55 Co 291/2025-340 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl o povinnosti žalovaného 1) a žalovaného 2) vyklidit bytovou jednotku číslo , číslo, o velikosti 2+kk o výměře 50 m², nacházející se v 1. patře, 2. nadzemní podlaží domu č. p. , číslo, bytového domu, kterého je součástí pozemku parcelní číslo , číslo, a , číslo, , katastrální území , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV , číslo, , vedených Katastrálním úřadem pro , veřejnoprávní korporace, , katastrální pracoviště , adresa, , na adrese , adresa, a tuto zcela vyklizenou bytovou jednotku předat žalobkyni do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalobkyni ve vztahu k žalovanému 1) a žalovanému 2) náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně vůči žalovaným domáhá vyklizení bytové jednotky č. , číslo, o velikosti 2+kk, výměře 50,4 m² nacházející se v 1., Anonymizováno, patře (2. NP) domu č. p. , číslo, na pozemcích par. č. , číslo, a , číslo, v k. ú. , adresa, , na adrese , adresa, (dále také jen byt č. 4). Žalobkyně toleruje užívání předmětného bytu žalovanými v důsledku rozhodnutí Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 10. 3. 2020, č. j. , spisová značka, a navazujících rozhodnutí, kdy byl zamítnut návrh právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně na vyklizení bytu č. 4 tzv. „pro tentokrát“, když bylo soudy konstatováno, že právní předchůdkyně žalobkyně se vůči žalovaným zachovala v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní však své postavení zneužívají a hradí neúměrně nízkou úhradu za užívání bytu. Za své bydlení hradí částky, jejichž výši si sami stanovili, konkrétně od listopadu 2014 částku 4 111 Kč včetně záloh na služby a od ledna 2023 částku 7 326 Kč včetně záloh na služby, přičemž nájemné obvyklé v daném místě a čase se pohybuje ve výši 14 500 Kč (žalovaní tak žalobkyni za dobu od konce roku 2014 do konce roku 2021 způsobili škodu ve výši 1 193 914 Kč). Žalobkyně se s nimi pokusila dohodnout, žalovaní však jakékoliv mimosoudní řešení věci odmítají.3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili, nadále se považují za řádné nájemce původního bytu č. 6 v 1. NP domu č. p. , číslo, v ulici , adresa, 4 (dále také jen byt č. 6), když právo užívat tento byt na ně přešel po smrti jejich matky. Žalovaní se v důsledku rekonstrukce bytu č. 6 přestěhovali do bytu č. 4, který měli po dobu této rekonstrukce podle pokynu právní předchůdkyně žalobkyně, resp. žalobkyně užívat. Následně jim však žalobkyně oznámila, že při rekonstrukci došlo k zániku bytu č. 6 a tento byl rozdělen na samostatné byty. Tímto postupem žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, jak ostatně uznaly i soudy. Žalovaní mají za to, že ke skončení nájemního vztahu nedošlo, a i nadále proto hradí nájemné a služby ve výši v jaké je hradily v bytě č. 6 podle posledního evidenčního listu (se zohledněním, že byt. č. 4 nemá radiátory). Žalovaní v domě žijí 60 let, nadále se chtějí vrátit do svého původního bytu č. 6. Po celou dobu hradí regulované nájemné a ke vzniku dluhu na něm proto nemohlo dojít.4. Soud I. stupně ve věci rozhodl již druhým rozsudkem, když rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 7 C 300/2022–110 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. , spisová značka, žalobu na vyklizení zamítnul. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. , spisová značka, uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Ve svém odůvodnění sdělil, že předpokladem vyhovění opětovně podané žalobě o vyklizení je závěr, že se od minula (tj. od předešlého rozhodnutí, kterým byla žaloba na vyklizení zamítnuta pro „tentokrát“) podstatně změnily původní okolnosti nebo přistoupily nové okolnosti, rozhodné pro závěr, že opětovný požadavek na vyklizení již nadále nepředstavuje zjevné zneužití práva z důvodu porušení korektivu dobrých mravů. O podstatnou změnu musí jít nejen z hlediska jejího trvání v čase, ale též z hlediska kvantitativních a kvalitativních (tj. je nutné se zabývat otázkou, zda se změnily poměry účastníků a zda tato změna je podstatná a zda (nově) odůvodňuje vyhovění žalobě, včetně zohlednění pouhého plynutí času).5. Soud I. stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem stavby č. p. 802, na adrese , adresa, . Žalovaní byli původně nájemci bytu č. 6 v prvním nadzemním podlaží, který na ně přešel po smrti jejich matky. Předchůdkyně žalobkyně podala soudu žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu s tím, že byt, stejně jako celý dům, v němž se byt žalovaných nacházel vyžaduje opravy. Předchůdce žalobkyně nabídl žalovaným možnost náhradního bydlení v bytě č. 4 v prvním nadzemním podlaží stejného domu, který obývají dodnes. Při rekonstrukci původního bytu, v němž žalovaní dříve bydleli, zde byly vytvořeny 3 samostatné bytové jednotky, mající odlišnou dispozici i výměru, než měl byt původní. Právní předchůdkyně žalobkyně se soudně domáhala vyklizení žalovaných ze současně užívaného bytu a rozhodnutím soudu I. stupně ze dne 10. 