20 Co 385/2025-65 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 60 219 Kč a na náhradu nákladů řízení 2 300 Kč a žalobu ohledně 72 944 Kč zamítl. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 133 163 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného , Orgán veřejné moci, (úřad práce) pod sp. zn. , spisová značka, , včetně navazujících řízení, vedených u , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyni již za dotyčnou újmu uhradila přiměřené zadostiučinění ve výši 58 750 Kč.2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 9. až 15. napadeného rozsudku, a skutkový stav posoudil podle § 5, § 13, § 14, § 15 a § 31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon).3. Konstatoval, že posuzované řízení trvalo od podání žádosti o přiznání příspěvku na péči dne , datum, do právní moci třetího rozhodnutí , Orgán veřejné moci, (MPSV) dne , datum, celkem 4 roky a 11 měsíců. Dovodil, že řízení bylo skutkově složitější, neboť rozhodnutí správních orgánů záviselo na odborném posouzení zdravotního stavu a stupně závislosti žalobkyně, což se promítlo i do složitosti procesní, k posouzení odborné otázky byly zpracovány posudky a opakovaně bylo konáno sociální šetření v místě bydliště žalobkyně. Žalobkyni však nelze přičítat k tíži, že její zdravotní stav byl předmětem odborného posouzení celkem 13x, když posudky nebyly dostatečné či přesvědčivé a opakovaně bylo žádáno jejich doplnění či revize, což jde k tíži postupu orgánů státu. Správní orgány se rovněž musely vypořádat s častými a obsáhlými podáními žalobkyně a složitost řízení po stránce procesní zvýšil i počet orgánů, rozhodujících ve věci (1x úřad práce, 3x MPSV, 2x soud). K tomu však soud I. stupně poukázal na to, že prvá dvě rozhodnutí MPSV byla v následných soudních řízeních zrušena pro nepřezkoumatelnost, což je přičitatelné k tíži státu. Postup orgánů veřejné moci byl zatížen nedůvodnými prodlevami a překračováním lhůt pro vydání rozhodnutí, jak soud I. stupně konkrétně popsal v odstavci 24. rozsudku a postup MPSV vůči žalobkyni označil za asociální a necitlivý. Žalobkyně svým postupem nepřispěla k celkové délce řízení, které pro ni mělo typově zvýšený význam, neboť jeho předmětem byla žádost o přiznání příspěvku na péči (dávky sociálního zabezpečení) a žalobkyně byla v době zahájení řízení vysokého věku (85 let) a ve špatném zdravotním stavu, průběh a délku posuzovaného řízení tak jistě vnímala velmi úkorně.4. Soud I. stupně uzavřel, že celková doba řízení nebyla přiměřená a došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva by nebylo dostačující. Při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně vyšel za použití stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko) z rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a za každý následující rok řízení, nicméně dovodil, že tyto částky neodpovídají aktuálním poměrům v České republice, když Stanovisko bylo přijato před 14 lety za jiné ekonomické situace, a s ohledem na zvýšení cenové úrovně považoval za odpovídající rozmezí 22 500 Kč až 30 000 Kč, k němuž dospěl navýšením uvedených částek o 50%. Kalkuloval tedy s částkou 22 500 Kč (15 000 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. 1 875 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na polovinu za první dva roky trvání řízení. Za použití kritérií podle § 31a odst. 3 náhradového zákona základní částku snížil z důvodu složitosti věci o 25 % (15 % za skutkovou a procesní složitost, 10 % za počet orgánů státu zapojených do rozhodování v rozsahu přičitatelném státu) a zvýšil ji o 30 % z důvodu postupu orgánů státu a o 30 % s ohledem na význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, tedy ji zvýšil celkem o 35 %. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 118 969 Kč (po zaokrouhlení) tudíž vyčíslil takto: 59 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 875 Kč (modifikace na ½ za první dva roky řízení) = 88 125 Kč x 1,35 (zvýšení o 35 %). Po odečtení částky 58 750 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již zaplatila, proto soud I. stupně žalobě vyhověl co do 60 219 Kč a ve zbylém rozsahu 72 944 Kč ji zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), a žalobkyni, která dosáhla satisfakce ve formě zadostiučinění za nemateriální újmu, přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. , spisová značka, ), tedy částku 2 300 Kč, sestávající ze soudního poplatku 2 000 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč za sepis žaloby dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.5. Žalovaná napadla rozsudek v jeho vyhovujícím výroku včasným odvoláním. Dovozovala, že částka 58 750 Kč, kterou žalobkyni dobrovolně z uplatněného titulu přiznala, je přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Namítla, že kalkulace soudu I. stupně s inflací je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1716/2024, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, aprobované usnesením Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1844/2021, nejnověji rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), hovořící proti takovému navyšování základní částky peněžního zadostiučinění. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil vyhovující výrok napadeného rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl.6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání souhlasila s tím, že soud I. stupně nesprávně valorizoval základní částku zadostiučinění, poukázala však na to, že žalovaná opomíjí modifikační kritéria. Nesouhlasila se snížením základní částky zadostiučinění o 25 % a s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2182/2020 poukázala na to, že v posuzovaném řízení bylo orgány státu postupováno chybně, když nerespektovaly soudní rozhodnutí a vystavily 13 vadných posudků. Dovozovala, že v případě řádného a odborného postupu by k žádným průtahům ani k opakovanému soudnímu přezkumu nedošlo a proto je nepřípustné, aby „uměle vytvořená složitost“ byla použita ke snížení přiměřeného zadostiučinění. Dovozovala dále, že s ohledem na zásadní životní význam předmětu řízení pro ni a délku řízení je třeba stanovit základní částku při horní hranici. Zdůraznila, že žalovaná jednala necitlivě a asociálně vůči postiženému seniorovi vyššího věku. Navrhla, aby odvolací soud „vycházel při určení výše přiměřeného zadostiučinění ze základní částky při horní hranici obvyklého rozmezí bez valorizace“ a žalované uložil také povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k uspokojení nároku až do zaplacení.7. Žalovaná s nárokem žalobkyně na úrok z prodlení nesouhlasila, k čemuž poukázala na § 15 náhradového zákona a judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 1612/09), podle níž má poškozený právo na úrok z prodlení až po marném uplynutím zákonem stanovené šestiměsíční lhůty a na to, že částka 58 750 Kč byla žalobkyni dne , datum, vyplacena včas.8. Žalovaná uplatnila podle obsahu odvolání odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu jejího odvolání přezkoumal vyhovující výrok rozsudku v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení. Účastnice řízení se omluvily z účasti na jednání odvolacího soudu a o jeho odročení nežádaly, odvolací soud proto odvolání projednal v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti a shledal je částečně důvodným.9. V daném případě bylo předmětem posuzovaného řízení základní právo ve smyslu čl. 30 Listiny základních práv a svobod (LZPS), na správní řízení o něm, jakož i na navazující soudní řízení se nahlíží jako na řízení jediné, a žalobkyně má právo na projednání věci v přiměřené době ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2021). Soud I. stupně proto správně posuzoval celkovou délku řízení ve smyslu § 13 odst. l věty třetí náhradového zákona. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 LZPS a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její