69 Co 65/2025-43 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 119 760 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného , ústřední orgán, o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 11. 2021, kdy žalobce podal žádost o informace a skončeno bylo dne 26. 10. 2023, kdy byla informace žalobci poskytnuta (723 dnů). Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 22. 10. 2023. Žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění dne 2. 7. 2024 ve výši 7 680,33 Kč, a to na základě stanoviska žalované ze dne 5. 6. 2024. Žalobce uvedl, že mu požadované informace nebyly poskytnuty v zákonné lhůtě, přičemž povinný subjekt jednal obstrukčně a žalobce se musel proti jeho postupu bránit. Zákonná lhůta 15 dnů byla mnohonásobně překročena. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, přičemž vyšel ze základní částky 100 Kč za den se zvýšením o 80 % (30 % za náročnost a obtíže při získávání informací a obstrukční jednání povinného subjektu; 30 % za složitost obrany; 20 % za dopady na žalobce a zvýšený význam).3. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a že tedy v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu.4. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že není na místě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam posuzovaného řízení pro žalobce byl zanedbatelný. V řízení bylo totiž prokázáno, že žalobce požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se týkala třetí osoby a vztahovala se k řízení o dávce státní sociální podpory – příspěvku na bydlení. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud prvního stupně, když přiznání finanční kompenzace nemajetkové újmy v sobě již obsahuje i konstatování porušení práva.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval všemi kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk a zaměřil se pouze na kritérium významu řízení pro žalobce. Soud prvního stupně také neuvedl, na základě jakých konkrétních skutečností individuálně posoudil význam žádaných informací pro žalobce. Žalobce dále zdůraznil, že již samotné potíže se získáním informace nasvědčují tomu, že jde o informace důležité, a že povinný subjekt nemá zájem na jejich poskytnutí. Soud prvního stupně rovněž dostatečně nezvážil kritérium složitosti řízení a postupu povinného subjektu. Závěrem žalobce nevrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.6. Žalovaná navrhovala rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.8. Odvolací soud plně souhlasí se závěry, které soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku po skutkové i právní stránce vyjádřil. Soud prvního stupně správně vycházel z § 31a OdpŠk, i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze sjednocujícího stanoviska ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.10. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).11. Kritérii obsaženými v § 31a OdpŠk se v podrobné formě zabývá Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen jako „Stanovisko“), z něhož vyplývá, že ačkoli je konstatace porušení práva rovnocennou formou odškodnění jako relutární satisfakce, tak v případech zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve formě nepřiměřeně dlouhého řízení, je přiznání odškodnění ve formě konstatace porušení práva velmi výjimečnou záležitostí, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Tento závěr je plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, a přichází v úvahu typicky tehdy, je-li délka řízení způsobena nemalou měrou chováním stěžovatele.12. Již ve svém Stanovisku, Nejvyšší soud také uvedl: Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015). Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).13. Vzhledem k tomu, že již ve vyjádření k žalobě žalovaná tvrdila snížený až nízký význam posuzovaného řízení pro žalobce, zaměřil se odvolací soud na posouzení tohoto kritéria a hodnotil především, jakou intenzitu zásahu do nemaj