3. 2020, č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č. j. , spisová značka, ze 17. 9. 2020 bylo uloženo žalovaným byt vyklidit. Tento rozsudek byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. , spisová značka, z 22. 2. 2022 s právním názorem, že vyklizovací žaloba měla být zamítnuta na základě porušení korektivu dobrých mravů. Žalobkyně svým nepoctivým jednáním zavinila, že žalovaným zanikl právní titul, neboť při rekonstrukci zničila předmět nájmu; jednalo se tak o zjevné zneužití práva odůvodňující zamítnutí žaloby. Následně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. , spisová značka, z 2. 6. 2022 potvrdil rozsudek soudu I. stupně jímž byla žaloba na vyklizení žalovaných z bytu zamítnuta, přičemž respektoval právní názor Nejvyššího soudu ČR, jímž byl vázán. Před podáním žaloby žalobkyně předložila žalovaným návrh na uzavření nájemní smlouvy a způsob řešení historických dluhů a také navrhovala, že pomůže žalovaným vyřídit příspěvek na bydlení. Žalovaní deklarovali ochotu k jednání, navrhli výši nájemného a záloh, které by pro případ uzavření nájemní smlouvy k bytu č. 4 byli ochotni hradit. Ve vztahu k minulým dluhům, trvaly na nulové variantě (poté znovu zjišťovala, zda nedošlo ke změně postoje u žalovaných). Žalovaní pobírají důchod, jsou nositeli průkazu ZTP/P III. stupně. Majetek vyšší hodnoty nemají, jejich zdravotní i majetkový stav je bez výrazných změn, oproti době minulé. Za užívání bytu včetně služeb hradili v roce 2022 částku 4 111 Kč a od ledna 2023 do března 2025 částku 7 326 Kč. Obdobné byty o srovnatelné výměře v daném domě žalobkyně pronajímala v roce 2024 za částku 14 000 – 15 000 Kč měsíčně. Pro dvě osoby činila záloha na služby v roce 2024 částku 3 300 Kč – 3 400 Kč měsíčně.6. Tato skutková zjištění soud I. stupně právně hodnotil podle § 2210 odst. 3 o. z., § 2226 o. z. a § 8 o. z. za použití přechodných ustanovení § 3074 odst. 1 o. z. Soud I. stupně veden závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyšel z toho, že není na místě přezkoumávat, zda jsou splněny předpoklady pro vyklizení a přezkoumávat zjištění, zda nájem skončil, když v rámci rekonstrukce došlo k zániku předmětu nájmu bytu č. 6 a tím i zániku odvozeného titulu užívání bytu č. 4. Zaměřil se proto na posouzení, zda od posledního rozhodnutí ve věci o vyklizení došlo k takové změně poměrů, že opětovný požadavek na vyklizení vyjádřený touto žalobou již nepředstavuje zjevné zneužití práva a není již na místě aplikovat § 2 odst. 3 o. z.7. Soud I. stupně zhodnotil majetkové a osobní poměry obou účastníků, kdy přihlédl k tomu, že majetkové poměry žalovaných se od minulého rozhodnutí ve věci, tj. 1. 7. 2022 výrazně nezměnily. Tito nadále pobírají starobní důchod, který je automaticky valorizován, jsou držitelé průkazu III. stupně ZTP/P a nemají výraznější movitý ani nemovitý majetek. Žalobkyně je pak osobou, která pronajímá byty v předmětném domě v rámci své podnikatelské činnosti za účelem zisku. Rovněž tak uzavřel, že intenzita zásahu v minulosti vůči žalovaným se oslabuje již samotným během času. Žalovaným nikdy nesvědčilo vlastnické právo k žádné z bytů. Naopak dochází k zvyšování intenzity zásahu do vlastnického práva žalobkyně, která nemůže svobodně určit, jak bude užívat svůj majetek a je odkázána na svévoli žalovaných ohledně placení za užívání bytu a služeb. Přihlédl také k tomu, že žalovaní i nadále od posledního rozhodnutí platí částky, které neodpovídají tržnímu ani obvyklému nájemnému a na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v souvisejících řízeních, které se mezi účastníky řízení dále vedou (žaloba na vydání bezdůvodného obohacení) bude zjištěno, že žalovaným povinnost na doplatek nevznikla. Tento zjištěný stav podle soudu I. stupně zasahuje do vlastnických práv současné žalobkyně.8. Soud I. stupně také vzal v úvahu jednání právní předchůdkyně žalobkyně, která nastalou situaci zavinila. Zvažoval tak lhůtu 10 let, kterou zákonodárce stanovil jako objektivní promlčecí lhůtu. Ta se i v daném případě jeví jako dostatečnou,