55 Co 388/2025-117 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 416 822 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 50 118,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované v záhlaví uvedené částky z titulu mezi účastníky uzavřené dohody, resp. bezdůvodného obohacení představující polovinu žalobcem vynaložených nákladů na ubytování a cestu za celkem 27 realizovaných společných dovolených (od , datum, ), a to jednak v době, kdy účastníci řízení byli ještě partneři a jednak v době, kdy byli manželé, kdy zvolili režim odděleného nabývání majetku.3. Žalovaná s žalobním nárokem nesouhlasila, namítala, že žádná takováto tvrzená dohoda mezi účastníky řízení, podle níž měla žalobci kompenzovat vynaložené náklady, uzavřena nebyla. Na společné dovolené pak přispívala podle vzájemné domluvy, ad hoc, neboť majetková situace žalobce byla diametrálně odlišná od situace žalované. Zdůraznila, že manželé mají přispívat na potřeby rodiny a chod domácnosti podle svých možností a schopností. Žalobce pak totožný nárok uplatnil jako procesní obranu v řízení vedeném u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž žalovaná vystupuje v procesním postavení žalobkyně a domáhá se po žalobci zaplacení částky 698 000 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování listinami a účastnickou výpovědí žalobkyně dospěl k následujícímu skutkovému zjištění: účastníci řízení jsou manželé a jejich manželství trvalo od , datum, do , datum, , přičemž v době trvání manželství zvolili režim odděleného jmění. Od roku , datum, žili jako partneři a od roku , datum, absolvovali společně celkem 27 dovolených (jak je žalobce specifikoval ve své žalobě). Náklady na tyto dovolené hradil převážně žalobce. V průběhu roku , datum, poslala žalovaná žalobci celkem 698 000 Kč. Žalovaná také v době jejich vztahu posílala žalobci různé platby (a to i v souvislosti se společnými dovolenými). Od dubna , datum, do prosince , datum, mu také každý měsíc posílala částku 8 000 Kč měsíčně; od roku , datum, pak částky vyšší. Mezi účastníky řízení nebyla nikdy uzavřena dohoda, že by žalovaná žalobci měla hradit polovinu nákladů na společné dovolené, a to ani před uzavřením manželství. Iniciátorem dovolených byl převážně žalobce. Náklady vyvolané dovolenými hradila žalovaná ad hoc. Některé náklady spojené s dovolenými si hradila žalovaná sama již na pobytu. Žalovaná také hradila náklady spojené s nákupem potravin a drogerie. V roce , datum, žalovaná odešla ze svého původního zaměstnání, kde dosahovala příjem cca 50 000 Kč a začala pracovat u žalobce; zde pobírala minimální mzdu 16 000 Kč měsíčně s bonusem 15 000 až 20 000 Kč. Od roku , datum, je žalovaná držitelkou živnostenského oprávnění, přičemž z podnikatelské činnosti si vydělávala kolem 50 000 Kč. Žalovaná je vlastnicí bytu, který byl v rozhodné době pronajímán a z nájmu byla hrazena hypotéka. Žalobce v rozhodné době dosahoval podstatně vyšších příjmů než žalovaná (v řádech statisíců korun), vlastnil byt v , adresa, a , adresa, , automobil zn. , podezřelý výraz, a motocykl. Vyšší částky v roce , adresa, posílala žalovaná žalobci z dědictví po své babičce. Tyto peněžní prostředky měla v úschově u svého otce z důvodu, aby je neutratila, neboť život s žalobcem byl finančně nákladný.5. Právně soud prvního stupně věc posoudil podle § 690, § 1746 odst. 2, § 2991 odst. 1 a § 2 odst. 3 o. z. Zdůraznil, že dohoda ohledně úhrady poloviny nákladů žalobci, poté, co se měla finanční situace žalované zlepšit prokázána nebyla. Z pouhé skutečnosti, že žalovaná žalobci v souvislosti s některými dovolenými zaslala určité částky, nelze podle soudu prvního stupně dovodit, že by k tomu byla smluvně zavázána, natož v rozsahu jedné poloviny nákladů. Naopak žalovaná přispívala žalobci v souvislosti s každodenním životem i společnými dovolenými a trávením volného času různé částky ad hoc. Soud prvního stupně proto uzavřel, že z titulu smluvního závazku žalované povinnost k zaplacení žalované částky nesvědčí. Z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně dovodil, že za dobu trvání manželství se žalovaná nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, když přispívala na společné dovolené (i na společný chod domácnosti) podle svých schopností a možností ve smyslu § 690 o. z., když institut manželství je založen na sdílení, pomoci a přispívání na život rodiny podle svých schopností a možností tak, aby životní úroveň manželů byla srovnatelná. Je pak z tohoto pohledu nepodstatné, že manželé si sjednali oddělený majetkový režim. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v posuzované věci je dán spravedlivý důvod, pro který není žalovaná povinna žalobci žalovanou částku vracet. Ke stejnému závěru pak soud prvního stupně dospěl i v případě žalobcem vynaložených plateb na dovolené v době, kdy byli účastníci řízení partneři. I v tomto období byly příjmy žalobce nepoměrně vyšší a žalobce nemohl legitimně očekávat, že mu žalovaná bude vynaložené náklady kompenzovat. Vynaložené náklady jsou ospravedlnitelné morálním pojetím společného soužití partnerů a vyplývaly ze zvyklostí jejich soukromého života, tudíž ani v tomto případě není nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán.6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal jejich náhradu ve výši 50 118,20 Kč, sestávající z odměny advokáta 39 920 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby po 9 980 Kč – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a 2x účast na jednání, to vše s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky ve znění účinném do , datum, a od , datum, za 2 úkony á 300 Kč a 2 úkony á 450 Kč a daní z přidané hodnoty 8 698,20 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalované plátcem.7. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení a nesprávném skutkovém zjištění. Soud prvního stupně ve svém právním posouzení postupoval tendenčně, aniž by se zaobíral konkrétní situací mezi účastníky řízení. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně na § 690 o. z. tak žalobce namítal, že žalovaná na život rodiny a potřeby domácnosti podle svých schopností a možností nepřispívala, a to bez jakéhokoli ospravedlnitelného důvodu, když mohla dosáhnout s ohledem na své vzdělání, schopnosti, zdravotní stav a časové možnosti podstatně vyššího příjmu. Rovněž nenastala situace, kdy by se žalovaná podílela na potřebách rodiny a společné domácnosti např. péčí o děti či domácnost, neboť jejich manželství bylo bezdětné, úklid bytu žalobce zajišťoval prostřednictvím své úklidové firmy a účastníci se převážně stravovali v restauracích. Žalobce také nenutil žalovanou, aby pracovala pro něj (v jeho firmě), tato měla na výběr (naopak jí to vyhovovalo). V současné době je běžnou praxí, že se oba manželé podílejí na nákladech na společné dovolené a pokud na tyto náklady jeden z manželů nemá, na dovolenou nejede. Zcela nepřípadná je pak podle žalobce argumentace soudu prvního stupně dobrými mravy, konkr. § 2 odst. 1 o. z. Situace byla taková, že žalovaná dobrovolně opustila předchozí zaměstnání, nechala se zaměstnat u žalobce, kde ani řádně nepracovala, pobírala nájem ze svého bytu, který stejně jako příjem ze zaměstnání si nechávala jako své kapesné a na náklady rodinné domácnosti přispívala pouhým zlomkem skutečných nákladů. Stejně tak se nechávala žalobcem hostit na společných dovolených. Nepřípustné jsou i úvahy soudu prvního stupně, že je dán určitý ospravedlnitelný důvod, aby žalobce hradil náklady za žalovanou. Takováto úvaha by obstála před 100 lety, nikoli v moderní rovnoprávné společnosti. Soud prvního stupně nezjišťoval, zda žalovaná skutečně přispívala na společný rodinný život podle svých schopností a možností (včetně příjmu z nájmu jejího bytu). Spokojil se se zjištěním, že se žalovaná “něčím” na chodu rodiny podílela, což je v rozporu se zásadou uvedenou v § 690 o. z. Žalobce závěrem zdůraznil, že opakovaně navrhoval přerušení tohoto řízení do pravomocného skončení řízení o žalobě žalobkyně u , Orgán veřejné moci, , pod sp. zn. , spisová značka, , když zde nyní existují vedle sebe zcela protichůdná rozhodnutí, neboť napadený rozsudek předmětný nárok žalobce zamítl, naopak rozsudek v řízení vedeném u , Orgán veřejné moci, totožný nárok žalobci přiznává, resp. shledal jako důvodnou kompenzační námitku žalobce (úhradou společných dovolených).8. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že přispívala podle svých možností a schopností na běžný chod domácnosti – hradila potraviny, drogerii, přispívala na bydlení a část svých prostředků (zpravidla ad hoc) vynakládala i na dovolené. Fakt, že žalobce měl výrazně