16 Co 129/2026-79 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90 854 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 32 452 Kč s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z částky 121 806 Kč od , datum, do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 947 Kč (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení 13 452Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané , datum, , kterou se žalobce domáhal zaplacení dluhu ze spotřebitelského úvěru sjednaného mezi žalobce (poskytovatelem) a žalovanou (dlužníkem) dne , datum, ve výši 155 425 Kč. Žalobce se domáhal jistiny 121 806 Kč, poplatků 1 500 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku 12 947 Kč a úroku z prodlení z částky 121 806 Kč od , datum, do zaplacení. Soud prvního stupně posoudil úvěr jako spotřebitelský dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se závěrem, že žalobce jakožto poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy řádně neprověřil úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona, a proto je smlouva neplatná dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházeje ze skutkového zjištění, že žalované byla poskytnuta částka 150 898 Kč a dosud žalobci vrátila 60 044 Kč, uložil soud žalované povinnost vrátit žalobci rozdíl ve výši 90 854 Kč. Ve zbylém rozsudku žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem NS sp. zn. , spisová značka, a odůvodněním, že žalovaná je povinna vrátit jen nesplacenou jistinu, nikoli již úrok a poplatky, a vzhledem k tomu, že se zatím nedostala do prodlení, není povinna platit ani úrok z prodlení. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).3. Proti části výroku II rozsudku týkající se nepřiznaného úroku z prodlení 12,75 % ročně z částky 90 854 Kč od , datum, do zaplacení podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že žalovaná se v řízení nijak nevyjádřila k délce přiměřené doby k vrácení nesplacené jistiny (§87), a soud prvního stupně přistoupil k jejímu zjišťování z úřední povinnosti, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků před soudem. Soud bez skutkových tvrzení žalované dovodil, že žalovaná není schopna bezdůvodné obohacení vrátit, a proto ani není v prodlení. Žalobce též namítl nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, který rozhodl bez jednání dle §115a o. s. ř., přestože měl část žalobou uplatněného nároku za neprokázaný (s ohledem na závěr o nikoli řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované).4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal napadenou část výroku II rozsudku dle § 212, § 212a o. s. ř. se závěrem, že odvolání není důvodné.6. Rozhodná právní úprava. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).7. Skutkový a právní závěr soudu prvního stupně je správný a přiléhavý je i odkaz na rozsudek NS sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud vyložil za užití důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ustanovení § 87 zákona o vrácení nesplacené jistiny v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Je zřejmé, že soud prvního stupně vyšel především z teleologického výkladu, že pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (§ 1968 o. z.), a z logického výkladu, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (§ 1970 o. z.).8. Ze stanoviska žalobce a pasivity žalované v řízení je zjevné, že k dohodě účastníků na splatnosti nesplacené jistiny nedošlo (taková dohoda nebyla ani tvrzena). Soud prvního stupně proto postupoval správně, kdy lhůtu určil sám v rámci tohoto řízení o vrácení nesplacené jistiny, přičemž je logické, že určuje-li splatnost (až) soud, počátek lhůty teprve nastane, a to někdy v době po rozhodnutí soudu a jeho právní moci. Lhůta stanovená soudem je vlastně zároveň lhůtou pariční. Uvedené logicky platí i v případě, kdy žalovaná v řízení netvrdí a neprokazuje své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru. Ani tehdy totiž nemůže lhůta teprve v řízení určená soudem předcházet dni rozhodnutí soudu. Požadavek žalobce, aby počátek lhůty nastal v minulosti (, datum, ), tj. ještě před zahájením řízení, je tudíž nedůvodný.9. Odvolací soud nesouhlasí s názorem odvolatele, že soud prvního stupně porušil zásadu rovnosti účastníků. Ze spisu nevyplývá, že by soud prvního stupně vyhledával informace o aktuálních poměrech žalované, a skutečnost, že ona sama v řízení nevyužila dobrodiní ustanovení § 87 zákona a nic netvrdila a neprokazovala, tedy neunesla břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých aktuálních poměrů, a soud prvního stupně proto neměl žádný skutkový podklad pro závěr o délce přiměřené lhůty, se do rozhodnutí soudu promítlo k tíži žalované tím, že soudem určená lhůta je v podstatě nejkratší možná (odpovídá standardní třídenní pariční lhůtě). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. , spisová značka, připustil, že v některých případech může být splatnost rozložena do minimálních splátek, popř. že soud dokonce uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec, je rozhodnutí soudu prvního stupně o třídenní přiměřené době nepochybně úspěchem žalobce.10. Odvolací námitka, že soud prvního stupně postupoval procesně nesprávně, když rozhodl bez jednání dle § 115a o. s. ř., je sice důvodná, ale z jiného než odvolatelem uváděného důvodu. Ustanovení § 115a o. s. ř. umožňuje soudu rozhodnout bez jednání, je-li skutkový stav bez pochybností zjistitelný z listin obsažených ve spise. Uvedené neznamená, že dle § 115a o. s. ř. lze postupovat jen tehdy, má-li být žalobě zcela vyhověno. Jinak vyjádřeno, postupem dle § 115a o. s. ř. může být žaloba zčásti nebo zcela zamítnuta, je-li z listin bez pochybností zjištěn skutkový stav. Postupu dle § 115a o. s. ř. tedy v daném případě nebránil závěr soudu prvního stupně, že ze zjištěného skutkového stavu plyne závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru, a tudíž závěr, že žaloba je v části převyšující nesplacenou jistinu nedůvodná.11. Postupu dle § 115a o. s. ř. v daném případě bránila (jen) nedostatečná skutková zjištění pro určení přiměřené lhůty k plnění nesplacené jistiny (§ 87). Porušení podmínek aplikace § 115a o. s. ř. se projevilo jen v neprospěch žalované, tím, že soud prvního stupně bez jednání stanovil nejkratší možnou k lhůtu pro vrácení nesplacené jistiny. Žalovaná se neodvolala a žalobce by v dalším řízení nemohl dosáhnout pro něho příznivějšího rozhodnutí, proto odvolací soud nepřistoupil ke zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.12. Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy úspěšné žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.