14 Co 23/2026-270 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 156 555 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 156 555 Kč za dobu od 18. 3. 2025 do zaplacení (výrok I), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 56 845,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě došlé mu 21. 3. 2025, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 156 555 Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 3. 2025 do zaplacení jako bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy o životním pojištění , název, č. , číslo, uzavřené mezi žalovanou na straně jedné a , jméno FO, jako pojistníkem na straně druhé (dále jen „pojistník“) dne 30. 1. 2012. Žalobkyně tvrdila, že předmětnou pohledávku danou rozdílem mezi tím, co pojistník zaplatil na pojistném (tj. částkou 167 500 Kč), a tím, co pojistník na základě smlouvy obdržel (tj. částkou 10 945 Kč), nabyla od pojistníka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. 10. 2024. Neplatnost předmětné pojistné smlouvy spatřovala v tom, že pojistná smlouva rozlišovala nákupní a prodejní cenu podílových jednotek (jednalo se tak o skrytý poplatek), které dávaly hodnotu účtu pojistníka, od jehož výše se odvíjelo ve sjednaných případech pojistné plnění. Podle pojistných podmínek byla žalovaná oprávněna snižovat hodnotu účtu pojistníka o poplatky, které nebyly ujednány určitým způsobem; se sazebníkem poplatků nebyl pojistník seznámen. V ujednáních o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování hodnoty účtu o poplatky spatřovala žalobkyně ujednání zneužívající povahy dle článku 3 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“), neboť nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobovala významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. Zároveň šlo o ujednání, která nebyla sepsána jasným a srozumitelným jazykem dle článku 5 odst. 1 Směrnice. Bez ujednání o poplatcích, která byla nezbytná pro výpočet pojistného, nemohla pojistná smlouva existovat, a je tak neplatná jako celek, a to absolutně podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.). Žalovaná dopisem ze dne 17. 3. 2025 žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení odmítla.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Nesporovala uzavření předmětné pojistné smlouvy, kterou považovala za platnou. Namítala však nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně (z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky), skutečnost, že pojistník byl s přehledem poplatků a parametrů seznámen, promlčení žalobou uplatněného nároku, poukázala na nutnost započtení vzájemných plnění.4. Soud I. stupně v napadeném rozsudku popsal, jaká skutková zjištění učinil z provedených důkazů (body 4 – 13 odůvodnění). Pro účely odvolacího řízení odvolací soud na tyto pasáže odůvodnění pro stručnost odkazuje.5. V bodech 14 – 16 napadeného rozsudku soud I. stupně vysvětlil, proč neprovedl další konkrétně vyjmenované důkazy.6. Po provedeném dokazování, které shledal za dostatečné pro potřeby rozhodnutí, soud I. stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu věci.7. Mezi pojistníkem a žalovanou byla ujednána pojistná smlouva ze dne 30. 1. 2012 o životním pojištění , název, č. , číslo, s počátkem pojištění dne 1. 2. 2012 na dobu do dosažení věku 75 let. Ve smlouvě bylo uvedeno pojištění pro případ smrti (s pojistnou částkou ve výši součtu částky 200 000 Kč a hodnoty účtu pojistníka) a dožití (s pojistnou částkou ve výši hodnoty účtu pojistníka), dále pojištění pro případ úrazu, vážných onemocnění, pobytu v nemocnici a invalidity. Pojistné bylo sjednáno na 1 000 Kč měsíčně. Ve smlouvě byl uveden poměr umístění pojistného do jednotlivých fondů či programů. Ujednání smlouvy byla doplněna všeobecnými a speciálními pojistnými podmínkami. Pojistník vůči smlouvě nevznesl žádné výhrady předtím, než ji dne 6. 8. 2024 vypověděl. Pojistník a žalobkyně ujednali postoupení pohledávky ve výši 156 555 Kč za částku 38 900 Kč smlouvou ze dne 31. 10. 2024. Nárok na bezdůvodné obohacení uplatnila u žalované poprvé až žalobkyně, a to dne 13. 3. 2025, přičemž plnění požadovala do 25. 3. 2025. V souvislosti s pojistnou smlouvou pojistník uhradil za dobu od 1. 2. 2012 do podání žaloby celkem 168 650 Kč; z této celkové částky byla uhrazena částka 134 150 Kč v období od počátku pojištění do 20. 