68 Co 160/2025-132 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 52 905 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Následně vzala podanou žalobu zpět v rozsahu částky 10 580,60 Kč s příslušenstvím a nadále se domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 324,40 Kč s příslušenstvím. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodech 1, 4 a 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodech 2 a 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 324,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 3. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni ve výši 18 672 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a nesprávně vyhodnotil provedené důkazy s důsledkem nesprávné aplikace ustanovení § 2918 a § 2932 o. z. Není si vědom a v řízení se ani neprokázalo, jakou konkrétní skutečnost lze klást k jeho tíži s tím hmotněprávním důsledkem, že se pojištěnec žalobkyně zprostil odpovědnosti za újmu na zdraví a na majetku žalovaného v rozsahu minus 40 %, tedy v rozsahu velmi se blížícím rozdělení odpovědnosti mezi škůdce a poškozeného „půl na půl“. Odůvodnění napadeného rozsudku mlčí k otázce, kterou ze stran řízení tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání skutečností snižujících rozsah odpovědnosti škůdce za újmu na zdraví a s tím spojenou i majetkovou újmu poškozeného. Dále soud prvního stupně na základě svědeckých výpovědí zjistil skutkový stav takový, že vozidlo škůdce blikalo i před odbočením, neboť svědci uvedli, že jej viděli blikat několik minut po nehodě. Není tím ale nijak automaticky prokázáno, jak dlouho před vlastním odbočením blikalo. Přitom dání ukazatele směru dopředu s přiměřeným časovým předstihem představuje základní povinnost odbočujícího vozidla, které je spojeno s oprávněným očekáváním dalších účastníků silničního provozu (předjíždějících vozidel), tedy princip omezené důvěry v dopravě, že odbočující vozidlo dá najevo v dostatečném časovém předstihu, že hodlá odbočovat. Dále svědecké výpovědi prokázaly a soud prvního stupně uznal, že předjíždění bylo motocyklem uskutečněno jako jeden jednolitý jízdní manévr, tedy motocykl se pohyboval několik sekund v levém jízdní pruhu přímým směrem, nezajížděl do mezer mezi vozidla (předjížděl několik aut), a tedy musel být řidičem vozidla bezpečně viděn. Ve znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, je uvedeno, že pokud průběh byl takový, že se jednalo o jeden předjížděcí manévr, tak řidič vozidla, pokud by se podíval do zpětného zrcátka, musel motorku vidět. V takovém případě ale pak dle pravidel silničního provozu nesmí odbočit. Pokud se tedy řidič motocyklu pohyboval v levém jízdní pruhu, tedy již zahájil manévr předjíždění, nemůže řidič vozidla v koloně odbočit. Navíc sám řidič vozidla již v trestním řízení vypověděl, že se naposledy podíval za sebe několik sekund před vlastním odbočením. Tedy buď se díval příliš brzy, anebo se nepodíval vůbec. Z technického a tím i z právního hlediska bylo tedy toto pochybení řidiče vozidla prakticky rozhodující příčinou vzniku dopravní nehody. Pokud je text i výklad zákona o provozu na pozemních komunikacích o tom, kdy řidič nesmí předjíždět, takový, že když předjíždějící zahájí manévr předjíždění, je již v levém jízdním pruhu a předjíždí více aut, pak kdykoliv by dal řidič vozidla jedoucího před tím, kdo předjíždí, i bezprostředně blinkr doleva, má spoluúčast i řidič, který předjíždí. Takový výklad zákona by byl nesmyslný, nesplnitelný a absurdní. Mělo by vždy platit, že ten, kdo zahájil určitý dopravní manévr, tedy v posuzovaném případě předjíždění, má přednost před tím, kdo by chtěl udělat jiný kolidující dopravní manévr, tedy odbočení vlevo do dráhy jízdy druhého. Ze svědeckých výpovědí není možné určit, jak dlouho vozidlo blikalo, a tedy zda by bylo vůbec v možnostech řidiče motorky na dání znamení o změně směru jízdy zareagovat, vezme-li se v úvahu, že jej řidič vozidla mohl dát jen bezprostředně před odbočením. Řidič odbočujícího vozidla nesměl předjíždějícího motorkáře ani ohrozit, ani omezit v jeho chování souladném s pravidly silničního provozu. Za zásadní žalovaný považuje skutečnost, že řidič vozidla se dle všech pravidel odbočení musí