dle § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích uchovávat provozní a lokalizační údaje o Vaší elektronické komunikaci porušila a nadále porušuje ustanovení čl. 15 odst. 1 Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích. Tím dochází k neoprávněnému zásahu do Vašich osobnostních práv.“ (výrok I). Druhým výrokem žalobci uložil, aby žalované do tří dnů od právní moci rozsudku nahradil náklady řízení ve výši 2 700 Kč.2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhá po žalované omluvy za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávnou implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále jen „Směrnice“). Tato nesprávná implementace podle žalobních tvrzení vedla k plošnému shromažďování a zpracování provozních a lokalizační údajů, a tím samým též k zásahu do práv žalobce. Před podáním žaloby žalobce podnikl kroky, které měly vést k výmazu uchovávaných informací u svého mobilního operátora, rovněž se obrátil na , orgán, (dále též jen „, orgán, “), přičemž tato instituce konstatovala, že národní úprava není v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) a že tento rozpor nelze vyřešit rozkladem. Žalobce svůj nárok uplatněný ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), uplatnil u žalované, která nárok žalobce odmítla s tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání požadovaného zadostiučinění.3. Soud prvního stupně jednal poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. , spisová značka, , zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího Městského soudu v , adresa, ze dne 13. 6. 2023, č. j. , spisová značka, , a nejprve konstatoval nosné body rozsudku Nejvyššího soudu. V první řadě zdůraznil možnost poskytnutí odškodnění ze strany státu za porušení unijního práva představující nesprávně provedenou legislativní implementaci unijní směrnice. Připomněl, že vznik nároku předpokládá existenci předpisu EU, který jednotlivci přiznává dostatečně určité právo, dále dostatečně závažné porušení ze strany vnitrostátního orgánu a příčinnou souvislost mezi porušením a vzniklou škodou. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu si následně nalézací soud vybral pasáž vztahující se k existenci nemajetkové újmy vycházející z protiprávního zpracování osobních údajů, kterou SDEU vyslovil v kontextu čl. 82 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 (GDPR) a kterou by bylo možné aplikovat na projednávanou věc. Soud prvního stupně doplnil ve vytčeném směru dokazování a v návaznosti na zjištění, že žalobce pracuje jako , funkce, , zabývá se otázkami datové žurnalistiky a svobodného přístupu k informacím, uzavřel, že s ohledem na jeho postavení a objektivní faktory, které jej mohly opravňovat k tomu, aby se cítil dotčený neoprávněným nakládáním a uchováváním provozních a lokalizačních údajů, nelze mít za prokázané, že by mu v dané souvislosti byla způsobena jakákoli odškodnitelná nemajetková újma. Zdůraznil, že žalobce se problematikou data retention profesně zabývá, projevuje odborný zájem o tuto problematiku a v řízení nebyla zjištěna žádná zvláštní okolnost, která by žalobce vyjímala z neuzavřené množiny lidí, kteří by mohli potenciálně cítit dotčení předmětným nesouladem české národní legislativy s unijním právem. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém se závěry soudu prvního stupně nesouhlasil. Předně soudu prvního stupně vytkl, že se neřídil závazným právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který soudu uložil, aby se vypořádal s otázkou souladu vnitrostátní právní úpravy týkající se povinného shromažďování a uchovávání provozních a lokalizačních údajů s právní úpravou Evropské unie, a žalobu zamítl s lakonickým konstatováním, že neuvěřil žalobci, že by mu mohla vzniknout odškodnitelná újma, když se problematice data retention profesně věnuje. Takový závěr žalobce považuje za absurdní. Oproti soudu prvního stupně má za to, že zmíněná zjištění odůvodňují závěr zcela opačný. Kromě toho soudu prvního stupně vytkl též porušení zásady rovnosti a kontradiktornosti řízení v jeho neprospěch, když mu nebyl dán prostor k reakci na vyjádření protistrany. Žalobce je přesvědčen o tom, že v řízení prokázal neoprávněné ukládání jeho elektronických dat, jejichž likvidace byla žalovanou odmítnuta. Náležitě přitom doložil, že na základě nelegálně zpracovaných dat lze podrobně sledovat informace o jeho pohybu nebo komunikaci a že plošné shromažďování a uchovávání předmětných dat představuje závažný problém, který zasahuje i do jeho osobních práv. Danému tématu se věnuje profesně, a to i ve volném čase, a tedy z uvedeného důvodu přetrvávající problematický stav ukládání elektronických dat považuje za závažnější než většina ostatních občanů, což má pak dopad na jeho vnímání újmy, která je mu dlouhodobou nečinností státu způsobována. Navíc do jeho profesního života sběr dat rovněž zasahuje, když coby investigativní , funkce, nemůže garantovat svým zdrojům bezpečnou komunikaci. Ostatně jeho data se již v minulosti stala předmětem úniku mobilního operátora a taktéž bylo soudu doloženo, že k úniku dat může dojít i ze strany příslušníků , orgán, . Závěry soudu prvního stupně, které jsou obsaženy v odůvodnění, tedy podle názoru žalobce nemohou obstát. Naopak za situace, kdy vše nasvědčuje tomu, že vznik tvrzené újmy byl v řízení prokázán a jím požadovaná omluva je považována za svou povahou minimální formu odčinění této újmy, žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně jej zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila pouze v rámci přednesu při jednání odvolacího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné a navrhla jeho potvrzení. Setrvala na svém stanovisku, že vnitrostátní úprava je v souladu s evropskými předpisy a že žalobci nemohla být způsobena újma, která by odůvodňovala poskytnutí žalovaného zadostiučinění.6. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a odvolání žalobce shledal důvodným.7. Jak již konstatoval soud prvního stupně, jedná se o druhé rozhodnutí ve věci, neboť rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. , spisová značka, , došlo ke zrušení předchozích rozsudků nalézacích soudů. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí podrobně vyjádřil k dané problematice. Předně vytkl oběma nižším soudům, že nerespektovaly judikaturu vztahující se k odpovědnosti státu za jeho normotvornou činnost ve vztahu k potřebě náležité transpozice práva EU. Z judikatury SDEU přímo vyplývá odpovědnost státu za porušení práva Evropské unie. Pokud dojde k porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, takové porušení je dostatečně závažné a existuje příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou, musí stát poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními předpisy. Dovolací soud tak konstatoval, že na danou věc lze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., byť k porušení unijního práva mělo dojít normotvornou činností.8. Dovolací soud se následně věnoval vztahu mezi zásahem do základního práva a vznikem nemajetkové újmy, respektive nemajetkové újmy, která měl být způsobena nesprávným zpracováním osobních údajů, jehož principy lze analogicky aplikovat i v této věci. Odkázal přitom na konkrétní judikaturu SDEU ve vztahu k zásahu do základního práva na respektování soukromí a na ochranu osobních údajů a jeho možného zneužití. Vzhledem k tomu, že nalézací soudy svá předchozí zamítavá rozhodnutí založily toliko na nesprávném závěru, že stát neodpovídá za normotvornou činnost, zavázal je k tomu, aby se tentokrát vypořádaly s otázkou souladu vnitrostátní úpravy týkající se povinného shromažďování a uchovávání provozních a lokalizačních údajů a požadavků, které vyplývají z unijního práva, a to ve světle rozhodovací praxe SDEU. Na základě zjištěných závěrů pak bylo úkolem nižších soudů posoudit, jak konkrétně této evropské judikatuře odpovídá či naopak odporuje vnitrostátní úprava, kterou žalobce napadá.9. Vzhledem k výše uvedenému je odvolací soud nucen konstatovat, že soud prvního stupně požadavkům vysloveným v předmětném kasač