11 Co 336/2025-229 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k jednotce , číslo, byt, vymezené v bytovém domě , adresa, v obci , adresa, , včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku parc. č. , číslo, , jak je přesně specifikována ve výroku rozsudku (výrok I.), tuto jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k jednotce , číslo, ateliér, vymezené v bytovém domě , adresa, v obci , adresa, , včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku parc. č. , číslo, , jak je přesně specifikována ve výroku rozsudku (výrok III.), tuto jednotku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok IV.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu ve výši 2 312 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).2. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že předmětný byt i ateliér žalobce se svou manželkou zprivatizoval, žalovaný v bytě vyrůstal, ateliér vybudoval žalobce z peněz patřících do společného jmění manželů a tento ateliér užíval a stále užívá ke své umělecké činnosti. Byt má rozlohu 111 m² a dispozici 3+1, ateliér má rozlohu 79,1 m², a jde o jednu místnost s vyvýšeným mezipatrem a sociální zázemím. Byt není s ateliérem funkčně spojen, oboje má vlastní vstup z chodby a odboje lze užívat odděleně, byt se nachází v jiném patře než ateliér, byt ani ateliér nelze reálně rozdělit. Žalobce v bytě bydlí a v ateliéru tvoří, žalovaný nemá od skončení dědického řízení po manželce žalobce a matce žalovaného do bytu ani do ateliéru umožněn přístup, mezi účastníky neprobíhá komunikace ohledně společné správy jednotek. Dále soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel ze zjištění, že žalobce i žalovaný nabyli v pozůstalostním řízení po zesnulé , tituly před jménem, , jméno FO, (manželka žalobce, matka žalovaného) každý jednu čtvrtinu bytu a ateliéru (usnesení č. j. , spisová značka, , ze dne 10. 2. 2021), žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši tří čtvrtin u bytu i ateliéru a žalovaný ve výši jedné čtvrtiny u bytu i ateliéru. V průběhu dědického řízení mezi účastníky probíhala komunikace ohledně řešení vlastnických vztahů, jejíž obsah soud prvního stupně podrobně zrekapituloval v bodě 5. odůvodnění napadeného rozsudku, na tato zjištění odvolací soud pro stručnost odkazuje. Obvyklá cena bytu byla zjištěna znaleckým posudkem ve výši 14 326 000 Kč a ateliéru 7 858 000 Kč, proti závěrům znaleckého posudku účastníci nevznesli výhrady. Společnost , právnická osoba, přislíbila žalobci, že s ním uzavře smlouvu o produktu , název, a poskytne úvěr ve výši 7 656 063 Kč, celková částka, kterou je úvěrovaný (žalobce, případně jeho nástupce) povinen zaplatit, měla činit 16 978 179 Kč, k zajištění úvěru bude sloužit zástavní právo. , jméno FO, , jediná jednatelka a jediný společník , právnická osoba, . v likvidaci, uzavřela s žalovaným dne 22. 5. 2025 smlouvu o zápůjčce, kterou se žalovanému zavázala půjčit částku 2 312 000 Kč na úhradu vypořádání podílového spoluvlastnictví do 30 dnů od vyhlášení rozsudku v této věci. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 1140 a násl. OZ, a uvedl, že oba účastníci se rozhodli spoluvlastnictví ukončit, nedokázali se však dohodnout na podmínkách a způsobu vypořádání. Byt ani ateliér nejsou reálně dělitelné, a proto soud přistoupil k přikázání společné věci za přiměřenou náhradu. Poukázal též na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví upravující hlediska vypořádání a uvedl, že po seznámení se s tím, jakým způsobem hodlá žalobce financovat vyplacení čtvrtinového podílu žalovaného na bytu a ateliéru, dospěl k závěru, že hledisku spravedlnosti více vyhoví, když bude byt přikázán do vlastnictví žalobce a ateliér do vlastnictví žalovaného. V situaci, kdy celková výše úvěru , právnická osoba, měla činit 7 656 063 Kč (vypořádací podíl žalovaného dle znaleckého posudku by činil 5 546 000 Kč) a celková částka, kterou by žalobce, resp. jeho nástupce, byl povinen zaplatit, měla činit 16 978 179 Kč, je pravděpodobné, že žalovaný jako dědic by neměl prostředky na její úhradu, nemovitosti by , právnická osoba, propadly jako zástava a rodina by o byt a ateliér navždy přišla. Byt je rodinný majetek, rodina v něm několik desetiletí žila, a vztah k němu tedy má jak žalobce, který se do bytu přiženil a později jej s manželkou zprivatizoval, tak žalovaný, který zde s rodiči vyrůstal. Ateliér