3. 2022 a částka 34 500 Kč v období od 21. 3. 2022 do podání žaloby. Žalovaná pojistníkovi zaplatila částku 10 945 Kč jako odkupné a dále z pojistného částku 1 150 Kč.8. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil následujícím způsobem.9. Předně řešil otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Vysvětlil, že v projednávané věci se jedná o jiný případ než řešený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2010, neboť postoupení pohledávky nebylo žalované oznámeno pojistníkem. Žalovaná tedy využívá možnosti procesní obrany zpochybňující aktivní věcnou legitimaci žalobkyně s tím, že ta není její věřitelkou.10. Konstatoval, že § 1881 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) postoupení předmětné pohledávky nebrání. Smlouvu o postoupení pohledávky však shledal absolutně neplatnou ve smyslu § 580 odst. 1, § 588 věta první o.z. Zohlednil, že žalobkyně uplatňuje argumentaci založenou na údajné nepoctivosti a zneužívání spotřebitelů ze strany žalované a svůj obchodní model očividně staví na inzerování, že „miliony Čechů spoléhají na podvodnou životní pojistku“, tedy na vzbuzování dojmu o masovém nepoctivém, podvodném jednání pojišťoven. Lze logicky usuzovat, že vůči spotřebitelům, od nichž pohledávky kupuje, žalobkyně spoléhá (nutně musí spoléhat) na představu spotřebitele o pravděpodobně vysoké nákladnosti a rizikovosti soudního sporu, neboť jinak nelze rozumně očekávat, že by spotřebitel pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 156 555 Kč prodal za cenu 38 900 Kč (tedy pouhých 24,8 % nominální výše pohledávky). V případě úspěchu žaloby pak ovšem zbývajících cca 75 % a případné příslušenství představuje zisk žalobkyně. Tento obchodní model je tedy založen na tom, že na jedné straně žalobkyně vystupuje jako ten, kdo chrání údajně porušená práva spotřebitelů, na druhou stranu ovšem směřuje k přisvojení si pro sebe naprosto zásadní části toho, oč byl dle žalobkyně spotřebitel připraven nepoctivým chováním žalované. Nepoměr úplaty za postoupení vůči výši pohledávky je přitom tak vysoký, že pokud by měl být odůvodňován nejistotou a náklady při vymáhání, znamenalo by to, že je vymáhána pohledávka založená na téměř zcela spekulativním základu. Počínání žalobkyně při postupování pohledávky, zasazené do uvedených souvislostí v jejich souhrnu, zakládá zjevný rozpor smlouvy o postoupení pohledávky s dobrými mravy, což vede k její (absolutní) neplatnosti. Nedošlo-li k platnému postoupení pohledávky, což je žalovaná oprávněna namítat, pak žalobkyně není ve věci aktivně legitimována.11. Již z tohoto důvodu soud I. stupně shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji.12. Zároveň však soud I. stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“, § 40a obč. zák. a contrario (za použití § 3028 odst. 3 o.z. aplikoval příslušná ujednání obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) – dále jen „zákon o pojistné smlouvě“). Zdůraznil, že na hodnocení předmětné pojistné smlouvy nelze mechanicky přenášet argumentaci a závěry z jiných, byť do určité míry podobných soudních řízení, ale je třeba vyjít z konkrétních okolností projednávané věci. Připomněl ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stran možnosti obsažení ujednání pojistné smlouvy např. v pojistných podmínkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 150/2005) a stran možnosti sjednat konkrétní platební povinnost dle smlouvy pomocí vzorce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 1171/2005, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014).13. V tomto světle považoval za významné, zda bylo možné, byť za pomoci pojistných podmínek či dalšího stranám známého a odsouhlaseného dokumentu, takové dosazení a výpočet provést v okamžiku uzavření smlouvy. Oběma smluvním stranám by již v tomto okamžiku mělo být známo, jaká je cena plnění dle uzavírané smlouvy. V případě investičního životního pojištění, které přinejmenším ve významné části není určeno jen na krytí proti pojistnému nebezpečí, ale plní v podstatě investiční či spořící funkci, je pro smluvní strany a jejich práva a povinnosti podstatné, zda částka hrazená na tento účel představuje investici či úsporu v plné výši, nebo zda je z ní hr