bezprostředně před odbočením přesvědčit, že je levý jízdní pruh volný, tedy nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. To řidič vozidla i dle své výpovědi neučinil. Odbočovací manévr se odehrál v místě, kde nejde o křižovatku, ale o nijak označený sjezd z komunikace. V takovém případě se řidič odbočujícího vozidla má chovat ještě více obezřetně, než úkon zahájí. Rovněž nelze žalovanému klást k tíži, že jel „vysokou rychlostí“, když je v daném úseku rychlost 90 km/h povolena, jedná se o rovný, přehledný úsek, tedy využití horní hranice pro předjíždění je adekvátní. Navíc dopravní pravidla stanoví, že úkon má být proveden bezpečně a bez zbytečných průtahů. Žalovaný pak odkazuje na ustanovení § 17 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, který považuje za základní právní normu, podle které by se mělo právně hodnotit chování řidiče motocyklu v době před škodní události z pohledu aplikace § 2918 a § 2932 o. z. Napadené rozhodnutí žalovaný považuje za nepřezkoumatelné z hlediska právního posouzení, jaké protiprávní nebo jiné jednání či opomenutí mu lze klást k tíži s tím důsledkem, že je spoluzodpovědný za 40 % škody na motocyklu. Tento podíl považuje za hrubě nepoměrný ve srovnání s tím, jaký skutkově zjištěný a právně hodnotitelný je podíl řidiče automobilu (škůdce) z hlediska aplikace § 20 zákona o silničním provozu. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému nestanoví tak vysoký, ale podstatně mírnější podíl na střetu provozů než 40 %.5. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. K námitce žalovaného, že nebylo zjištěno, jak dlouho před započetím odbočovacího manévru vozidlo, které žalovaný předjížděl, blikalo, poukazuje na svědecké výpovědi , jméno FO, a , jméno FO, , z nichž bylo prokázáno, že řidič vozidla měl zapnuté levé směrové světlo, a to ještě před započetím odbočovacího manévru. Tento závěr potvrdily trestní i civilní soudy. Žalovaný se snaží tvrdit, že je nutné prokázat „včasnost" blikání řidiče, bez čehož nejde uvažovat nad spoluzaviněním žalovaného. Vedle zásadní skutečnosti, že míra spoluzavinění již byla pravomocně stanovena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a následně u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , pak jak soud prvního stupně správně poukázal, tak s ohledem na rychlý sled událostí, časový odstup od nehody a technologické možnosti nelze monitorovat spuštění světel na jakémkoliv vozidle v reálném čase. Nelze navíc odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný na motocyklu z vlastního rozhodnutí předjížděl nejméně 4 vozidla při rychlosti cca 90 km/h. Jednalo se sice o rychlost povolenou v daném místě, avšak nikterak malou. Rozhodl-li se žalovaný předjíždět několik vozidel při takové rychlosti, musel si být vědom skutečnosti, že do určité míry jde o riskantní situaci. Zejména pak s přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, že motocyklista je omezen v periferním vidění při užití helmy, a proto musí přizpůsobit způsob i rychlost své jízdy. Za situace, kdy žalovaný předjížděl několik vozidel, přičemž poslední vozidlo se nacházelo v místě křižovatky, resp. v místě umožňujícím odbočení na jinou silnici, měl tím spíše žalovaný vynaložit větší obezřetnost. Z pohledu žalobkyně v takovém místě ani žalovaný neměl vozidlo předjíždět. Právě uvedené závěry ohledně nezodpovědného chování žalovaného na pozemní komunikaci přijal i Městský soud v , adresa, v rozsudku ze dne 25. 10. 2023, č. j. , spisová značka, . Dále žalobkyně podotýká, že ohledně zavinění řidiče vozidla pochyb není, o čemž svědčí pravomocná trestní rozhodnutí. Žalovaný rovněž odmítá přijmout skutečnost, že míra spoluzavinění již byla pravomocně určena. Bylo prokázáno, že řidič vozidla před započetím odbočovacího manévru zapnul světelnou signalizaci. Pokud by žalovaný býval dostatečně obezřetný, měl a mohl si toho všimnout. Zejména v situaci, kdy žalovaný předjel několik vozidel a chystal se předjet další, měl být dostatečně opatrný a řádně sledovat provoz na pozemních komunikacích, zejména pak chování vozidla jedoucího před ním. Žalovaný však rezignoval na jakoukoliv obezřetnost a nyní se snaží svou spoluúčast na dopravní nehodě zvrátit tvrzením, že neb