13 Co 332/2025-106 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení o žalobě co do částky 15 487,50 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku 589 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a ve výroku III zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobci v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení částku 168 213,18 Kč k rukám jeho zástupce.2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované (po částečném zpětvzetí žaloby reflektovaném výrokem I napadeného rozsudku) zaplacení částky 589 100 Kč jako dlužné provize za zprostředkování obchodů se zdravotnickým materiálem žalobcem (jako zprostředkovatelem) pro žalovanou (jakožto obchodníka prodávajícího v rámci svého předmětu podnikání takový materiál zdravotnickým zařízením).3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle nichž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o shora uvedeném (základním) obsahu, a to na podkladě nabídky žalované obsažené v e-mailu jejího (někdejšího) ředitele , tituly před jménem, , jméno FO, (dále jen „, tituly před jménem, , jméno FO, “) ze dne , datum, , kterou žalobce akceptoval a již , datum, sjednal s , právnická osoba, první objednávku zdravotnického materiálu (ochranných obleků; dále i jen „zboží“), žalovanou tomuto zdravotnickému zařízení posléze dodaných. Žalobcova provize byla v nabídce žalované koncipována na principu „sdíleného bonusu“ pro žalobce (jako zprostředkovatele) a zákazníka (odběratele zboží), a to tak, že v případě objednávek nad 100 000 Kč činí tento bonus 35 % z obratu. „Sdílení bonusu“ pak záleží v tom, že nebude-li zákazníkovi poskytnuta (žalobcem, potažmo výsledně žalovanou) žádná sleva z cen obsažených ve webové nabídce zboží žalované (odkazované linkem v e-mailu ze dne , datum, ), činí provize žalobce plných 35 %. V případě poskytnutí slevy zákazníkovi ve výši 5% připadne na žalobcovu provizi 30%, v případě poskytnutí slevy zákazníkovi ve výši 10% připadne na žalobcovu provizi 25% a dále pak mutatis mutandis. V e-mailu je rovněž uvedeno, že to (, tituly před jménem, , jméno FO, ) „vysvětlí osobně“ a dále: „za mne udělejte obchod a domluvíme se osobně“. Celkový objem žalobcem v období od října do prosince 2020 takto u dvou odběratelů (, právnická osoba, ) zajištěných dodávek zboží žalované, aniž by byla těmto odběratelům poskytnuta jakákoliv sleva, činil (bez DPH) 2 917 330,43 Kč (1 862 330,43 Kč + 377 000 Kč + 342 000 Kč + 336 300 Kč), z první dodávky nicméně žalobce provizně zohledňuje jen částku 1 770 000 Kč, a tedy z částky 2 826 000 Kč (podle soudu prvního stupně součet částek 1 770 000 Kč + 377 000 Kč + 342 000 Kč + 336 300 Kč) činí 35% provize 989 100 Kč. Účastníci v době po učinění/obdržení e-mailové nabídky ze dne , datum, poté diskutovali několik týdnů otázku podoby (formy) písemného „zasmluvnění“ jejich vzájemné obchodní spolupráce, což však nevedlo k výsledku, žádná (písemná) smlouva mezi nimi uzavřena nebyla a jejich spolupráce byla následně ukončena. Žalobce vystavil ve dnech , datum, a , datum, žalované dvě zálohové faktury znějící na 2 x 200 000 Kč, které žalovaná uhradila a dále nabízela jako doplatek provize za shora uvedené zprostředkované obchody posléze ještě dalších 209 778 Kč, s čímž však žalobce nesouhlasil, na žalované žádá rozdíl částek 989 100 Kč a 400 000 Kč, tj. žalovanou částku, kterou mu žalovaná odmítá zaplatit.4. Při právním hodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně vyšel z jím citovaných ustanovení § 582, § 1792 odst. 1, § 2483 a § 2499 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jen „o. z.“; používání zkratky „obč. zák.“ soudem prvního stupně odporuje v soudním rozhodování a literatuře ustálené praxi, podle níž je posléze uvedená zkratka vyhrazena občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb. – pozn. odvolacího soudu).5. Na podkladě jejich aplikace předně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obchodním zastoupení, a to sice v zákonem (§ 2483 odst. 2 o. z.) nepředepsané písemné formě, uvedený nedostatek byl však podle soudu prvního stupně zhojen následným jednáním stran podle smlouvy, jak předpokládá § 582 odst. 2 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005. Následné jednání smluvních stran shledal soud prvního stupně v tom, že žalobce pro žalovanou obstarával dodávky zboží jejím zákazníkům a žalovaná mu za to zaplatila provizi, resp. zálohu na ni (byť v souhrnu jen částkou 400 000 Kč).6. Soud prvního stupně tudíž neměl – stejně jako strany – pochybnosti o tom, že žalobci podle § 2483 odst. 1 o. z. náleží (jistá) provize. Ohledně její (sporné) výše uvedl, že „[p]okud účastníky nebyla přesně ujednána výše provize“ (což podle soudu prvního stupně, jak plyne z celkového kontextu jeho úvah, zjevně nebyla), pak žalobci náleží podle § 2499 odst. 1, resp. § 1792 odst. 1 o. z. provize v rozumné (obvyklé) výši odpovídající zvyklostem s ohledem na místo a druh jím vykonávané činnosti, kterou soud prvního stupně ztotožnil s provizí nabídnutou žalobci žalovanou explicitně při zahájení jejich vzájemné spolupráce, tj. právě (s ohledem na zjištěné okolnosti dále nijak nesdílených) 35% z obratu. K tomu soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce z nabídnuté provize při plnění smlouvy svojí osobou legitimně vycházel, byl její žalovanou nabídnutou výší motivován, pokud se pak později mezi účastníky o výši provize „licitovalo“, souviselo to podle soudu prvního stupně „spíše již s nechutí žalované hradit provizi dle dříve zaslané nabídky i vzhledem k množství objemů zprostředkovaných obchodů žalobcem v době zvýšené poptávky po ochranných zdravotních potřebách v době Covidu“. Právě žalovanou nabídnutá provize tak podle soudu prvního stupně vystihuje obvyklou výši provize za zprostředkování obchodů se zdravotnickým materiálem v daném místě i čase. Na obvyklou provizi ve výši 35% připadá z žalobcem dojednaných (resp. jen provizně účtovaných) obchodů 989 100 Kč, z nichž žalovaná dosud uhradila 400 000 Kč, dluží tak žalobci 589 100 Kč.7. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl ve shora posledně uvedeném rozsahu jako důvodné a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř., vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“) a předpisů o cestovních náhradách, na jejich podkladě přiznal v řízení jen z nepatrné části neúspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jeho zastoupení advokátem.8. Žalovaná napadla ve rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé (vycházeje z obsahu odvolání, nikoliv jeho formálně ohlášeného rozsahu) včasným a přípustným odvoláním. Uvedla (opouštějíc již – jako zjevně neudržitelná – původně zastávaná obranná tvrzení o neuzavření smlouvy a absenci nároku žalobce na provizi již co do základu), že souhlasí se (skutkovým) závěrem soudu prvního stupně o tom, že se účastníci nedohodli o výši provize, majíc nadále zato, že e-mail , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, obsahuje toliko zmínku o možné provizi, která se však „nevztahovala na veškeré prodávané zboží a pro její obdržení bylo třeba naplnění dalších podmínek, jak bylo žalobci sděleno následně při osobních jednáních“. Žalovaná stejně tak nezpochybňuje právní konkluzi soudu prvního stupně, pokud na tomto podkladě usoudil, že žalobci vznikl nárok na provizi v obvyklé výši. Zásadní pochybení soudu prvního stupně však shledává ve ztotožnění obvyklé výše provize s výší možné provize zmíněné v e-mailu , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, . K takovému závěru podle žalované není žádný důvod, pokud spolu účastníci, jak o tom svědčí e-mail žalobce ze dne , datum, , o provizních otázkách nadále jednali a pokud sám žalobce navrhl v řízení prokázat výši obvyklé provize znaleckým posudkem; takový procesní návrh podle žalované svědčí o tom, že si (žalobce) „není vědom dohody o výši provize“. Žalovaná má zato, že jí dobrovolně uhrazených 400 000 Kč odpovídá obvyklé (rozumné) výši provize a že zaplacením této částky splnila svoji povinnost zastoupeného. Má-li žalobce za to, že nikoliv, měl to prokázat, resp. soud prvního stupně měl v tomto ohledu vyhovět žalobcovu důkaznímu návrhu a provést jím navrhovaný znalecký posudek.9. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude v intencích soudem prvního stupně sice správě určených, avšak nesprávně aplikovaných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. zjištěna výše provize odpovídající zvyklostem v místě činnosti žalobce vzhledem k druhu zboží nebo služeb.10. Žalobce s odvoláním nesouhlasil, vyvracel odvolací námitky, a jakkoliv uvádí, že soud prvního stupně „perfektně zjistil stav věci“, gros jeho vyjádření představuje argumentace na podporu tvrzení, že se strany dohodly o výši provize (jemuž však soud prvního stupně nepřisvědčil – poznámka odvolacího soudu). Tvrzení žalované, že se provize ve výši (nabídnutých) 35% nevztahovala na veškeré prodávané zboží a že bylo pro její obdržení třeba naplnění dalších podmínek prezentovaných žalobci n