žalobce vybudoval z prostředků náležejících do společného jmění manželů, byl si vědom toho, že jeho zesnulá manželka by si nepřála, aby po jejich smrti nemovitosti nezůstaly v rodině. Zvolené řešení zajistí žalobci výlučné vlastnictví bytu, tedy hodnotnější z obou nemovitostí, a zároveň částku 2 312 000 Kč od žalovaného, kterou žalobce může využít pro své potřeby, současně žalobce nebude muset nemovitosti zatížit zástavním právem ve prospěch třetí osoby. Žalobce i žalovaný jsou aktivními umělci, hledisko účelného využití ateliéru tedy naplňují oba, žalobce je již v důchodovém věku, žalovaný oproti tomu v produktivním věku, žalovaný deklaroval, že žalobci umožní v ateliéru i nadále pracovat, žalobce tedy o možnost využití ateliéru nemusí přijít, pokud se s žalovaným dohodne. Skutečnost, že aktuálně obě nemovitosti užívá výlučně žalobce, soud nezohlednil vzhledem k tomu, že se tak děje proto, že žalobce odmítá žalovaného do nemovitostí pustit. Jelikož v dané věci byly předmětem vypořádání dvě nemovitosti, shledal soud prvního stupně nejlepším řešením to, aby každému ze spoluvlastníků byla přikázána jedna z nich, v případě ateliéru je jeho přikázání žalovanému zajištěním toho, aby alespoň menší část rodinného majetku v rodině zůstala a nepřešla do vlastnictví třetí osoby, což si přála také zesnulá , tituly před jménem, , jméno FO, . Vypořádací podíl soud prvního stupně určil ve výši odpovídající znaleckému posudku ohledně ceny obou nemovitostí. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na skutečnost, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví má povahu iudicium duplex.3. Rozsudek napadl odvoláním žalobce, namítal, že nesouhlasí s výrokem IV., proti němuž podává odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že neprovedl důkazy svědeckými výpověďmi a výpovědí žalobce k prokázání tvrzení, že žalovaný se vůči žalobci a členům širší rodiny chová agresivně a hrubě, z tohoto důvodu je společné užívání ateliéru oběma účastníky vyloučeno. Dále uvedl, že je výrazně většinovým spoluvlastníkem, a podle judikatury Nejvyššího soudu měly být obě jednotky přikázány do jeho vlastnictví, ateliér žalobce vybudoval, celý život v něm tvořil a pracoval, což platí i nyní, disponuje též finančními prostředky na zaplacení náhrady žalovanému. Žalovaný se na nákladech na provoz a údržbu jednotek nepodílí. V ateliéru se nachází značné množství movitých věcí žalobce, které není možné přesunout jinam. , právnická osoba, pro poskytnutí úvěru požadovala po žalobci pouze zastavení bytové jednotky, ateliér dle přiložené smluvní dokumentace neměl být nikterak zatížen. Poukaz soudu na důchodový věk žalobce považuje za diskriminaci z důvodu věku. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přikázal ateliér do výlučného vlastnictví žalobce, případně, aby napadený výrok IV. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že s příbuznými, které žalobce navrhoval vyslechnout jako svědky, se dlouhodobě nestýká, naposledy je viděl v červenci 2018, odmítá, že by se vůči žalobci hrubého jednání dopustil. Z komunikace účastníků vyplývá, že ze strany žalovaného došlo k opakovaným pokusům o rozumnou dohodu s žalobcem, žalobce se nikdy nezmínil o tom, že by se cítil jednáním žalovaného ohrožen. Velikost spoluvlastnického podílu nemůže být jediným hlediskem při vypořádání spoluvlastnictví, a to tím spíše, že žalobce do výlučného vlastnictví získal byt o výměře 111 m². Obsah smlouvy, kterou žalobce, hodlá uzavřít se společností , právnická osoba, , je zcela amorální, žalobce odmítá přijmout reálný stav, který nastal v důsledku dědického řízení, a žije s pocitem, že žalovaný nemá na nic nárok. Na základě rozsudku naopak obdrží žalobce od žalovaného finanční vypořádání, které mu umožní dostatečně kvalitní život, aniž by byl nucen si peníze půjčovat. Pokud žalobce namítal, že žalovaný nemovitosti neužívá, důvodem je, že sám žalobce mu do nich odmítl umožnit přístup. V současné době žalovaný prodává byt v , adresa, zděděný po svém matce, probíhá již vkladové řízení, kupní cena byla deponována do úschovy, a je tak jistota, že žalovaný již nebude nucen si peníze na vypořádání půjčovat. Uložení věcí, které má žalobce v ateliéru, je možné v bytě o výměře 111 m², který žalobce z vypořádání již získal, v tomto bytě může žalobce tvořit obdobně, jako nyní v ateliéru. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený